Novým pražským arcibiskupem byl 2. července jmenován dosavadní olomoucký arcibiskup Jan Graubner. Ve své nejnovější knize Zbožnost je užitečná ke všemu podává svědectví o boji s nemocí covid-19. Především se však zamýšlí nad správným nastavením dnešních křesťanů a otázkou lidské důstojnosti a účinků, jež z ní vyvěrají.
Graubnerova útlá knížka nazvaná Zbožnost je užitečná ke všemu proniká do mnoha oblastí. Celé dílo je prodchnuto autorovou zkušeností se zápasem o život v důsledku onemocnění covidem-19. Nově zvolený biskup z boje vyšel naštěstí vítězně, s chválou a vděčností na jazyku a jistou proměnou osobního duchovního života.
Kniha je prosycena velikým množstvím citací Písma, svatých a jiných duchovních autorit. Vedle vlastních, dozajista kreativních myšlenek jsou tedy texty opřeny o osobnosti různých dob i míst. Projevuje se arcibiskupova skromnost a loajalita. Snoubí se tak s jeho biskupským heslem „Co vám řekne, učiňte“.
Jedním z prvních témat, jimiž se Graubner zabývá, jsou důsledky koronavirové pandemie. Narovnání vztahů dle něj bude náročnější než samotné překonání nemoci. Toto období, myslí si, napomohlo pandemii relativismu, kde mnozí za absolutní považují jenom své já. Problém vyhraněných názorů a vyostřených sporů pak není věcí koronaviru, nýbrž pokory a lásky k pravdě.
Nejsme vlastníky pravdy, upozorňuje arcibiskup, ale hledači pravdy. Jsme na cestě k pravdě, a proto se můžeme setkávat s různými stupni poznání pravdy a pohledy z jiného úhlu. Diskuse není možná bez otevřenosti, bez společného hledání pravdy. Graubner moudře rozlišuje znalosti diskutujících – nepopírá, že v takovém hledání může někdy pomoci i dítě či člověk nevzdělaný, přece však za důležité považuje vzdělání v konkrétním oboru. Vyzdvihuje nutnost větší pozornosti názorům skutečných odborníků.
Dále se duchovní věnuje tématu vnitřní kázně. Ta dle něj vyžaduje řád a pravidelnost. V oblasti postu kupříkladu tak nejde pouze o to nejíst nebo nejíst příliš, ale taktéž jíst pravidelně, zdravě a s ukázněností. Projevem vnitřní kázně je i časné vstávání a večerní uléhání. Řád není svěrací kazajkou, avšak pevnou a pružnou kostrou. Tato kostra zná výjimky, ale výjimka nemůže být častější nežli pravidlo.
Uměřenost a kázeň, upozorňuje arcibiskup, se týká i přiměřené tělesné námahy a uspořádání času. Právě času věnuje duchovní několik dalších odstavců. Opírá se o myšlenku kardinála Tomáše Špidlíka, že od Boha dostáváme přesně tolik času, kolik potřebujeme. Graubner tuto ideu dále rozvádí: jestli je tomu tak, pak správné využití času je věcí duchovního života. Zdravý duchovní život vede k naplněnému životu a bohatým plodům, aniž bychom byli uhonění.
Arcibiskup se v textu opakovaně vrací k postmoderní relativizaci všeho, kterou považuje za veliké nebezpečí. Tuto relativizaci staví do protikladu k učení řádu benediktinů, kde pouhé jejich heslo „modli se a pracuj“ svědčí a kázni a řádu s pevně danými hodnotami, jež je třeba poznávat a naplňovat.
Jan Graubner poukazuje vedle relativizace rodiny, neřesti či cnosti na zpochybnění samotné definice člověka. Kdo je člověk? ptá se arcibiskup. Jakou má hodnotu? Odpověď hledá v Písmu. Když člověk zneužil svobodu a svou chybu nebyl schopen napravit, stal se Bůh člověkem a šel na kříž, aby člověka vykoupil. Člověk má tedy cenu Boha, který za něj zemřel. To je člověk!
Dnešní člověk se však příliš soustřeďuje na sebe, na svoji kariéru, úspěch. Namísto zaměření se na službu je soustředěn na svůj kariérní růst. Přestává pociťovat pokoru a úžas nad tím, jak a kým byl stvořen. To má četné důsledky. Autor jmenuje například nedostatek spravedlnosti ve společnosti. Spravedlnost je podle něj ctnost, která směřuje na jiného člověka. Člověk pohlcený sebou samým není schopen spravedlnosti vůči nikomu.
Další potřebnou ctností je cit. Ten je Graubnerovými slovy velmi důležitým motorem i pojivem vztahů, avšak nesmí být odtržený od reality. V takovém případě může totiž klamat. Hrozbu především pro mladé vidí ve virtuálním světě, jenž je odtržený od reality a vytváří tím pokušení chápat i duchovní život jako virtuální realitu.
V neposlední řadě Graubner zmiňuje úctu a věrnost, rozhodujícími zejména pro partnerský život. Arcibiskup tyto dvě cnosti nazývá ochranným pouzdrem lásky. Věrnost napomáhá žít svůj závazek vztahů; je potřebná k dostatku síly pokračovat ve společné cestě až k cíli.
Z nezměrné hodnoty každého člověka bývalý olomoucký arcibiskup vyvozuje napříč textem několik závěrů. Božím darem vyvstávající z hodnoty člověka je radost, o níž platí, že čím víc jí rozdáme, tím více jí máme. Radost je charakteristickým znakem křesťanů, kteří opravdu uvěřili, že jsou vykoupeni.
Bratrská láska zvětšuje schopnost radovat se a uschopňuje těšit se z dobra druhých. I proto by jakákoli výchova neměla začínat poučováním, nýbrž probuzením lásky. Láska se vztahuje též k tématu ekologie, jemuž duchovní věnuje celou kapitolu. Dle něj je nezbytné nejprve přijmout vlastní tělo jako Boží dar, pak můžeme přijmout jako Boží dar celý svět.
Uvědomění si lidské důstojnosti může vést k jistému vyzařování neboli vyjadřování Boží lásky prostřednictvím skutků. Ono vyzařování jako nonverbální komunikace, píše arcibiskup, je účinnější a srozumitelnější než slova poučení. Je-li poučování proniknuto vyzařováním, pak je přijímáno. Jako závažnou výzvu Graubner vnímá vytváření společenství, v jehož středu bude skutečně Kristus. Je přesvědčen, že poté poroste touha být s Ježíšem a též láska k církvi.
Arcibiskup vidí tuto radikální změnu nejen jako pouhý úkol v řadě dalších povinností, avšak pojímá ji jako skutečnou a hlubokou proměnu vedoucí vyjma jiného k uzdravení církve. Jde o absolutní upřednostnění Krista před sebou samým, což vede k zapření sebe sama. Zároveň ale také k nejlepší možné vlastní seberealizaci a sebezdokonalení až ke svatosti. Pak budeme svědky zázraků a oživení církve a jejího nového růstu, který bude dílem samotného Krista.