Nedávné události u nás i ve světě ukazují, jak hrůzné může být, když jedinec nedokáže udržet svou nenávist na úrovni myšlenek či slov a vezme do ruky fyzickou zbraň. Ať už jde o střelnou zbraň, nebo berlu, oboje slouží k útoku.
Před časem jsem psala o seznamech lidí z určité části názorového spektra, z nichž bylo zřejmé, kdo si zaslouží za své postoje potrestat. U některých jmen byly dokonce značky lebek.
Někteří čtenáři se tomu smáli: “Jak tohle může brát někdo vážně? Vždyť to je jen taková hloupá legrace, kromě toho, musíš přiznat, že na obou stranách názorové barikády se nadává a vyhrožuje.” I když nemám důkazy, že by někdo z lidí na seznamech vyhrožoval podobným způsobem, vyloučit to nelze. Nedělám si iluze, jsme všichni chybující lidé.
Podstatné však není pouze to, že někteří lidé uvažují agresivně. Důležité je, že někteří jdou a skutečně sestavují seznamy. Jak daleko jsme od toho, aby takto uvažující lidé vzali blacklist a jednali? Vidíme, že moc ne.
Nálepky jako „komunista“, „fašista“, „dezolát“, „libtard“ či „lepšočlověk“ rychle přiřadí člověka k táboru určenému buď k adoraci nebo k potrestání. Strašně rychle obviňujeme druhou stranu z nenávisti, kterou často sami cítíme.
Nikdo z nás by neměl schvalovat násilí, každý by se měl distancovat od agresivních a vulgárních slov. Ale nestačí jen nesouhlasit se slovy – vždyť podhoubím slov jsou myšlenky. Odkud se bere nenávist, která normálního člověka přiměje vyhrožovat novinářům fyzickou likvidací, mučením, bolestí, a násilím?
Komunikační strategie odborné nadávky
Je mnohem jednodušší použít místo argumentu nějaké nepřátelské slovo. Zkrátka jen víte, že se vám něco nelíbí, a tak použijete odbornou nadávku. Co jiného všechny ty nálepky jsou?
Domnívám se, že se musíme namáhat myslet. Nemůžeme změnit ostatní, ale můžeme ovlivnit sebe – začít s námahou přemýšlení. Můžeme přestat používat nálepky místo argumentů a na hrubá slova či výhrůžky ani nepomyslet.
Místo výstřelu první myšlenky si můžeme položit pár otázek – proč mě chytá taková nenávist? Co se mě to tak dotklo, že reaguju jako nesnášenlivý a posměšný jedinec? Dokud nezačneme pracovat se svými myšlenkami, abychom věděli, proč se vztekáme a proč nadáváme, nikam se nedostaneme a svět kolem nás bude pustnout. Možná budeme méně projevovat své názory, když to bude pracnější, ale nemyslím si, že je to na škodu.
