Čas liturgického roku se už dávno nekryje s běžným časem. Je to svým způsobem výzva pro křesťany, aby si uvědomili a znovu promysleli, k čemu a jak je liturgický rok uspořádaný a co jednotlivá období duchovnímu životu i církvi přinášejí.
I když Vánoce začínají dnem Narození Páně, ve veřejném prostoru o nich vím nejméně dva měsíce předem. Vánoce, to není jen 24. nebo 25. prosince, kdy se navzájem obdarováváme. V sekulárním prostředí jsme už trochu přivykli tomu, že Advent začíná měsíc před první adventní nedělí a Vánoce tři neděle před Božím hodem. Podobnou časovou proměnu prodělaly v menším měřítku také Velikonoce.
Proměna křesťanských symbolů spojených s narozením a smrtí Ježíše Krista je někdy až neuvěřitelná. Za vnějšími, blýskavými a nasvícenými symboly se leckdy skrývá úplně jiný obsah a sdělení. Malý Ježíšek, jemuž Italové říkají mnohem lépe Bambino Gesù (Dítě Ježíš), jako by pro řadu lidí neměl už vůbec nic společného s dítětem-synem Boží matky Panny Marie, jenž se ve třicátém roku svého života začal svým učedníkům a lidem zjevovat jako Spasitel, Syn Boží.
Nemyslím si, že je třeba se utápět v nostalgiích po starých dobrých časech, v nichž profánní čas více méně věrně kopíroval čas liturgický. Věci je třeba brát takové, jaké jsou. Je to svým způsobem výzva pro křesťany, aby si uvědomili a znovu promysleli, k čemu a jak je liturgický rok uspořádaný a co jednotlivá období duchovnímu životu a církvi přinášejí.
Vznikají tak někdy i humorné situace. Zatímco křesťané čekají na první adventní neděli, ve veřejném prostoru jsou adventní, obchodně-folklórní veselice již v plném proudu. Těmi, kdo zůstávají stát opodál, jsou paradoxně křesťané. A není vždy snadné vysvětlit člověku, který chápe křesťanství jen jako jedno z historických údobí nebo pohádku, že všechny věci na světě mají před Bohem a v Bohu svůj pravý čas – kairos, který nikdy nepřijde dřív, než má, a který se nikdy neopozdí.
Zažil jsem to už mnohokrát, ale v tomto roce to bylo o něco silnější. V jednom jihočeském městě se tak jako každý rok konaly adventní trhy. Spolu s vánočním stromkem se vedle všech stánků, ledové plochy na bruslení, pódia a kolotoče pro děti objevil i velký betlém. Ten však den po Božím hodu z náměstí zmizel.
A tak zatímco se křesťané hodinu po hodině a minutu po minutě nořili do tajemství narození Spasitele, z náměstí pozvolna mizelo to, co už před dvěma měsíci evokovalo nadcházející Advent a Vánoce. Ty jsou v křesťanském kalendáři vymezené prvními nešporami Narození Páně (24. prosince) a nedělí po Zjevení Páně čili Epifanií, lidově svátkem Třech králů (6. ledna).
Betlém a všechno, co v sekulárním prostředí alespoň vnějškově ukazovalo na Vánoce, tedy zmizelo v ten nejnevhodnější čas, uprostřed vánočních oslav narození Dítěte. Uvědomil jsem si, že tento způsob oslav je učebnicové simulakrum, tedy to, co jen předstírá či napodobuje původní obsah nějaké velké a posvátné skutečnosti. Betlém jen na jedno použití.
Jednotlivé kroky liturgického roku nám však přece mohou pomoci připomenout, že ne všechny věci v lidském životě lze uspěchat a snadno opustit. Dva milující se lidé nenechají jeden druhého v roztoužení. Věci a události, které mají v lidském životě hluboký smysl, je třeba prožít v čase, který jim náleží: početí a narození dítěte, první velkou lásku, první velký životní úspěch, jakoukoliv vážnou životní krizi a v neposlední řadě také smutek a truchlení, když nás opustí ten, koho jsme milovali. Na to všechno nás vánoční i velikonoční svátky v každém dni, hodině a minutě upozorňují. Život není samozřejmý.
Ten zvláštní vztah k věcem víry v něčem připomíná už dávno ne naivní, ale panský vztah k životnímu prostředí a přírodním cyklům. Uděláme si to tak, jak chceme my. Vánoce, když na to přijde, mohou začínat klidně už v září a končit s posledním rozbaleným dárkem. A není to úvaha tak nereálná, jak by se mohlo zdát, protože už teď se veřejné, profánní slavení Adventu a Vánoc dva měsíce v kuse překrývá, takže není úplně jasné, na koho se čeká a kdo vlastně přijde na Štědrý večer, aby už druhý den upadl v zapomnění.
Betlém by měl jako pravý symbol Vánoc v našich domovech, kostelech a na veřejných místech (pokud ho tam už někdo postavil) zůstat až do poslední chvíle doby vánoční. Není to člověk, který by určoval začátek a konec ročních období, tím spíš začátek a konec liturgického roku. Přírodním silám neporučí a posvátný rozměr času ho přesahuje. Myslím si, že bychom měli být k těmto věcem citliví, a to zvláště kvůli dětem, aby se jim liturgické svátky nestaly jen další položkou v nekonečné řadě prožitků.
Ano, je to tak.
Je na místě zeptat se: Kdo začal nadřazovat duchovním prožitkům vnější symboly slávy a moci?
Ježíš pro svá kázání nepotřeboval monstrance, zlatem vyšívané hábity ani honosně vyzdobené chrámy…
Je otázkou, jak by sám Ježíš komentoval oslavu jeho zrození v některém svatostánku.
Petr Bartoň