Dennodenně jsme vystaveni množství informací, jejichž pravdivost je nutné neustále ověřovat. Prodrat se záplavou příspěvků ke skutečně relevantním zdrojům znamená často vyvinutí nadlidského úsilí. I přes dostupné vzdělání a výdobytky vědeckotechnického pokroku není mnohdy jasné, jak věcem porozumět a čemu věřit. Právě o tom, že se rozhodně nejedná o problém pouze dnešní doby, svědčí příběh Jana z Pomuku.
Pro většinu lidí je i přes dostupnost relevantních informací jméno Jana Nepomuckého stále spojeno s legendou o krutém trestu za nevyzrazení zpovědního tajemství samotné královny. Údajný zpovědník měl být dokonce mučen přímo jejím mužem, králem Václavem IV.
Nejsmutnější část legendy se pak odehrála 20. března 1393, kdy mělo být po krutém mučení hozeno Janovo mrtvé tělo do Vltavy. Po jeho nalezení, pohřbení a následné exhumaci 15. dubna 1719 byla v jeho lebce nalezena žilnatá hmota, kterou profesor František Löw z Erlsfeldu identifikoval jako jazyk. Tento „zázrak“ potvrzoval z hlediska tehdejších současníků pravdivost legendy o nevyřčeném zpovědním tajemství, a podněcoval tak podporovatele Janova svatořečení k horlivé činnosti.
Ačkoli měl adept na svatořečení mnoho příznivců, našla se početná skupina pochybovačů, a to nejen v řadách evangelíků, ale i katolíků. Nepomukovo svatořečení nebylo totiž levnou záležitostí a jeho financování padlo zcela na obyvatele českých zemí. Šlo tehdy o částku 142 362 zlatých. potřebnou k pokrytí nákladů římské komise rozhodující o svatosti blahoslavených, pobyt zástupců církve dané země v Římě a následné velkolepé oslavy právě povýšeného světce. O početných sochách a kaplích nemluvě.
Především sochy Jana Nepomuckého se stávaly terčem nelibosti jeho kultu ještě před svatořečením (např. v Černožicích u Hradce Králové zpívala o Janovi mládež pod vedením učitele potupnou píseň a sochu mučedníka pak pomazali nejen blátem). Navíc panovaly velké pochybnosti o pravosti jazyka, relikvie, která po tom, co byla vsazena do vzácného relikviáře ve tvaru jazyka, dostala od poutníků něco kolem 6 850 000 hubiček.
Historické přešlapy
Jak to však bylo doopravdy s Janem Nepomuckým, vlastně Johánkem z Pomuku? Byl jeden, nebo dva, jak se kdysi tvrdilo kvůli nepřesnému datu úmrtí uvedenému v bájné Hájkově kronice? A existoval vůbec, když o jeho existenci pochyboval samotný Tomáš Garrigue Masaryk, a to dokonce na půdě vídeňského parlamentu roku 1907?
Jan z Pomuku, absolvent pražské právnické fakulty, doktor dekretů z Padovské univerzity, vyšehradský kanovník atd., ale především generální vikář pražské arcidiecéze nebyl nikdy zpovědníkem královny. Pracoval jako právník ve službách pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna.
Ten byl původně blízkým přítelem, a dalo by se říci, že do určité míry i společníkem krále Václava IV. Po prodělané těžké nemoci však arcibiskup zvážněl, a nejen z titulu své funkce se snažil pozitivně působit na krále. U toho se vlivem věku, nadměrné konzumace alkoholu a také společníků ne příliš vysoké intelektuální úrovně začaly častěji objevovat záchvaty zuřivého vzteku. Při jednom takovém král v hádce dokonce silně uhodil do hlavy mečem jednoho šlechtice.
Spory Jana z Jenštejna a Václava IV. spadají daleko před kritický rok 1393. Nešlo o spory teologické, ale především právní a politické. Později se stalo kamenem úrazu hlavně překračování kompetencí. A tak když byli na pokyn podkomořího Zikmunda Hulera popraveni dva klerici, čímž byla obejita arcibiskupova kompetence v trestněprávních otázkách kléru, reagoval arcibiskup tím, že na Hulera uvalil církevní klatbu.
V hlavní roli
Bylo to v době, kdy mělo být v Čechách u příležitosti nástupu nového papeže vyhlášeno Milostivé léto. Tehdy nešlo o odpuštění dluhů, ale o možnost prodeje plnomocných odpustků, ze kterých měla země značný profit.
V rámci tohoto období chtěl Václav IV. požádat papeže o zřízení třetího biskupství, kam by samozřejmě dosadil některého ze svých oblíbenců, aby oslabil vliv Jana z Jenštejna. Jenže o volbě nového kandidáta bylo rozhodnuto podle církevních regulí, bez vědomí krále. Generální vikář Jan z Pomuku v rámci svých pracovních povinností tuto volbu potvrdil. Král na sebe s odpovědí nedal dlouho čekat.
Arcibiskupovi se jako zázrakem povedlo ze zatčení uprchnout, ne tak generálnímu vikáři a dalším dvěma spolupracovníkům. Ti byli mučeni za přítomnosti krále, možná dokonce i jeho vlastní rukou, čemuž by se dalo věřit vzhledem k jeho sklonům k zuřivým výbuchům vzteku a značné osobní averzi.
Jan Kotous ve své práci K otázce viny a trestu Jana z Pomuku na základě dostupných pramenů uvádí, že se Jan „určitě snažil svým „soudcům“ oponovat. Upozornil je zřejmě na skutečnost, že jim nepřísluší soudit kleriky pro jakékoli záležitosti trestněprávní. Není divu, že intelektuálně nadřazený oponent nepřežil mučení alkoholem povzbuzeného krále nebo jeho přisluhovačů. Nejspíš mu král tehdy doporučil, aby radši držel jazyk za zuby, a zmínka o jazyku se tak možná dostala k uším kronikáře Thomase Ebendorfera z Haselbachu.
Právě on v 15. století zmiňuje ve svém díle zažitou romantizující verzi legendy o nevyzrazení zpovědního tajemství královny, aniž by uvedl zdroj. Pak už si legenda žila vlastním životem až do roku 1972, kdy byly ostatky Jana Nepomuckého podrobeny antropologickému výzkumu pod vedením dnes už také legendárního prof. Emanuela Vlčka. S konečnou platností bylo tehdy prokázáno, že zachovalá relikvie není jazyk, nýbrž mozková tkáň, a že byl Jan Nepomucký skutečně mučen velmi trýznivým způsobem.
Katolická církev tuto skutečnost přijala a předložené důkazy uznává. V roce 1979 zaslal papež Jan Pavel II. arcibiskupovi Františku kardinálu Tomáškovi dopis, v němž se zmiňuje o tom, že svatý Jan Nepomucký zemřel při obhajobě práv a svobody církve proti zvůli krále Václava IV.
Z dnešního hlediska by se dal příběh Jana Nepomuckého brát jako nešťastná historie o vzdělaném člověku, který se v dobré víře a za využití své inteligence snaží navzdory okolnostem vykonávat dobře svou práci i za cenu nasazení vlastního života proti nespravedlnosti a ignoranci.