Už mě to vážně nebaví. Je to každý den to samé! Každý den koukám, jak další a další dříve zdánlivě rozumní lidé na svých sítích sdílejí jednu pitomost za druhou. Samé fantastické zprávy, které zaručeně ještě nevíte, protože ti mocní to před vámi tají, ale tady a teď se konečně dozvídáte pravdu. Dříve jsem se tím nechával vytočit a pouštěl jsem se do dlouhých a zbytečných debat. Dnes už to spíše přecházím a říkám si „no potěš, to jsem od tebe, bratře, nečekal“. Pokud takový člověk svůj prostor plní jen takovými zprávami, dám mu „unfollow“ – prostě ho přestanu sledovat.
Bolí mě, když vidím, že i v naší církvi na sebe nevražíme.
Na facebooku mám nyní něco přes 2000 „přátel“. Několik stovek už se mi záměrně nezobrazuje, protože obsah jejich mysli, potažmo života, jsem odmítl dále sledovat. Jejich témata se zdaleka netýkala třeba jen nového světového řádu, spiknutí mocných, adorace Sovětského svazu či příčin všech světových pohrom, ale byla to také témata často náboženská. A teď si možná řeknete, proč se straním diskuse o náboženských tématech? Protože častokrát nevím, co si o výrocích daného kazatele, proroka, influencera či pouličního myslitele mám myslet. Jejich témata byla zcela mimo kruhy mého poznání, mimo koncept mojí víry. Tak třeba různá proroctví kolem konce časů, s těmi se roztrhl pytel.
Je spousta entuziastických „teologů“, kteří na sítích volají po tom, že konec už je tady. Jestli to je pravda, nebo ne, nevím, možná, Bible něco takového naznačuje. Ale obavy, které to ve mně vyvolává, napětí, že už je tady ten po staletí očekávaný konec, mě paralyzují. Nijak mě to nenakopává k většímu misijnímu úsilí, spíše mě ubíjí, že takovým nějakým vykukům to Bůh zjevil a mně zase ne. A spíše mě to vede k pochybnostem o sobě a o Boží lásce ke mně a připadám si nehodný… Proto záměrně takové informace ze svého života vytěsňuji. Ať už vypadají sebeduchovněji, pokud jsou podány mimo kontext a takovou bulvární formou, sorry jako, mám dost práce. Také v církvích a jejích mediálních prostorech lítá spousta očividných dezinformací. Tak sbohem, kamaráde, věř si, čemu chceš. Pokud na tom ale postavíš svůj život, potěš Pán Bůh.
Ani jsem ale nevěděl, že si tím utvářím vlastní tvar a obsah víry. Něco si připouštím, něco ne, něčemu věřit budu, jiné odmítnu. Trochu se to podobá formování obsahu víry a vyznání Obecné církve během staletí, kdy koncily označovaly některé myšlenkové proudy v církvi za bludné, heretické a odmítly je. Církev na to měla teology a spoustu času. Já na to mám jen svou hlavu a to, co v ní Bible zanechala, a pár kamarádů, se kterými se o takových věcech občas mohu bavit. Takže si vlastně utvářím obsah svojí víry.
Ale pozor, toto děláme všichni! Všichni některým tématům věnujeme pozornost, jiným nezájem. Některé biblické pravdy a akcenty zdůrazňujeme, jiné tolik ne. A proto je mezi námi tolik názorových skupin, které se na sebe někdy mračí. A proto je i tolik církví, byť všechny tvrdí, že vyrůstají z jediného a správného kořene. Lakonicky řečeno, každý věříme, čemu chceme. Kdysi jsem s jedním nevěřícím kamarádem mluvil o víře. Ukončil naše povídání vyjádřením, že mě chápe, ale že nesouhlasí a že každý máme nárok na svoji pravdu. Nad tím jsem se musel zamyslet, protože výrok, že každý má svoji pravdu, slýchávám často. Je to blbost.
Pravda, která popisuje skutečný stav věci je vždycky jen jedna, protože věc nemůže nějaká býti i nebýt. Každý má ale svoji míru poznání pravdy. Proto můžeme tvrdit, že jedinec, který danou věc popisuje, prezentuje vždy pouze svůj názor, tedy svůj úhel pohledu, kterým pravdu nazírá. A to se mnohým asi nebude líbit, protože svůj život třeba postavili na tom, že pravdu poznali, ať už to znamená cokoliv. Dosadíme-li si za slovo pravda osobu Ježíše, jak se nám mimo jiné v evangeliích sám představuje, nebude těžké připustit, že o této Pravdě také spoustu věcí nevíme. Protože to, co o Ježíši víme, známe jen z evangelií, která jsou celkem stručná a spoustu věcí o Ježíši neříkají. Shodneme se ale na tom, že to, co o něm říkají, nám stačí.
Pravda, která popisuje skutečný stav věci je vždycky jen jedna, protože věc nemůže nějaká býti i nebýt.
Víte, je těžké se dívat, jak i v naší církvi jsme si mnozí vybrali své kazatele, kterým nasloucháme s nadšením, i když teprve nedávno přišli, kdo ví, odkud. Tyto naše názorové preference už ale mezi námi vystavěly bariéry. Bolí mě, když vidím, že i v naší církvi na sebe nevražíme. Že se osočujeme z liberalismu na jedné straně a radikalismu na straně druhé. Vře mi krev, když vidím, jak některé skupiny své názory ostentativně prosazují a dělají z nich prubířské kameny pravověří; souhlasíš, jsi náš bratr, nesouhlasíš, pryč s tebou. Nevěřím svým uším, když slyším, že někde někteří odmítají poslouchat byť jen kázání pastora jejich sboru, natož napomenutí od něj, protože jej vyhodnotili jako málo duchovního. Ejhle, tak toto měl na mysli Pavel, když psal Timoteovi, že „přijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, a podle svých choutek si seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním.“ (2Tm 4,3)
A já si vždycky myslel, že tento verš je jen o „těch bezbožných liberálech“. Blbost. Ani v tomto mezi námi není rozdílu. Každý si věří, čemu chce a jak chce, i když je to mnohdy v rozkolu s doktrínou jeho církve. A tak si vaříme příslovečné „eintopfy“ svojí víry. Když o těchto sporech slyším, říkám si,no jo, jsme jenom lidi. Jsme jen hříšníci, které Bůh nazval svými dětmi. Jenže ta hříšná podstata, ta je na nás pořád vidět více než fakt, že jsme byli adoptováni do Boží rodiny. Ježíš to ale chtěl jinak. Měli nás poznávat podle lásky. Co asi uvidí lidé mimo církev, když se dozvědí, že Boží děti, královské kněžstvo, ambasadoři Boží lásky ve světě sami mezi sebou po- strádají lásku k těm, kdo mají v něčem jiný názor? Měli jsme být reprezentanty „unitas multiplex“ – jednoty v rozmanitosti. Jaký je ale obraz naší církve nyní?
Kamenů už bylo hozeno dost. Kdo ale první zavolá: „Pojďme činit pokání!“
Autor: Tomáš Samiec
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel