I když není otevřeně vyhlášena válka, rostoucí polarizace politické diskuse oslabuje demokracii, používají se techniky kybernetických útoků, vzniká silný odpor k západním hodnotám. Jak lze hodnotit tuto atmosféru trvalého nepřátelství? Postupně se začíná prosazovat spojení „hybridní mír“, které se snaží vystihnout to, co ohrožuje náš společný život.
Podle všeho se zdá, že svět se nachází v mírovém stavu, přinejmenším vycházíme-li z klasické definice, že válka nastane pouze tehdy, když dva nebo několik států zahájí ozbrojený konflikt, tedy když jsou mobilizovány armády a formálně je vyhlášeno nepřátelství. K ničemu takovému nedošlo, protože ani ruská invaze na Ukrajinu, zahájená v únoru roku 2022, není podle Kremlu válkou, ale pouze „zvláštní vojenskou operací“!
Přesto je v současnosti na planetě mnoho konfliktů (Jemen, východní část Demokratické republiky Kongo, Myanmar, Etiopie atd.), a zdá se, že některé z nich nemají konce (Libye, Jižní Súdán, Izrael a Palestina, Somálsko atd.). Znamená to, že bychom se měli vzdát nadějí na trvalý mír? Pokud si však trvalý mír přejeme a takové přání je třeba jen krásným sněním nebo utopií, musíme rozpoznat, jaké současné překážky tomu brání. Proč je tak obtížné nastolit ve vztazích mezi národy a státy mír, který by byl příznivý pro rozvoj všech a každého jednotlivce? Vždy lze chválit pacifismus nebo usilovat o pokoj ve světě, ale ve skutečnosti se taková přání většinou dočkají trpkého zklamání. Proč tomu tak je?
Musíme se tedy zabývat otázkou, proč i dnes a navzdory všem mírovým proklamacím a existenci mezinárodních institucí, které byly založeny v zájmu mírového soužití a řešení různých krizových stavů (jako tomu bylo v případě založení Organizace spojených národů po druhé světové válce), stále žijeme ve znepokojivé, až tísnivé situaci, zejména s hrozivými vyhlídkami na jaderné a teroristické hrozby. Právě na tuto otázku se pokusíme odpovědět v tomto textu. Ponecháme zde proto stranou všudypřítomné překážky dané lidskými tužbami a vášněmi: ctižádostivostí, mocichtivostí, touhou ovládat druhé, touhou dobývat území či zmocňovat se bohatství a drahocenných statků... Pokusíme se poukázat na některé nové aspekty, které je nezbytné vzít v úvahu při jakékoli geopolitické analýze zabývající se možností míru ve světě.
Trvalé nepřátelství
Nejprve si povšimněme jednoho znepokojivého jevu, a to tím spíše, že může snadno uniknout pozornosti každého z nás: ve skutečnosti pro nás nastal stav jakéhosi trvalého nepřátelství, které někteří nazývají „hybridní válkou“. Žádný konflikt není otevřeně vyhlášený, zato nové a vysoce sofistikované techniky umožňují hrozivé kybernetické útoky. Jejich cílem jsou totiž životně důležitá zařízení; útoky mohou mít dalekosáhlé důsledky, neboť narušují činnost strategických systémů, kterými mohou být nemocnice nebo banky, ale také třeba různé vojenské či vědecké databáze. Mimo zraky široké veřejnosti jsme pak svědky průmyslových a vědeckých krádeží, z nichž tyjí zločinci, kteří obírají své oběti o majetek a know-how.
Tyto útoky mohou zasahovat i do života politického: do důležitých voleb, a to nejrůznějšími manévry, které směřují k diskreditaci některých kandidátů. Stalo se tak patrně během první volební kampaně Donalda Trumpa v neprospěch Hillary Clintonové (2015–2016) a v kampani Emmanuela Macrona (2016–2017), ale také během diskusí o brexitu ve Spojeném království (2020). Určité mocnosti a síly si tak osobují možnost ovlivňovat osud jiných národů, přičemž samy zůstávají skryté a takřka všemi nepovšimnuté. Nejde tu o ozbrojený konflikt, ale o nejrůznější typy destabilizace, která může být nákladná jak z hlediska lidských životů, tak pro ekonomiku. A rozumíme-li pojmem konflikt podle Maxe Webera (1864–1920) to, že se jedna vůle snaží vnutit nějaké druhé a podřídit ji svým příkazům, pak tu máme skutečně co činit s konfliktem (či skrytou válkou, tedy konfliktem bez označení válka).
