Když člověk promrzne a zase se ohřeje, nic světoborného se nestalo. Když si při tom ale uvědomí, co jeho pocity znamenají, může dospět k existenciálnímu zjištění. Totiž, že žije.
Prodala jsem jednu svou knížku. Je konec listopadu, tak není divné, že to byla ta s názvem Vánoční přání, které se jindy v roce příliš neprodávají. Zákaznice štrachala v peněžence, aby mi mohla zaplatit přesnou částku, a já jsem se mezitím pokoušela vsunout knížku do papírové taštičky. Zrak mi přitom ulpěl na zadní straně knihy, kde vytiskli pár slov o autorce, tedy o mně. Je tam uveřejněno, že jsem něco napsala a že žiju. Tak nějak mě to potěšilo. Myslím to, jak napsali, že žiju. To je přece hezké, ne?
Na chvilku jsem se zamyslela, jestli to není málo, a co by tam tak jiného o mně mohli napsat. Žádných význačných cen nebo řádů jsem se nikdy nedobrala. Nemyslím, že bych kdy v životě podnikla něco opravdu výjimečného. Nejsem žádný dobrodruh. Vlastně o sobě mohu pravdivě tvrdit jen to, že jsem žila. Můj život mě těší a žiju ho ráda, jak o tom ostatně píšu ve všech svých knížkách.
Pokouším se žít s vědomou radostí a vděčností za nesamozřejmá požehnání, jichž se mi denně dostává. Co já všechno nejsem schopná považovat za požehnání! Na první pohled asi všechno, co se mi v životě stane, za skvělé nepovažuju, ale na druhý pohled už ano. To je ta moje zbrklost! Chvilku mi vždycky trvá, než to promyslím, ale pak jsem si většinou jistá. Ano, i toto nesnadné nebo nepřívětivé, co mne právě potkalo, je vlastně dobré a mohu za to být vděčná, ačkoli na první pohled to tak nepůsobilo. Ach, já si žiju!
Když jsem šla ráno do práce, nezdálo se mi, že by venku bylo nějak chladno. Vzala jsem si proto jen takovou lehkou větrovku. Přes den se ale výrazně ochladilo, začal foukat ledový vítr a lehce poprchalo. Místy to někde trošku klouzalo, možná fakt už mírně mrzlo. V lehké bundě mi byla zima. Byla bych ocenila čepici i rukavice. Než jsem došla domů, byla jsem zkřehlá jako sušenka. Zmrzlými prsty jsem si sotva rozepla zip.
Uvařila jsem si čaj a sedla si do křesla. Přes kolena jsem si přehodila teplou deku. Chvíli si odpočinu a rozmrznu, než se do něčeho pustím, plánovala jsem si. Jak jsem tak seděla a vychutnávala si rozlévající se teplo, silně jsem si uvědomila, že cítit chlad a pak prožít teplo jsou jasné důkazy života. Není to nádhera? Promrznout a ohřát se? Člověk opravdu vnímá, že žije. Tak měli pravdu, když to o mně na zadní straně mé knihy napsali.