„Snažíme se předefinovat pohled na křesťanství a jít proti mainstreamovému chápání,“ shodují se na jednom z hlavních cílů podcastu Zabudnuté cesty jeho autoři José Aguilar a Janči Máhrik. Kromě znovuobjevování zapomenutých nebo naopak až příliš používaných životních cest se věnují také vyvracení křesťanských mýtů. „Církev se musí naučit být srozumitelná pro současného člověka,“ zdůrazňují v rozhovoru.
Proč je podle vás církev často vnímána jen jako prostředí plné dogmat, příkazů a zákazů? Vidíte nějaký způsob, jak to změnit?
Janči: Strašně moc toho, co církev dělá, je založeno na různých tradicích, které získala v průběhu tisíciletí a které měly své opodstatnění v dané době. Dnes už většině z těch věcí nerozumíme – kontext se vytratil, ale zvyky zůstaly. Můj otec jednou mluvil s řádovou sestrou a přátelsky se jí zeptal, proč nosí hábit. Ona mu postupně vysvětlila, že dřív to byl nevýrazný druh oblečení, díky kterému mohli mniši a jeptišky splývat s okolím. Otec se jí tedy zeptal, jestli to podle ní splňuje svůj hlavní účel i v dnešní době. Jsou jeptišky nevýrazné a zanikají v davu?
Myslím si, že to je taková pěkná ilustrace toho, o čem teď mluvíme. Mnohé doktríny, které máme spojeny s církví, svého času měly svůj význam a účel, ale ten se v současné době vytratil. Církev je proto potřebuje znovu naformulovat a vyjádřit se způsobem, který dává smysl současnému člověku.
José: Problém je, že nemáme víru pro 21. století. Velmi se mi líbí pohled teologa N. T. Wrighta, podle kterého si máme přestat pokládat otázky ze středověku a místo toho přinášet k otázkám dnešní doby odpovědi z prvního století.
Důležitá je také otázka kultury, do které je křesťanské poselství zvěstováno. Když byl izraelský národ v Izraeli, byla uplatňována teokracie, Boží zákon. Ale po vyhnání do Babylónu byli Izraelci Bohem vyzýváni, aby žehnali místní komunitě a modlili se za město. Tuto paralelu lze použít i na církev: od císaře Konstantina až do středověku byla církev ve své domovině a po určitou dobu měla dokonce větší moc než vládci. Ale s příchodem osvícenství, modernismu a postmodernismu byla vyhnána do Babylónu. Jenže si to ani po čtyři sta letech nechce připustit a stále se snaží mluvit, konat a vést lidi, jako by tomu bylo naopak.
Dnes lidé neřeší, jaký je podle mě správný teologický směr, ale jak se jako kazatel postavím k jejich kamarádovi, který je gay.
Dá se tedy říct, že je církev pro současného člověka nesrozumitelná?
Janči: V podstatě ano. Její hlavní nesrozumitelnost spočívá v liturgii, která je do velké míry neaktuální. Církev dnes nereflektuje to, že slouží průměrnému Evropanovi, který je vzdělaný, značně skeptický a ne příliš spirituální. Nedává dostatečně hluboké vysvětlení některých pravd, používá fráze či výrazy, které už dávno nedávají smysl nebo ztratily svůj původní význam. Jsou to slova jako pokání, hřích, nebo obrácení, která se v církvi používají dennodenně, ale lidé jejich významu nerozumí.
Hlavní problém teda vidím v tom, že se během kázání dostatečně nevysvětluje a nezasvěcují se ti, kteří nemají žádný křesťanský background nebo znalosti Bible. Vůbec se totiž nepředpokládá, že se někdo takový v církvi může objevit. Často se také operuje s tvrzením, že mi Bůh něco řekl. To může být argument pro přítomné sedící křesťany, ale ne pro člověka zvenčí. Proto když kážu, tak se snažím pokládat si tři skeptické otázky, které by si asi položili největší skeptici v mém okolí. Právě tehdy to pro posluchače začíná být srozumitelné, protože mluvím jazykem jejich kmene.