Nacionalistické reakce a globalizace
Globalizace, která se ve stále větší míře projevuje v pohybu osob a zboží, má – jak se zdá – zásluhu na tom, že boří či relativizuje hranice, a tím otevírá svět každému a všem. Na první pohled představuje nesmírný přínos, který z naší planety činí „společný domov“ pro všechny, abychom použili slov papeže Františka. Ve skutečnosti však tato globalizace velmi často vyvolává nacionalistické reakce, protože některé národy se obávají ztráty svých tradic, principů a hodnot, na nichž jsou založeny a které je udržují při životě. Obávají se tak narušení a oslabení své identity. Dokonce i založení a budování Evropské unie je pro některé patrně signálem ohlašujícím odumírání starých národů, které daly tomuto kontinentu vitalitu. „Populismy“ se odvolávají právě na národy a stavějí se proti likvidaci jejich svébytnosti a proti zhoubné nivelizaci jejich osobitých rysů.
Takové populismy nalezly své teoretické vyjádření nejen na pravé straně politického spektra, zejména v tzv. „neliberálních“ politických režimech, ale také na krajní levici, za filosofické podpory např. Chantal Mouffové (nar. 1943, Belgie) a Ernesta Laclaua (1935–2014, Argentina). Tyto teorie oživují myšlenku německého právního teoretika a politologa, člena NSDAP Carla Schmitta (1888–1985), podle něhož se politický prostor musí stát prostorem polemickým, a tedy válečným kolbištěm tím, že proti sobě postaví „je“ (kapitál, bohaté, „Brusel“ atd.) a „nás“ (lid, vyloučené, odmítané, sexuální menšiny atd.), což je jakýsi překvapivý návrat marxistické myšlenky třídního boje... Tyto myšlenky živí myšlení tzv. „nepoddajných“ ve Francii (hnutí Nepoddajná Francie), a dokonce navrhují jakousi „postdemokracii“ a otevřeně „levicový populismus“.
Takové myšlení posiluje mentalitu neustálé agrese, která v lidech živí horečnatý odpor: jako výraz tohoto postoje se mohly jevit např. i tzv. „žluté vesty“. Ani v tomto případě nejde o vyhlášenou válku, ale o ovzduší napětí, které si může najít záminku k prosazení čehokoli, co je samo o sobě neškodné či zdánlivě neškodné, ať už je to zvýšení ceny benzinu, výstavba letiště, přehrady či nové vysokorychlostní železniční tratě...
V klasických demokraciích vždy hrozí, že neustálé spory se budou podceňovat, protože jedním z předpokladů v demokratickém systému je to, že jakýkoli konflikt lze vyřešit organizovanou a „civilizovanou“ diskusí v parlamentu (včetně hlasování) nebo ve veřejném prostoru (média, sociální sítě, diskusní fóra).
Jako příklad uveďme myšlení Jürgena Habermase, který přišel s tezí o univerzální komunikaci, resp. o co nejširší možné komunikaci, a tedy i s výzvou k neinstrumentálnímu, komunikativnímu jednání, jež je konstitutivní pro demokracie hodné toho jména. Takové systémy tedy mají za to, že válka může být pouze krajním řešením, jemuž je možné, ba nutné se ve vztazích mezi národy vyhnout. Dobře vedená diskuse, probíhající navíc v dobré víře, sblíží jednotlivá stanoviska a povede k řešení nebo kompromisu uspokojivému pro všechny.
Demokracie jsou však velice zpochybňovány tzv. „neliberálními“ režimy, které považují diskuse a rozpravy za marné a neplodné. Tyto režimy považují za úpadkové takové systémy, které nakonec vedou k oslabení tradičních mravů a umožňují, aby triumfovaly libertariánské teze, jež v diskusích předkládají argumenty ve prospěch nejrůznějších menšin a „obětí“ jakéhokoli druhu, a tedy na úkor veřejného zájmu či obecného dobra.
