Kristus je v české společnosti přítomen jako málokdy předtím – i když mnohdy diskrétně a anonymně – v mnoha sekulárních podobách křesťanské víry, naděje a lásky.
Česká společnost prochází v těchto týdnech závažným testem své křesťanskosti – a je třeba dodat, stojí si zatím velmi dobře. Naše společnost bývá označována za ateistickou. Ateistická však není, je spíš odnáboženštěná nebo přesněji odcírkevněná. Naše církve po 40 letech vyloučení z veřejného života ve své většině nedokázaly porozumět znamením doby a v nových podmínkách většinu společnosti přesvědčivě a srozumitelně oslovit. To však vůbec neznamená, že by česká společnost byla nekřesťanská.
Vzpomínám na bonmot jednoho sociologa, že Spojené státy jsou více náboženské než Evropa, avšak Evropa je křesťanštější. Křesťanskost nemůžeme měřit podle počtu návštěvníků bohoslužeb, počtu církevních svateb a pohřbů, počtu dětí přihlášených na náboženství nebo bohoslovců v seminářích, ba ani podle toho, co si lidé myslí o Svaté Trojici nebo zda podobným výrazům ještě rozumějí.
To jsou údaje důležité pro církve, avšak církve tu nejsou proto, aby poskytovaly pouze „náboženský servis“ všeho druhu; ten má jen sekundární význam, je to nanejvýš prostředek, nezaměňujme ho za hlavní cíl a smysl. To, oč jde v první řadě a na čem spočívá křesťanskost společnosti, je přítomnost Krista ve víře, naději a lásce lidí.
A může to být – a často je – přítomnost anonymní. „Ne každý, kdo mi říká Pane, Pane, vejde do nebeského království, ale kdo plní vůli mého nebeského Otce,“ učí Ježíš. Ne ten, kdo má Ježíšova jména plná ústa, obstojí před jeho soudem, nýbrž ten, kdo se ujal nejpotřebnějších, chudých, pronásledovaných, uprchlíků – i když to dělal bez jakékoliv „náboženské motivace“. Ti spravedliví, říká nám evangelium, až na posledním soudě s překvapením poznají, že ten, kterému posloužili v nouzi, byl Kristus sám.
Papež František v těchto dnech řekl, že dnes Ježíš umírá u Charkova a rodí se v protitankových krytech a v porodnici v Mariapolu, ostřelované ruskými vojsky. Kristus je nyní v naší společnosti přítomen jak v uprchlících před válečnými hrůzami, tak v solidární pomáhající lásce, kterou jim tolik našich lidí obětavě poskytuje.
Ne, naše společnost není nekřesťanská, je v ní dnes Kristus přítomen jako málokdy předtím, je v ní skutečně a účinně, i když mnohdy diskrétně a anonymně přítomen v mnoha sekulárních podobách křesťanské víry, naděje a lásky. Víra není jen „náboženské přesvědčení“, naděje není jen laciný optimismus, láska není jen emoce. Láska, osvobození od osobního i skupinového sobectví (například v podobě nacionalismu) k životu pro druhé, zahrnuje v sobě i víru.
„Já ti mohu ukázat svou víru ze svých skutků,“ čteme v novozákonním listu apoštola Jakuba a dále: Víra bez činů je mrtvá. Víru nevyznáváme hlavně slovy, nýbrž činy, celým životem. Ano, i mnozí lidé a mnohé společnosti, od církve a tradiční náboženskosti velmi vzdálené se ukazují jako mnohem křesťanštější, než jsou si sami ochotni připustit. I v sekulárním humanismu, tomto dítěti osvícenství a západního křesťanství, je víc než pouhý humanismus, je tam něco opravdu svatého a ježíšovského.
Už na počátku první vlny kovidu jsme si řekli jasně: nehledejme za zlem, nemocemi a neštěstím ve světě zlého, trestajícího, mstivého boha. K podobné primitivní teologii se vyjadřuje Ježíš v evangeliu 3. neděle postní. Když se ho lidé ptají, zda oběti masakru nebo oběti neštěstí (pádu zdi v Siloe), byli větší hříšníci než ostatní a tedy jejich neštěstí je zasloužený boží trest, Ježíš takové představy rezolutně odmítá. O tom vůbec nespekulujte, spíše si uvědomte, že každý lidský život je zranitelný a že ho máme využít k tomu, co je smyslem lidské existence – k obrácení, k obratu od sobectví k lásce bez hranic.