José: Myslím si, že při té nesrozumitelnosti slova je třeba rozlišovat dva typy. Slova, kterým nerozumíme, protože je nepoužíváme, a slova, kterým nerozumíme, protože je používáme až příliš. Kdy jsi naposled v běžné konverzaci použil slovo pokání? A naopak slovo láska se objevuje neustále, ať už ve spojitosti s pizzou, kočkami, manželkou nebo právě Bohem. Stejné je to i se symboly: kříž dnes znamená hlavně dekoraci na krk. Jak se na něj potom můžeme odkazovat v kostele a myslet si, že je to srozumitelné? Jako hlavní povolání našeho podcastu proto vnímám snahu znovu objevovat všechno zapomenuté nebo příliš používané.
Janči: Napadlo mě ještě dodat, že církev je nesrozumitelná také proto, protože odpovídá na otázky, které si nikdo neklade. Tím pádem je vlastně nerelevantní.
Jaké otázky by v tom případě měla zodpovídat?
Janči: Současný člověk si klade otázku, zda má Bůh vše pod kontrolou, zda je opravdu svrchovaný, co vše naplánoval a jak to souvisí se svobodnou vůlí. Jestli to, co popisujeme jako zázraky, byly opravdu zázraky. Se současným vědeckým poznáním mozku jsme opravdu skeptičtí, zda to či ono činí Bůh. A především dnes lidé vůbec neřeší, jestli je správným teologickým směrem kalvinismus nebo arminianismus, ale jak se já jako kazatel budu chovat k jejich příteli, který je gay.
Jose: Mě ještě napadá, že církev dostatečně nevyužívá potenciál technologií. Přitom všechny protestantské církve stojí na odkazu Martina Luthera, který maximálně využíval knihtisk nebo varhany, které v té době byly považovány za ďábelský nástroj. Dnes varhany neoddělitelně patří ke kostelu a za „ďábelské“ jsou pro změnu považovány bicí.
Poslední rok jsme jako církev fungovali přes Zoom a z našich řad se ozývaly hlasy, že online církev není církví. Přitom se touto online cestou několik lidí rozhodlo stát křesťany. Luther naplno využíval technologii své doby, my bychom měli také. Mimo otázek sexuality a technologie potom církev musí reflektovat také otázku žen, obzvlášť v době feminismu a hnutí MeToo.
Uvědomili jsme si, že šabat je jen jednou z mnoha zapomenutých cest a že celý koncept je mnohe větší.
Církevním mýtům a podobným tématům se věnujete ve vašem podcastu Zabudnuté cesty, jak tato myšlenka vznikla?
José: Náš projekt se nezrodil na základě velkého systematického plánu, ale spíše díky momentálnímu impulzu. Janči mi prostě řekl: „Vyber si nějaké téma, o kterém jsi schopen mluvit, a uděláme podcast.“ Tehdy jsem se hodně zabýval šabatem, tak jsme si společně sedli, dali myšlenky dohromady a nahráli náš první rozhovor. Vlastně to bylo něco, co bychom dělali tak jako tak, akorát u piva a bez mikrofonu.
Až poté v nás zarezonovala myšlenka, že šabat byl kdysi něčím úplně normálním, běžným způsobem života, na který jsme zapomněli. Uvědomili jsme si, že to je jen jedna z mnoha zapomenutých cest a celý ten koncept je mnohem větší. Tak vznikly Zabudnuté cesty.
Proč jsou tyto témata zapomenutá, zanedbávaná? Máme z nich strach?
Janči: Ty cesty nejsou úplně zapomenuté, jen je společnost pomalu zapomíná, protože se vyvíjí a má jiné hodnoty a priority. To tak vždy bylo a bude. Právě proto jsou důležité prorocké hlasy, které vytáhnou zapomenutou pravdu znovu na povrch.
José: To, co je zapomenutou cestou dnes, nemusí být zapomenutou cestou o pár staletí později. Dnes potřebujeme lidem říkat, aby si aspoň někdy udělali volno a nepracovali nepřetržitě, za pět set let možná lidé budou potřebovat slyšet, že by měli přestat pořád jen odpočívat.
Které téma Zabudnutých cest pro vás bylo nejzásadnější?
