Sejde se česká studentka, děvčátko z Nikaraguy a ukrajinská holčička, aby si spolu zahrály bingo v němčině… Tohle není začátek žádného vtipu, ale realita toho, když pomáháte jako dobrovolník v německém zařízení pro uprchlíky.
Migrace. Často skloňované téma, které především teď před volbami do spolkového sněmu otřásá německou společností a dělí lidi na dva tábory. Já si ze své pozice nedovoluji vyjadřovat žádné názory ani přesvědčení, co je správné a co už ne, ale myslím na ty děti. Na děti imigrantů ze všech různých koutů světa. Není to jen Ukrajina, ale i Afghánistán, Kolumbie, Nikaragua, Sýrie, Irák, Írán a tak dále.
Myslím na ty děti, jež si nevybraly to, kde se narodí, ani to, jaké budou mít rodiče. A které ve svém velice nízkém věku zažívají věci, jež bych si já tehdy ani zdaleka nedokázala představit. Hrají si s dětmi z celé zeměkoule. Učí se nejen nový jazyk, kterým musí mluvit ve škole a jenž je naprosto odlišný od jejich mateřského, ale také pochytávají různé fráze od svých kamarádů a sousedů, kteří jsou zase úplně odjinud. Hledají si své místo, chtějí někam patřit a setkávají se při tom s dobrovolníky nejen z Německa, ale také třeba ze Španělska, Itálie, Bulharska, Polska nebo dokonce z Japonska.
Samotnou mě překvapilo, jak prakticky jsem mohla využít znalost německých číslovek při hraní binga, nebo vyšších tisíců, když se mnou chtěl jeden chlapeček počítat matematické příklady. Přijde mi pak úsměvné vzpomínat, s jakou nechutí jsem se to všechno v hodinách němčiny učila.
A pořád myslím na ty děti. Na tu holčičku na vozíčku, která byla strašně chytrá. Na to, v jakých podmínkách žila… a že se ty podmínky lišily od zařízení k zařízení. Jako by to, kam vás přiřadí, byla tak trochu loterie.
Myslím na ty děti, protože mám pocit, že na ně mysleli i jejich rodiče. A snad vždycky, když mluvím s uprchlíky o tom, proč odešli a co byl pro ně ten zlomový moment, tak pokud mají děti, mluví o právě nich. Vyprávějí, jak se jejich ratolesti bály, a že budoucnost plnou strachu pro ně nechtěli. To jsou příběhy a reálné životy lidí. Myslím na ty děti a divím se, že jsem po více než třech letech, kdy jsem pomáhala na ukrajinském táboře, mohla opět využít své vtipné základy ukrajinštiny (a to dokonce v Německu), a být díky této skutečnosti místním Ukrajincům hned tak nějak blíž. A najednou to do sebe všechno zapadá.
Myslím na ty děti a doufám, že budou mít lepší budoucnost. Takovou, jakou si pro ně přáli jejich rodiče tehdy, když utíkali ze své rodné země.
Všem lidem, kterým válka či jiné nečekané okolnosti obrátily život vzhůru nohama.