Ani zde nejde o otevřené konflikty, ale je tu přítomno ustavičné podezření, které oslabuje demokratický étos a zasévá pochybnosti: není demokracie vlastně „zastaralým“, neefektivním systémem, žvanírnou, a dokonce systémem nebezpečným, pokud tak zakrývá nemorální společenský vývoj? Neupřednostňuje skupiny, které jsou schopny dát o sobě hlasitě a zřetelně vědět, na úkor těch, kdo zůstávají pozadu a jsou nejvíce marginalizovány? Nevnucují nakonec menšiny, jako je LGBT+, svou „agendu“ všem a neohýbají tak legislativu takovým způsobem, aby vyhovovala jejich požadavkům? Z toho pak vyplývá riziko oslabení a postupné ztráty důvěryhodnosti našich politických systémů mezi obyvatelstvem, které se cítí bezmocné a opovrhované vlivnými menšinami. Jedním ze znepokojivých příznaků této politické dezerce by mohl být abstencionismus, který převládá téměř ve všech demokratických zemích. Otevírá cestu k tzv. silným režimům, a to bez boje a bez konfrontace, ale oklikou, podezíravostí či dokonce pohrdavým přístupem k režimům, které jsou údajně dekadentní.
Kritika (takzvaných) západních hodnot
Zdá se, že v lidech zároveň postupně vzrůstá a sílí odpor. Spočívá ve snižování významu takzvaných západních „hodnot“. Nejde tu přísně vzato o „střet civilizací“, ale spíše o podkopávání principů společností, jež se vyznačují duchem osvícenství a ve vzdálenější perspektivě i křesťanstvím. Jsou napadána lidská práva, jež jsou karikována proto, že jsou účelově zneužívána, nebo pokládána za neuniverzální, stejně jako je napadána hodnota osoby, je-li považována za nadřazenou skupinám lidí nebo společnosti či je nějak přesahuje. Nebo se kritizuje rozlišování mezi státy a náboženstvími, nemluvě o otevřeném zpochybňování a flagrantním nerespektování mezinárodního práva...
Taková devalvace spočívá v negativním vnímání minulosti a v obviňování západních mocností ze zločinů proti lidskosti, mimo jiné i ze zločinu otroctví, který jako zločin proti lidskosti označuje takzvaný zákon Taubira, omezující definici tohoto zločinu pouze na zacházení s černochy v atlantickém prostoru, přičemž se snadno zapomíná na otroctví, k němuž docházelo uvnitř Afriky a jehož protagonisty byli Arabové... Obvinění Západu se však vztahuje i na kolonialismus, na povolávání původního obyvatelstva do vojsk zapojených v evropských válkách, na drancování přírodních a materiálních zdrojů jiných kontinentů, uměleckých děl...
Je to pěkný příklad Nietzschovy analýzy v jeho Genealogii morálky (1887), podle níž „otrok“ nakonec přesvědčí „aristokrata“ o jeho vlastní vině, aby mu zevnitř zničil jeho přesvědčení, takže se aristokrat sám zhroutí, protože se stydí za zásady, podle kterých žil! Jde tedy o jakýsi ryze kulturní boj, aniž by šlo o otevřenou či vyhlášenou válku jako takovou, a přece je takový stav plný napětí a hrozeb pro celkový veřejný klid ve společnosti a pro mírovou koexistenci národů! Zasévá nedůvěru a zášť do vztahů mezi národy a tak připravuje příznivou půdu pro ustavičné požadavky, rekriminace, obviňování, žaloby a spory.
Manipulace s jazykem
V pozadí těchto tezí, které jsou opravdu hrozivé, poněvadž operují výhradně na poli „hodnot“ a principů, jsou nejrůznější manipulace s jazykem neboli praktiky tzv. fake news. I zde jsou výlučnými zbraněmi jednak slova, promluvy a projevy, které jsou tendenční nebo přímo lživé, jednak ale i vytváření falešných obrazů a představ. V tomto ohledu představují tzv. sociální sítě nejen prostor pro ventilování nejrůznějších projevů rasové či náboženské nenávisti, ale také kolbiště, kde se mohou objevit ty nejztřeštěnější nápady: například konspirační teorie, jež předpokládá existenci permanentních hrozeb vůči dané zemi a která udržuje strach z ostatních či vyvolává neustálý neklid.