Nedávno byl svět svědkem hanebného, vpravdě antikristovského zapření Ježíšova evangelia z úst nejvyššího představitelé ruské pravoslavné církve. Patriarcha Kirill obhajoval zločinnou Putinovu agresi proti Ukrajině – je to prý trest za pochod homosexuálů na Ukrajině a luxus Západu. Obávám se, že Bůh, kterého takto vyznává patriarcha Kirill, není Otec Ježíše Krista, nýbrž jakýsi na nebesa promítnutý Putin, zabíjející tisíce nevinných, včetně žen a dětí.
Bůh, kterému oddaně slouží patriarcha na zemi, je válečný zločinec Putin, s nímž oba sloužili už sovětskému policejnímu režimu. Když představitel církve zapře své prorocké poslání pojmenovávat zlo mocných, když chce za každou cenu vycházet s mocí, když je za to odměňován luxusním životem ve svém paláci, rezidencích a přepychové jachtě a káže proti luxusu zkaženého Západu, když se před kamerami objímá s diktátorem, i jeho duše je zamazaná krví. Nejsem propagátorem stejnopohlavních manželství, vím však, že jestli je něco do nebe volajícím hříchem, pak je to nesvaté manželství církve s nemravnou politickou mocí.
Jedním z darů této těžké doby je to, že vidíme zlo, které se převlékalo do mnoha maškarád, nahé. Vidíme, komu vědomě či nevědomě sloužili ti, kdo nás strašili zkaženým Západem, diktátem Bruselu, nadvládou homosexuálů, vidíme, kde je skutečné zlo, odkud přichází skutečné nebezpečí.
Snad si dovedeme představit, jak bychom dopadli, kdybychom nebyli chráněni členstvím v EU a severoatlantické obranné smlouvě nebo kdybychom měli blekotajícího premiéra, otáčejícího se jako korouhvička podle průzkumů veřejného mínění a usilujícího o moc kvůli imunitě před spravedlivým soudem. Děkujme Bohu za vládu, a zejména premiéra, na kterého můžeme být po dlouhé době hrdí, a modleme se za něj.
Znovu u nás ožilo to, co je základem demokracie (a čeho se Putin v Rusku tolik bojí): aktivita občanské společnosti. Oživují se sousedské vztahy. Mnoho lidí, od nichž bychom to třeba nečekali, vydávají nyní ze sebe to nejlepší: jsme svědky velké mobilizace dobra.
Jistě v záloze čekají ti, kteří politicky žijí z mobilizace zla, čekají na chvíle únavy, sociálních problémů, budou hledat skupiny, na nichž by si lidé mohli vylít agresivitu, zplozenou frustrací a nervozitou doby, jako nacismus si našel židy a komunismus „buržoasní reakcionáře“. Budou to uprchlíci, nebo ještě někdo jiný?
Církev podle slov papeže Františka má být polní nemocnicí – měla by obvazovat rány, tišit bolesti a také posilovat duchovní imunitu společnosti vůči nakažlivým nemocím strachu, beznaděje, nenávisti a agresivity.
První čtení 3. neděle postní líčí známou scénu setkání Mojžíše s Hospodinem v hořícím keři. Hospodin odmítá dát Mojžíšovi své jméno, kterým by si ho mohl snadno přivolat ke službám. Opověď, překládanou často jako „Jsem, který jsem“, někteří exegeti vykládají takto: co je ti po mém jménu? Budu, jaký budu. Budu s tebou, když se ujmeš úkolu, k němuž tě posílám: jdi a vysvoboď můj lid. Podle Richarda Kearneyho k nám biblický Bůh přichází jako možnost, jinak řečeno: jako pozvání, jako výzva, jako úkol.
Mysleme v této době na slova proroka: pravá zbožnost spočívá v tom: dopomozte spravedlnosti k právu, ujměte se sirotka, zastaňte se vdovy. Modleme se za naši společnost, aby v tomto smyslu byla a zůstala zbožnou a křesťanskou.
(Kázání v Akademické farnosti na 3. neděli postní)
Zdroj: blog.aktualne.cz
Can you be more specific about the content of your article? After reading it, I still have some doubts. Hope you can help me.
Dekuji za toto zamysleni, z hloubi duse presne vystihuje i muj pohled. Je tak ulevujici vedet, ze ve vazne situaci se vetsina lidi shodne na tom co je skutecne dulezite.