Ježíšovo zmrtvýchvstání, po němž se zjevil učedníkům, aby jim nakonec před očima vystoupil do nebe a vrátil se zpátky ke svému Otci, je, jak se dnes říká, megazázrak, hodnocený jako dvanáct z deseti. Řada bohoslužeb v mé církvi připomíná napříč liturgickým rokem spíše smuteční procesí.
„Když bylo po sobotě, Marie Magdalská, Jakubova matka Marie a Salome nakoupily vonné oleje, aby šly Ježíše pomazat. Záhy zrána první den v týdnu přišly k hrobu, když právě vycházelo slunce. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?“ Když se podívaly, spatřily, že kámen je odvalen. Byl totiž velmi veliký. Vešly do hrobky a uviděly tam na pravé straně sedět mladého muže oděného bílým rouchem – a polekaly se. On však jim řekl: „Nelekejte se! Hledáte Ježíše Nazaretského, ukřižovaného? Byl vzkříšen, není tady. Zde je to místo, kam ho položili. Ale jděte a povězte jeho učedníkům, i Petrovi: Jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte, jak vám řekl.“
Těchto 114 slov z evangelia svatého Marka je otiskem proměny světa a trajektorie celého vesmíru, v němž ani vzdálené hvězdy galaxií, ani váš milovaný svět za chalupou, ani žádný člověk, který se narodil, žije a ještě přijde na svět, neskončí v pomyslné černé díře, z níž už není návratu. Všechno, čemu dali Adam s Evou svým prvotním hříchem špatný směr, se událostmi Kříže, jejichž ústředním tématem je láska Boží k člověku, vrátilo na cestu, která se už nikdy neztratí kdesi pod hladinou.
Žijeme v ryze tělesném světě, v němž se paradoxně i v křesťanském prostředí občas zapomíná, že na Kříži nezemřel nějaký symbol, nějaká metafora, nějaká idea, nějaké číslo, nějaký jako člověk se zdánlivým tělem, ale celý Bůh a celý člověk, který třetího dne vstal z mrtvých a který své tělo nabídl učedníkům k dotýkání. Ačkoliv je narození Božího Syna prosté dívce Marii zahaleno tajemstvím stejně jako jeho vzkříšení, je jisté, že tělesnost svaté Boží Matky a tělesnost Ježíšova nebyly a nejsou jen nějakým doplňkem jejich lidství, ale jejich integrální součástí. Nebojme se proto ptát se a představovat si, jak se věci s Ježíšovým narozením, smrtí a vzkříšením měly.
Inspirující a doslova oblažující jsou představy dětí, které se ještě ve své přirozenosti neumí držet zpátky a které jsou k pochopení toho, kdo je to Bůh, možná právě tak blízko jako mystici a svatí. Poproste dítě, ať vám namaluje událost Mariina početí, Kristova narození a události Kříže, a požádejte ho pak, ať vám o svých kresbách něco řekne. Spatříte mnoho vám tak známých věcí novýma očima, což vám pomůže znovu se divit a znovu žasnout nad tím, co se před dvěma tisíci lety během Velikonoc v Jeruzalémě stalo. A právě tohle žasnutí je nám tak moc potřeba.
S očima zakalenýma nevírou, pavírou a beznadějí se i velké zázraky budou jevit jako z prstu vycucané nesmysly. Když Ježíš přichází k rybníku Bethesda, evangelista Jan nám má potřebu vysvětlit, jak to u tohoto zázračného rybníku při Ovčí bráně chodí. Říká: „... anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí.“ Vidíme, že toužíme-li po zázraku, je třeba být ve správný čas na správném místě a mít oči otevřené, abychom rozpoznali, že do vody právě sestoupil anděl, víří vodu a že není třeba váhat – a skočit! Skočit do Boží náruče a neztrácet víru, že po tom skoku budeme všelijak polámaní.
Ježíšovo zmrtvýchvstání, po němž se zjevil učedníkům, aby jim nakonec před očima vystoupil do nebe a vrátil se zpátky ke svému Otci, je, jak se dnes říká, megazázrak, hodnocený jako dvanáct z deseti. Řada bohoslužeb v mé církvi připomíná napříč liturgickým rokem spíše smuteční procesí. Čtou se silná a nadějeplná slova bible, na oltář znovu přichází Pán, lidé si jej berou podle jeho příkazu do ruky a sytí jím své tělo, svého ducha a svou duši. Přesto to nějak nestačí, aby se ta chmurná atmosféra tmavých kostelů se zčernalými obrazy proměnila do radosti Božích dětí.