Není však nic horšího než zneužití jazyka, protože ten je spojovacím článkem mezi lidmi par excellence. Tam, kde je jazyk pokřivený, jsou totiž pokřivené i mezilidské vztahy, a především je oslabena nebo zcela ohrožena důvěra, která je základem všech mezilidských vztahů. A pokud lež a lest, jak směle a otevřeně ukázal N. Machiavelli, byly vždy přítomny v národním či mezinárodním politickém životě, zdá se, že praxe lhaní je od té doby integrální součástí politických programů. Lež se stala přímo nástrojem fungování státu, využívají ji bezskrupulózní političtí vůdcové, aby tak ospravedlnili své vlastní zájmy: lži o „zbraních hromadného ničení“, údajně ukrytých v Iráku, aby ospravedlnily americkou intervenci (2003), lži okolo brexitu obviňováním „Bruselu“ ze všech možných zlořádů namířených proti zájmům Spojeného království (2016), lži o „speciální vojenské operaci“ na Ukrajině, ztotožňované s bojem proti nacismu (2022), a to v evidentním rozporu se skutečností – abychom uvedli jen několik nejkřiklavějších příkladů!
Národy jsou přitom ohlupovány, dezinformovány, mateny a manipulovány, jsou vtahovány do riskantních dobrodružství, aniž by o něco takového stály nebo skutečně chápaly, o co jde. Zdá se, že v současné době se tak děje s národem ruským, jenž je obětí vlastní pasivity, kterou v tomto jeho postoji podporuje politická moc v této zemi a také dlouhá leninistická minulost země a před ní carismus!
Z toho vyplývá obrovský problém: jak se vypořádat s touto nadvládou fake news? Jak odlišit pravdu od lži? Jak vzdorovat těm, kteří naznačují, že jsme vstoupili do éry „postpravdy“, a kteří z toho, jak se zdá, mají radost nebo to berou na vědomí, aniž by nahlédli, že tím ohrožují možnost společného života a vzájemné důvěry, základ lidského života? Může v takové éře „postpravdy“ existovat mír? Tedy až na takový mír, který se bude nazývat „hybridní“... Tato vážná hrozba proto apeluje na inteligenci jednotlivců a národů, neboť je jisté, že žádná demokracie se nemůže zdravě rozvíjet bez dobře informova- ných, vzdělaných a kultivovaných lidí, kteří chtějí být informováni a být schopni kritického přístupu, jejž Immanuel Kant (1724–1804) charakterizuje jako přechod k dospělosti a zralosti.
A je docela pozoruhodné, že od Platóna po Rousseaua či Condorceta všichni myslitelé, kteří se zabývali politikou, trvali na významu výchovy, která má formovat národ a pomáhat mu, aby si uvědomoval, oč ve veřejném životě jde. Z toho také vyplývá, že otázka pravdy není jen otázkou akademickou, ale skutečně politickým problémem nejvyšší důležitosti. Je to problém, který se týká každého člověka a jeho schopností kriticky posoudit jakékoli tvrzení, jež se pokládá za nezpochybnitelné nebo nutně správné jen proto, že je předkládá nějaká autorita, ať už politická, společenská nebo náboženská.
Tyto faktory, a nepochybně i mnoho dalších, vytvářejí dnes stav trvalého nepřátelství, který připomíná přirozený stav Thomase Hobbese (1588–1679): nedůvěra všech vůči všem, možnost každého, i toho nejslabšího, napadnout nejsilnějšího a paralyzovat jeho obranné mechanismy, podezíravost vůči ostatním, nestydaté lhaní... Je samozřejmé, že závody ve zbrojení k této situaci přispívají, je však třeba zároveň přiznat, že zbraně jako takové mlčí, pokud je nemobilizuje ten či onen z výše uvedených faktorů. A tak i přesto, že neprobíhají otevřené války, se každý občan musí mít na pozoru před skrytými tendencemi, které v tichosti podporují možnost konfliktu. Smutný příklad Ukrajiny také ukazuje, kolik lidí zůstává slepých k autokratickým sklonům Kremlu a k jeho pokusům o destabilizaci demokracií.
Z revue Études, duben 2023, č. 4303, přeložil Vladimír Petkevič
Autor: Paul Valadier
Zdroj: Universum