Existuje rčení o světle na konci tunelu. Má dát naději všem, kteří doufají v lepší časy. Na první pohled by se mohlo zdát, že nemůže být lepší pocit než zahlédnout první záblesk té nadějné záře. Avšak jdete-li tmou příliš dlouho, může vás světlo nepříjemně oslnit. Uděláte krok vzad, nebo najdete odvahu vyšlápnout do neznáma?
Nedávno jsem dala výpověď v práci. Poprvé ve svém životě jsem se rozhodla ukončit pracovní poměr ze dne na den. Nešlo o žádnou hurá akci, vše vyplynulo z dlouhodobě neutěšené situace. Jedno pondělí jsem si sbalila kufr, odevzdala klíče, rozloučila se s oblíbenými kolegy, a šla čekat na taxík. Můj kufr plný příprav, učebnic a jiného materiálu byl pěkně těžký, i když se vezl na kolečkách.
Cestou na stanoviště jsem přemýšlela o tom, co budu dělat. Představa, že bych šla zase učit, mě nijak netěšila, ale vymýšlení čehokoli nového bylo vzhledem k mému celkovému vyčerpání bezvýsledné. Taxík nejel, byla mi dost zima. S kufrem a igelitkou jsem si na rohu dvou prázdných ulic začínala připadat jako bezdomovec. A najednou se objevil černý taxík. Byla jsem ráda, ale zároveň mi došlo, že tohle je začátek cesty z jistého zaměstnání vstříc nejisté budoucnosti.
Taxikář byl velmi milý, zhruba čtyřicetiletý, Ukrajinec. Myslím, že se jmenoval Oleg. Příjemné teplo uvnitř vozu částečně rozpustilo mou špatnou náladu. Ptala jsem se Olega, jak dlouho je v Čechách, jestli se mu tu líbí a jaký je vlastně rozdíl mezi ruštinou a ukrajinštinou. Zábavně se rozpovídal. Dozvěděla jsem se, že přišel do Čech studovat ČVUT fakultu stavební, ale nedostudoval, protože „byl prostě mladej a hlavně blbej“.
Dostal se do jedné stavební firmy, která ale šidila na materiálech, tak se rozhodl odejít za prací do Německa, aby poznal modernější postupy. Největší problém pro něj představovala němčina. Hodně jsme se nasmáli při jeho líčení dvouřádkových slov na úřadě, kde si potřeboval vyřídit nějaké dokumenty. Jako němčinářka jsem ho ujistila, že není první, kdo se nechal vyděsit německými složeninami.
Po nějaké době se ale musel vrátit do Čech. Jeho matka pracující jako zdravotní sestra už nemohla tuto práci vzhledem ke svému věku a zdravotním problémům vykonávat. „A tak jsem ji naučil řídit, připravil na zkoušky a teď taky jezdí taxíkem,“ povídal s úsměvem Oleg. Moje špatná nálada byla pryč, za Vítězným „kulaťákem“ vyšlo světlo a já se mu vezla vstříc.
Po příchodu domů jsem se zbavila těžkého kufru a začala intenzivně hledat nějakou novou příležitost. Školství jsem měla plné zuby. A tu na mě vykoukl inzerát, týkající se náboru recepční na stomatologické klinice s možností studia kurzu pro zubní instrumentářky. Našla jsem si nejbližší možný kurz a začala zjišťovat potřebné informace. Paní v telefonu mi řekla, že už mají poslední místo a na rozhodnutí mám dva dny. Vzpomněla jsem si na Olega a řekla si, že do toho jdu.
Jedna z podmínek splnění kurzu byla kromě účasti na výuce také praxe, kterou jsme si měli zajistit sami. Začala jsem tedy znovu hledat, tentokrát nějakého zoufalce, který by si dobrovolně nechal udělat z ordinace kůlničku na dříví od středoškolské učitelky němčiny, dějepisu a společenských věd. Jednoho takového jsem našla. „Vás mi snad poslalo samo nebe!“ zvolala paní doktorka, když jsem jí vysvětlila, že nejsem pacient, ale ucházím se o praxi.
Nastoupila jsem, osvědčila se a po praxi zůstala ve stomatologické ordinaci. Nová práce mě velmi baví a zatím jí nemám plné zuby. Pacienti jsou milí, málokdo si na mě otevře pusu. Jsou rádi, že jí po třičtvrtě hodině na zubařském křesle mohou zavřít.
Často teď myslím na Olega. Nevím, kde je ani jak mu je. Ale věřím, že se z toho zase dostane.
Foto: unsplash/Marjan Blan