Pokud si celý rok zakazujeme být šťastní, když slyšíme slova evangelia a setkáváme se s Pánem, zkusme to změnit alespoň jednou za rok, na vigilii Bílé soboty a na Vzkříšení. Nechme se prostoupit radostí. Vnímejme, že Kristova smrt na Kříži a jeho vzkříšení mají nedozírné pozitivní následky pro celého člověka – pro všechny záhyby jeho duše, pro všechny výšiny jeho ducha, pro jeho tělo od vlasů až po konečky prstů. Je-li to jen trochu možné, oslavme Kristovo vzkříšení ve svých rodinách a domovech. Nenechme si ho protéct mezi prsty jako všední den. Dejme se vědomě prostoupit zázrakem Boží spásy, abychom na otázku: „Co jsi dělal letos koncem března?“ mohli ještě v zimě odpovědět: „Slavil jsem s blízkými Kristovo zmrtvýchvstání. A bylo to mega! Dvanáct z deseti!“
Vševědoucí, všemohoucí, nejvýše milosrdný, miluje nás.
Ale nechá zlo bujet, nechá krutě trpět ty, které stvořil, včetně zvířat.
Je všemohoucí? Miluje nás? Nebo je jen stvořitel a takových světů jako je ten náš, je mnoho? Vzkříšení je spojeno s jarem, s časem nového života, s nadějí. Lze se radovat a nemyslet na Ukrajinu i na jiná místa? Lze se radovat a mluvit o naději v posmrtný život a brát vše kolem nás jako pomíjející, které nás tudíž nemusí trápit? Pomůže tímto křesťan i někomu jinému kromě sebe? Je pro nás podstatný pokoj v duši, nebo k sobě pustíme i utrpení světa okolo? Krásné obřady, písně, náboženské úkony, jsou cílem, nebo odvádějí pozornost od toho, že utrpení Ježíše bylo a je i utrpením světa?
Mega by pro mne bylo, kdyby má církev hierarchická (ne charita) viděla Boha i ve světě, v lidech, bránila napadené, týrané, pravdu před lží a dezinformacemi hlasitě a ze všech sil.
To by bylo vzkříšení církve. Pak bych se více radovala. Zůstala by jen nejistota toho, proč milující Bůh nezasahuje v tolika utrpeních. Pokud by má církev upustila od jeho všemohoucnosti, prospělo by to.
Radujte se z radujícími, plačte s plačícími, zkuste pochopit o co jde.
Myslím,že motivace které vedly Boha k zatracení Adama a Evy do té míry aby bylo třeba krvavou oběť jsou nejasné.Míra provinění se také zdá být oproti jiným možným vinám celkem zanedbatelná. Rovněž nutnost obětovat Syna není dost dobře jasná.Je možné,že ve hře bylo něco významného o čem nevíme.To by se měli teologové snažit vysvětlovat.Že by si chtěl Bůh utrpení vyzkoušet ?Ale to mohl i jinak.
Řekněme,že po pozření jablka dostal Adam přístup k informacím,které znát neměl a Bohu to vadilo. Dozvěděl se něco nebezpečného o Bohu ?Jako tvůrce mohl Bůh Adama resetovat nebo úplně zrušit a udělat si nového.Asi si řekl,že postačí ,resp. bude jednodušší,když Adama vyžene z Ráje,tomu vzniknou existenční problémy,které by ve stavu jeho zvýšené informovanosti mohl zvládnout a zbaví ho možnosti využít ty technologie dostupné v Ráji,které by Adam potřeboval aby nabyté informace použil ke zlému.Je také možné,že Satan už byl v Adamovi a proto Adama vyhnal.Ale proč potom šel lidstvo spasit a čeho se za to dočkal ? Dobře věděl,že lidem vděčnost překáží.
Je klidně možné,že Bůh lidstvo k něčemu potřebuje.Proto nám dovoluje abychom poznávali realitu,ba dokonce nám dovoluje abychom se stali mocnými poznáním zbraní.Je tedy možné,že nás potřebuje k nějaké válce jíž jsme zatím nedorostli,ale počítá s námi.Ty drobné války které tu provozujeme jsou z Božího hlediska možná vítané.Vyzkoušel si,kolik člověk snese a protože jsme všichni smrtelní ,pak to zda dříve či později je z jeho perspektivy nevýznamné. Navíc vedou k urychlení poznání.
Prostě je třeba zamýšlet se nad Božím úradkem a následovat Ho,neboť On zvítězí s námi a my s Ním,ne bez Něj..
Bůh nechal člověku svobodu, proto není odpovědný za to co lidé páchají. Nebo snad chcete být Boží loutkou bez vlastní vůle ?
Motlitbou se snažíme poznat Boží vůli a řídit se podle ní.Být Boží loutkou se snažily generace řeholníků.Na tom není nic špatného řídit se Boží vůlí.Problém je,když Boží vůli nepoznáme a tudíž se rozhodneme špatně.Otázka spásy je eschatologický problém kterému rozumí teologové a měli by nám to nějak srozumitelně vysvětlovat.
Doufám jen,že Bůh nedopustí abychom ve své nevědomosti napáchali nevratné škody.