Zdá se mi být za pět minut dvanáct, abychom něco začali dělat s mentální nestabilitou společnosti. Lidí, kteří se bojí chodit mezi lidi, protože nemají kapacitu na to, aby čelili neurvalosti vydávající se za ctnost a všudypřítomnému hluku a chaosu, bude totiž přibývat, varuje v glose Zdeněk A. Eminger.
Dost často se setkávám s životním postojem lidí, které proměna vnějšího světa posledních let dovedla do vnitřního exilu. Nejde jen o typ introvertního člověka, který z principu svého založení čerpá celoživotně energii spíš z vnitřního světa, a to ze svých prožitků, pocitů, svého myšlení a náboženské či spirituální zkušenosti. Vím, že do podobně fungujícího vnitřního světa se dostala i řada mých přátel a známých, kteří by sami sebe označili ještě před lety jako extroverty.
Zaujala mě myšlenka, kterou jsem nedávno četl u jedné americké autorky, že „mentální nestabilita jejího okolí je natolik velká, že se snaží vycházet do společnosti co nejméně“. Uvědomil jsem si, že mám-li být k sobě upřímný, je to právě tato narůstající míra společenské nestability, která je pro mě jedním z klíčových znaků dnešní doby.
Nejsem světoběžník typu inženýrů Zikmunda a Hanzelky, abych si mohl udělat ucelenější obrázek, ale zdá se mi, že také v Česku se tato společenská mentální nestabilita projevuje tak, že ji už nelze přehlédnout. Nemám však, tak jako autorka citované myšlenky, na mysli duševní, chcete-li psychiatrické poruchy a onemocnění. Společenskou nestabilitou rozumím spíš množící se případy mezilidského neporozumění, agresivity, verbálních útoků, neurvalosti, egoismu, ostrakizace a ponižování, kterých jsme svědky – a to zvláště tam, kde se schází velké množství lidí, aby si obstarali všechno, co potřebují pro svůj všednodenní život.
Nemohl jsem kdysi přijít na chuť životnímu stylu svých amerických přátel, kteří se – vyjma sportu, a tedy hlavně cyklistiky – dopravovali po městě i mimo něj výhradně v automobilu, kterých měli v rodině několik. Jedním z důvodů, například v Los Angeles, je nespolehlivá, nedostatečná a občas též nebezpečná veřejná doprava. Strávit denně čtyři hodiny v dopravní zácpě mi připadalo jako dobrovolné mučení. Některé úseky, a to i na malé či střední vzdálenosti, se však nedají uskutečnit veřejnou dopravou, protože přechody některých čtvrtí jsou zvláště pro děti a ženy rizikové. A navíc ty vzdálenosti! Auto je v silném provozu nebezpečné, ale oproti veřejné dopravě a pohybu venku ve společnosti, která je nestabilní a těkavá, minimalizuje riziko setkání se situacemi, na které nejsme – a to nejen jako introverti – dobře nebo vůbec připraveni.
Senzitivitu zjitřil covid
Připomínám si vyprávění svých přátel z doby pandemie covidu, kdy bylo životně nutné udržovat určitou sociální distanci a alespoň základní profylaktická opatření. Jenže ti, kteří neměli zbytí, než jet veřejnou dopravou, a zároveň chtěli, aby se i druzí chovali odpovědně jako oni, byli často přiváděni do neřešitelných stavů. Někteří cestující nenosili roušky a respirátory, anebo jen tak, aby se neřeklo. Umím si představit, jaký to na člověka, pro kterého je zdraví důležité a jenž je citlivý, muselo mít vliv. Covid to nezapříčinil, ale zjitřil i tak nadprůměrnou senzitivitu lidí introvertních a tichých, na které tento druh chaosu čili nestability, s níž pochopitelně nemohou cokoliv dělat, působil dost destruktivně.
Vím, že v některých katolických společenstvích, farnostech a na biskupstvích se dopady covidu bagatelizovaly a respirátory byly přímo považovány za doklad slabé víry. Ostatně i někteří katoličtí biskupové a exponovaní laici vystupovali na veřejnosti ostentativně bez roušky a odmítali očkování. Tímto prolomením hranic dosud jakžtakž fungujícího společenského souručenství nastala nová doba, v níž až příliš rychle okorala základní etická pravidla pro fungující, empatické a rozvíjející se společenství. Ten, kdo se ještě víc než dřív snaží bránit proti mentální nestabilitě společnosti tím, že se od ní odtahuje, upadá do ještě do větší osamělosti a svoji společnost drobí. Atomizace komunit včetně rodiny pokračuje. Za čas možná budeme jen jednotlivci, kteří žijí pospolu jen v těch životně nejdůležitějších vazbách.
Byl introvert jako Ježíš
I v katolické církvi existují charismatická hnutí, plná života a akce, ale mám za to, že obecně tu lidé prožívají svoji víru spíš na intimní úrovni, víc vedle sebe než spolu. Ježíš sice chodil mezi lidi a nikoho neodmítal, i tak mně ale vždycky připadal spíš jako introvert, který se přemáhá, když má někam jít a něco říkat. Kolikrát byl smutný, když lidé nechápali jeho slova. Mluvil dokonce o „zlém pokolení“, jako by si neuměl vysvětlit, proč mu někdy nerozumí ani jeho vlastní učedníci, když k nim mluví polopaticky a v podobenstvích. Být introvertem podle Ježíšova způsobu není špatné. Zcela nezbytné ovšem je, aby mezi sebou lidé ještě hovořili a spolupracovali na malých i velkých úkolech.
Zdá se mi být za pět minut dvanáct, abychom s tou mentální nestabilitou společnosti, která se úplně stejně projevuje i v církvi, začali něco dělat. Lidí, kteří se bojí chodit mezi lidi, protože nemají kapacitu na to, aby čelili neurvalosti vydávající se za ctnost a všudypřítomnému hluku a chaosu, bude přibývat. Za sebe musím říct, že i když mám pro strach uděláno, cítím se někdy, a to nejenom za šera či v noci, na ulici či v obchodních domech poněkud nesvůj. Co s touhle epidemií nestability, která se nevyhýbá žádné zemi a kultuře, udělat, nevím. Možná opravdu žijeme v zásadní proměně paradigmatu, z něhož se nakonec vyvine o něco nebo úplně jiná společnost, než do jaké jsme se narodili a v níž žijeme teď.
Děkuji , cítím to zcela stejně.