José: Šabat je sice mým osobním tématem, ale pokud bych měl vybrat sérii, která může co nejvíc pomoct a něco změnit, tak by to byla buď Víra 18+ nebo Fake News. V obou se snažíme předefinovat pohled na křesťanství, rozložit spoustu křesťanských mýtů a jít proti mainstreamovému chápání. Blízká je mi také série Spokojenost s hostem Tomášem Kadlecem, ve které po celou dobu rozhovoru panovala velmi přirozená a přátelská atmosféra.
Janči: Já velmi rád bourám nějaké mýty, takže nejdůležitější pro mě byly série Nesrozumitelná církev a Víra 18+, kde jsme rozebírali všechny naše falešné představy o Bohu. Současně je naší snahou přispívat k růstu duchovního života, proto souhlasím s Josém, protože právě na tyto série reagovalo největší množství lidí.
Někteří dokonce zmiňovali, že jsme jako první konečně řešili otázky, které je trápí a na které se nemůžou zeptat ve své vlastní církvi.
Jak ty reakce vypadaly?
Janči: Minulý týden jsem si udělal takový domácí úkol, kdy jsem procházel všechny vzkazy od posluchačů za posledních dvanáct měsíců. Bylo to šest A4 a v drtivé většině zaznívalo, že lidé po poslechu série Víra 18+ získali větší jistotu v tom, čemu věří. Někteří dokonce zmiňovali, že jsme jako první konečně řešili otázky, které je trápí a na které se nemůžou zeptat ve své vlastní církvi. Někteří také psali, že si po poslechnutí série přestali před svými nevěřícími kamarády hloupě.
Nebo mi volal jeden kamarád, který se roky vyhýbal církvi a byl velmi skeptický. Poté, co si poslechl naše série Víra 18+ a Nesrozumitelná církev s Lukášem Targoszem, to přehodnotil a momentálně se připravuje na vstup do lokální církve.
José: Vybavuji si jedno svědectví z těch mnoha, o kterých Janči mluvil. Někdo z posluchačů naši sérii doporučil svému známému a ten díky tomu uvěřil v Ježíše. Takový feedback mi dává obrovský pocit zadostiučinění a jistotu, že to má smysl.
Společně jste také napsali knihu Neobyčajný influencer, co stálo za jejím vznikem?
Janči: Již před pandemií jsme oba měli na srdci napsat knihu, ale až společně jsme získali dostatek vůle k tomu to opravdu uskutečnit. Téma knihy souvisí s naší online přednáškou pro jeden mládežnický klub z Bratislavy. Na úvod se nás ptali, zda se považujeme za influencery, a my jsme odpověděli, že absolutně ne. V průběhu přednášky jsme ale sami sebe popřeli, když jsme mluvili o tom, že každý člověk má vliv. Nakonec vznikla kniha, která je dost provokativní a nutí nás přemýšlet nad touto problematikou.
Název působí asi dost marketingově, což může někoho odradit. Častokrát, když knihu někomu dávám do ruky, tak ho uklidňuji, že to není o Instagramu. Velmi rychle se totiž od influencerství v online světě dostáváme do konkrétní sféry našich životů. Každý z nás má vliv na své okolí, ať už chce nebo ne. Desítky let jsme přece seděli ve škole a poslouchali o velikánech, kteří ovlivnili dějiny a naše životy, přestože neměli internet.
José: Janči začal svůj nápad ohledně napsání knihy velmi rychle zpochybňovat, ale to přišla na řadu moje role ho povzbudit. Je výhodou pracovat společně, protože to kvůli tomu druhému nechcete vzdát.
Janči: Myslím, že kdybychom cokoliv z těch věcí, které děláme, měli dělat sami, tak k nim vůbec nedojde. Tím, že se nechceme vykašlat na toho druhého, tak nás to pohání dopředu. Aktuálně zrovna pracujeme na další knize.
José Calvo Aguilar: Původem Španěl ale srdcem Slovák. Teolog a kazatel v procesu, José má rád knihy, filmy, hudbu a dlouhé rozhovory při whisky. Nejlépe zpracovává myšlenky tak, že je říká nahlas, proto začal dělat podcast.
Janči Máhrik: Kreativec. Už od dětství rád tvoří – hudbu, obraz, slovo … Kazatel. Ačkoliv je vystudovaný ajťák, momentálně plave ve vodách kazatelských. V Žilině vede komunitu Za Kostolom.
Ptali se: Sára Kolomazníková, Václav Radoš
