Je rozumné stanovovat si štěstí jako cíl svého života? O jakou podobu štěstí bychom případně měli usilovat? Psychiatr Dirk de Wachter se odvážně snaží tyto otázky zodpovědět. Ve své knize Umění být nešťastný (Portál, 2021) přichází s nenadálou výzvou: nebojme se neštěstí, neboť skrze něj můžeme dosáhnout pravého štěstí.
Kniha Umění být nešťastný od 63letého belgického psychiatra a psychoterapeuta Dirka de Wachtera nabízí volné úvahy spojené s tématem štěstí a smutku. Úvodem autor reflektuje zkušenost s pandemií covidu a ukazuje, co jsme si díky ní mohli připomenout. Totiž že fyzická blízkost nás činí opravdu šťastnými.
Jemně tím již na první stránce nastiňuje, co chce čtenářům především vnuknout: za žádných okolností se nevyhýbejte druhým, naopak s nimi cíleně travte svůj čas a sdílejte s nimi svůj život. Wachter se neustále navrací k témuž – prostému, leč důležitému významu důvěrnosti, lidského kontaktu.
Jak vysvětlit název knihy? Umění být nešťastný se dá lapidárně opsat slovy starořeckého Biáse z Priény, jehož sám Wachter cituje: „Nešťastný je ten, kdo nedokáže snášet neštěstí.“ Máme se proto naučit být alespoň čas od času nešťastnými. Neštěstí totiž - stejně jako štěstí - nemáme plně ve svých rukou, jak se nám mnohdy společnost snaží vsugerovat.
Už proto je třeba smíření, přinejmenším se sebou samým. Smutek obohacuje, neznamená a priori neúspěch. Neštěstím přitom autor míní absenci sebestředného štěstí a existenci pocitu nedostatku. Takový stav vytváří důvod k blízkosti, otevření se a odevzdání bližnímu. Právě díky tomu lze skrze dané neštěstí nalézt skutečné štěstí.
Wachter se projevuje jako veliký kritik dnešní doby, třebaže své soudy v knize mírní. Poukazuje na záměnu štěstí se smyslem života. Častokrát dnes štěstí považujeme za nejvyšší dobro, přestože pro to nejsou závažné důvody. Zištně usilujeme o štěstí, snažíme se je počítat a porovnávat s ostatními. Autor však varuje před rozšiřujícím se uzurpujícím a egoistickým štěstím, při němž bez ohledu na ostatní prahneme po svých cílech a neohlížíme se na škodu, již působíme druhým.
Bezohledné hnaní se za vlastním štěstím roste společně s vytrácením lidské intimity. Svět je ve stavu, v němž se kontakt mnohdy stává omezeným či přímo nežádoucím. Wachter poukazuje na falešnou blízkost na sociálních sítích a též na pokřivené vžité normy (např. zákaz tělesné blízkosti vychovatele a dítěte v belgických mateřských školách).
S obdivuhodnou lehkostí ve svých úvahách uchopuje velká jména filozofie, Heideggera, Sartra či Levinase, začleňuje je do svých myšlenek a podpírá jejich výroky své postoje. Textem prostupuje zvláště poslední zmíněný, svým apelem na soucitné otevření druhému, sdílení i naslouchání. Ovšem Wachter nezůstává jen u Levinase, přidává také vlastní zkušenosti psychiatra.
Vede nás k myšlence, že paradoxně právě a pouze díky citlivosti k druhým a světu nalézáme trvalou podobu štěstí. I proto může být zarážející název knihy. Jejím ústředním poselstvím totiž rozhodně není umění, jak se stát nešťastným, nýbrž naopak jak dosáhnout pravého štěstí. Autor sám se v závěru zamýšlí nad tím, zda by kniha neměla nakonec nést název Umění být šťastný.
Nejeden kritický hlas zazněl k rozvláčnosti textu. Nicméně ačkoli kniha může působit repetitivně, přijde mi, že autor sleduje otázku (ne)štěstí vždy z trochu jiné perspektivy, schopné znovu a jinak oslovit čtenáře a vést ho k podnětnému zamyšlení.
Wachter přiléhavě upozorňuje na nedostatek sdílení neštěstí s druhými. V tom má zajisté pravdu, jenže není potřeba dodat, že se v dnešním světě rovněž málo sdílíme s naším štěstím? Není tomu tak, že čím opravdovější a hlubší štěstí pociťujeme, tím méně jej umíme sdílet? Neštěstí se sděluje obtížně.
Autor poukazuje na skutečnost, že v minulosti jedince k přirozenému sdílení vedly spletité sítě různorodých společenství, kupříkladu přiléhající k místnímu kostelu, přičemž dnes je často naší náhradou umění, jež se mnohým stalo smyslem života. Doopravdy je tomu však tak? Nevedl by naopak skutečně větší zájem o kvalitní umění k větší spokojenosti a opravdovějšímu štěstí?
Vlivem Wachterovy psychiatrické profese dochází místy ke zúženému pohledu, když například ostře kritizuje osamocení. Zdá se ovšem, že zevšeobecňuje a nerozlišuje mezi vykořeněnou osamoceností, způsobující smutek a deprese, a samotou, jež může naopak léčit a rozvíjet.
Nehledě na dílčí nedostatky je pro mne však Umění být nešťastný objevným dílem. Svou průzračností a lehkostí se hodí k odpolední kávě, přitom současně nabízí neotřelé náhledy na skutečnost i hluboké poučení.