Často slyšíme žehrání na to, že instituce manželství není v nejlepší kondici. S tím nelze než souhlasit. Tradiční manželství začínající veselkou a končící přirozenou smrtí jednoho z manželů dnes mnozí jako ideál nevnímají. Člověk by si povzdechl, vzpomínaje na „staré, dobré časy“. Jaké období ale můžeme za „dobré časy“ pro manželství vůbec považovat? A jak si v tomto ohledu stojí doba reformace?
Společnost 16. století byla rozdělená do třech stavů: stavu vládnoucích, duchovních a pracujících. Duchovní měli manželství oficiálně zapovězeno, skutečnost ovšem, jak už to chodí, vypadala jinak. Formálně platil celibát, ale církevní profesionálové, včetně papežského stolce, si užívali života (i toho sexuálního) často plnými doušky. Manželství se v oné době netěšilo nikterak vysokému mínění. Nejvýše hodnocenými povoláními, těmi, která se líbí Bohu, byla povolání zahrnující celibát. Ideálem byl mnich, biskup, nanejvýš zbožný král. Třetímu stavu jako by svatost nepříslušela. Sexualita tehdy znamenala něco nečistého, mnišský slib byl naopak dokonce považován za „dobrodiní druhého křtu“(!).
Do tohoto uspořádání vstoupila reformace. Zasáhla nejen teologii a církev, ale také všechny vrstvy společnosti a řadu oblastí každodenního života, včetně pohledu na manželství a sexualitu. Povyšování mnišského celibátního života označili reformátoři v augsburském vyznání za bludné učení a u pouhého verbálního ohrazení díky Bohu nezůstali. Manželství a rodičovství se stalo centrem jejich zájmu, naplňováním Božího příkazu. Svatost podle reformátorů nespočívá v tom, že člověk vstoupí do mnišského řádu, ale tkví v každodenním věrném křesťanském manželství a rodičovství.
Luterská reformace se přitakáním obyčejnému životu vymezila jednak vůči teorii a praxi středověké římské církve, jednak proti asketickým směrům na protestantské straně. Také naše česká a pak obnovená Jednota bratrská byla původně koncipována jako útěk od zlého světa do komunity, která svou uzavřeností připomínala spíše řád (zahrnující i určitou míru zákonictví v teorii i praxi), v němž muži, ženy a děti žili odděleně. Český teolog J. L. Hromádka vlivy německé Lutherovy reformace zpětně hodnotí jako velice zdravý podnět pro vývoj Jednoty.
Glosa: Bůh se seniory počítá
Luther uchopil revolučně také sexualitu. Stavěl se proti jejímu potlačování a popírání pro tzv. vyšší dokonalost. Přiznával, že existují jedinci mající dar celibátu, ale jak říkal: „Je to dar ani ne jeden na tisíc.“ Ostatním náleží manželství, které je božím „Slovem a dílem“. Proto máme chovat manželství „v úctě jako boží ušlechtilý plán“. Lidem, kteří si jaksi z nabídky křesťanských protějšků nemohou vybrat, by se dalo namítnout reformátorovými slovy třeba toto: „... proto se chtějí ucházet, jen pokud mohou mít ženy bohaté, hezké, zbožné, laskavé – jen počkej, dáme ti je vymalovat.“ Vypadá to, že tehdy stejně jako dnes bylo hledání dokonalého partnera nesmyslné.
Luther vyznává: „Milovaný Bože, vidíme denně, kolik námahy a těžkostí stojí vytrvání v manželství, v manželské čistotě (...). Pán tohoto světa, ďábel, je tím, který pomlouvá (očerňuje) manželství a tahá je do bláta.“ Toto vyznání či povzdech můžeme i po půl tisíciletí s reformátorem sdílet. Manželství je v současné době ve veliké nevážnosti. Jak by se asi Luther díval na praxi západních singles, kteří si zvolili život bez stálého partnera? Ale pro příklady netřeba chodit daleko. Každou chvíli se dozvídáme o dalších a dalších křesťanských párech těsně před rozvodem. Útoky na rodiny v křesťanských společenstvích dokazují, že ďáblu se zdravé manželství nezamlouvá a že se mu v boji proti této věci dobře daří.
