Už delší dobu můžeme v celém vzdělávacím systému pozorovat snahu zpřístupnit vzdělání co možná nejširšímu počtu lidí. Vlastně, to slovní spojení „co možná nejširšímu počtu” jsem tam asi přidal navíc. Vypadá to, že nejde ani tak o snahu lépe rozpoznat, kdo na studium opravdu má, abychom někoho schopného nepominuli, jako o tendenci dostat do škol skutečně všechny. Dobře, trochu přeháním. Tak skoro všechny. Vždyť přece na vzdělání má právo každý!
Myslím teď zejména na školy vysoké, na univerzity. Kdysi bývaly platformou sloužící k hledání informací a získávání poznatků. Shromažďovali se na nich zvídaví lidé, kterým nebylo zatěžko vynakládat čas i síly na získávání nových znalostí. Vedly se disputace, rozsáhlé debaty, názory diskutujících byly jinými diskutujícími vyvraceny, jindy potvrzovány. Nedělám si iluze, že by v minulosti nehrála roli osobní prestiž a snaha ukázat, kdo je nejlepší, debaty ale bývaly založené na vědomostech a pracovaly s logikou. Vůbec přitom nemuselo vadit, že některá témata se nám dnes mohou zdát úsměvná, je známou skutečností, že například debata o tom, kolik andělů se vejde na špičku jehly, nakonec vedla k objevení či definování infinitezimálního počtu, toho základního nástroje každého inženýra. Podstatný byl respekt k základní logice a k objektivní skutečnosti (jakkoli ji poznáváme pouze z části; rozpoznat její samotnou existenci ovšem můžeme docela dobře).
Dnes se zdá, že tato životní strategie zvídavých lidí mizí. Důraz na okolní hmotný svět a jeho reálné bytí byl přitom pro křesťanskou civilizaci typický. V prostoru jiných náboženských systémů je běžné studium náboženských témat, ostatní nejsou považována za důležitá. Křesťanství je v tomto ohledu jiné. Snad tu hraje roli příklad Ježíše Krista, který učil své učedníky pozorovat přírodu a z jejího charakteru usuzovat na vlastnosti Božího království. Vlastně je tím učil korigovat vlastní porozumění svatým textům tím, co reálně vidí kolem sebe, vlastnostmi přírody.
V centru lidského bytí kdysi stál Bůh a jeho dílo. A i když ho evropští osvícenci a jejich následovníci z piedestalu srazili, poznávání jeho díla, tedy přírody, zůstalo dál hlavním tahounem změn způsobu života a přelévalo se i do jiných civilizačních okruhů. Dnes to už ale začíná vypadat jinak. A některé univerzity, zdá se, v tomto trendu spíše vedou, než aby ho napravovaly. A nejde přitom o samotné informace, jde o schopnost s nimi relevantně pracovat. Jde o způsob myšlení.
Do centra zájmu se dostal člověk a jeho pocity či dojmy. Jako se to kdysi v Edenu stalo Adamovi s Evou. A místo promýšlení problémů, hledání logických vazeb, vyvozování důsledků z příčin a uvědomělého sledování pravidel světa kolem nás se znovu dostává ke slovu intuice. Jako ve světě zvířat. Co je typické právě pro člověka, pomalu mizí.
Co nám k tomu řekne Bible? Ocení, když se člověk nechává vést pocity?
Rozumné srdce hledá poznání, kdežto ústa hlupáků se honí za pošetilostí, připomíná kniha Přísloví. Na poznání, na poznání reality tohoto světa záleží. A jinde: Kdo je chytrý, počíná si podle poznání, kdežto hlupák roztrušuje pošetilost. Co myslí tou pošetilostí? Hlupák si nelibuje v rozumnosti, nýbrž v obnažování svého srdce, uvádí na jiném místě. Tak to tu máme pěkně vedle sebe. Rozumný člověk, kterého Bible chválí, usiluje o poznání reality okolního světa a svoje chování touto skutečností koriguje, rozhoduje se podle pravdy. Pošetilec, hlupák (používám teď terminologii starověkých textů), se víc soustředí na sebe a rozhoduje se podle svých pocitů.
Znáte to? Smůla je, že než se důsledky takového jednání projeví, chvíli to trvá, někdy i celé generace. O to horší pak ty důsledky jsou.
Za Rádio 7: Petr Raus
Souhlasím. Poznání. Včetně poznání a demystifikace toho, kdo sám sebe považuje v bibli za boha.