Luther nebyl v této oblasti žádným teoretikem. Dne 13. června 1525 proběhla v bývalém klášteře augustiniánů ve Wittenbergu soukromá slavnost. Zúčastnili se jí Lutherovi přátelé vyjma Filipa Melanchtona, který s touto akcí hluboce nesouhlasil. Důvodem setkání byly zásnuby dvaačtyřicetiletého mnicha Martina a šestadvacetileté bývalé mnišky Kateřiny von Bora. Ještě téhož večera se trochu netypicky udála také svatba. Teprve o dva týdny později proběhla veřejná oslava, regulérní veselka. Proč takto? Zásnuby, svatba a opožděná svatební hostina se obrazně řečeno udály před bouří nebo spíše v oku cyklónu. Právě se rozbíhaly zlé a ve svých důsledcích nesmírně krvavé události – selská válka. Ta byla duchovním, sociálním i vojenským zemětřesením. Svatba v takto krajně nejisté a nepříznivé době se jeví jako projev křesťanské naděje a odvahy.
A co snoubenci? Kateřina von Bora se zamilovala... Původně nikoli do Luthera. Onen nápadník Hieronymus Baumgartner sice její lásku opětoval, ale jeho otec řekl své kategorické „ne“ a bylo po lásce. Luther se stal Kateřininou druhou volbou. Svazek přesto rozkvetl a vyrostl do hlubokého partnerství a lásky. Díky praktickým schopnostem Lutherovy ženy žila rodina v blahobytu, i když mírném.
Luther, který vůči svým odpůrcům dokázal používat tvrdé a zemité výrazivo, psal své manželce i dětem krásné, hluboké a srdečné dopisy. Teologové a historici reformace polemizují, zda odklon od očekávání brzkého konce světa a příklon k budování církve a vzdělávání mladých neměly svůj původ právě v Lutherově rodině. Reformátorovi se každopádně podařilo něco velkého, něco, co svým významem snese srovnání s prvními reformačními spisy: vytvořil vzor protestantské rodiny.
Filip Melanchton neskrýval svoje rozhořčení nad Lutherovou svatbou. Považoval to za krok špatným směrem. Svůj nesouhlas ale vyjádřil humanisticky, decentně jako intelektuál své doby. Měl pravdu? Ne. Historie dala za pravdu Lutherovi. Čas ukázal, jak byl tento odvážný čin formativní: utvořil protestantský pohled na manželství na celá další staletí. Reformátoři místo pranýřování poměrů u římskokatolických sousedů přišli s novým modelem každodenní svatosti.
Možná je to cesta i pro nás. Místo žehrání na současnou situaci, nechť jsou naše rodiny místy, kde stojí za to žít!
Co by řekl Luther singles nevím, ale tato skupina je právoplatnou skupinou církve. Celibát byl zaveden v 11. století, pro katolíky není manželství představených novum. Katolíci to chápou jako disciplinární otázku, která se může změnit. Pokud je celibát pro některé kněze kruciální otázkou, doporučuji rozšířit protestantské řady. Pokud až tak kruciální otázkou není, diskuse je na místě, neboť každá církev si řeší to své a bez diskuse to nejde. Mně osobně byl Melanchton obecně vždy sympatičtější než Luther. Dnes si z církví můžeme vybrat, však už se v tom nikdo nevyzná. Pro mladou generaci (i křesťanů) už často není manželství téma a specifika církví už vůbec ne. Tématem však je porozumění mladým, a je jedno, zda je to celibátník nebo ženáč. Pokud ten člověk bude autentický a je schopný říct, s čím zápasí, bude to pro mladé podstatné. Na singles není nic špatného, mnozí nemají volbu.
Vždyť i katolíci mají rodiny a měli je už před Lutherem. Nejde o formativní pohled, ale o kyvadlo – akce, reakce. Na celibát se kdysi kladl velký důraz, reformátoři a reformační církve to otočily do kyvadla – celibát nemá dle nich smysl. Apoštol Pavel by nesouhlasil, že celibát není třeba. Ve skutečnosti je požehnaný ten, kdo umí žít ve svém stavu (celibát, manželství) a vidí v něm smysl. A jako se rozvádějí katolíci, rozvádějí se i protestanté, jen to mají snažší.