Oxfordský spisovatel a filozof Roger Scruton řekl: “Krása se vytrácí z našeho světa, protože žijeme tak, jakoby na ní nezáleželo.” Ztrátu krásy v naší kultuře označil za “postmoderní znesvěcení.” Scruton si zvolil slovo “znesvěcení” pečlivě – je to náboženský pojem, který hovoří o závadě něčeho, co je svaté.
Nemohl jsem si pomoci, musel jsem přemýšlet o Scrutonových slovech poté, co jsem se začátkem tohoto měsíce podíval na program poločasové přestávky Super Bowlu (finálový zápas ligy amerického fotbalu NFL). Obscénnost nahradila půvab a okázalé sebaprezentovaní nahradilo krásu. Byl jsem zděšen a plný rozpaků.
Avšak pro některé to byla velkolepá show dvou “umělkyň,” které se chtěly významným způsobem kulturně a umělecky projevit.
Toto považujeme za laťku umění v naší kultuře? Jak hluboko jsme klesli a vzdálili se od toho, co je opravdu krásné.
Krátká historie znesvěcení
Jak jsme se mohli dostat do bodu, kde se za nový umělecký standard považuje nahé sebevyjádření (častokrát doslova nahé)?
Scruton tvrdí, že před osvícenstvím umělci považovali krásu za posvátnou a byla telos (cílem) jejich snažení. Krása však ztratila pro umělce své posvátné postavení a stala se subjektivně definovatelnou. Tento obrat k subjektivní definici vidíme například v slovech Davida Humea, který v roce 1757 napsal esej s názvem “Standardy vkusu”, z níž pochází i známý výrok “Krása se nachází v oku pozorujícího.” Humeho slavný výrok koresponduje s dominantním výkřikem osvícenství: svoboda!
Několik desetiletí po Humem, německý filozof Immanuel Kant propagoval “osvícení” jako proces dospívání. Nespoléhat se už více na staré mistry, aby diktovali to, jak se máme cítit, myslet, milovat a věřit. Kant napsal “Člověk musí být vždy svobodný použít svůj vlastní rozum. Jen to může přinést lidstvu osvícení.”
Je zajímavé pozorovat, že rozmach osvícenství se časově shodoval s úpadkem církevního umění. Jak vzrůstala autonomie v umění a filozofii, církev dopustila, aby se její vliv v těchto oblastech zmenšoval.
Svět, který se snaží dosáhnout intelektuální svobody rozlámáním okovů autorit, bude čelit následkům. S ikonami moci začne zacházet s pohrdáním, včetně Boha a jeho církve.
Tak, jako se umělci ponořili do sebe, aby si definovali krásu, filozofové prosadili, aby se lidská vůle postavila nad suverénní vůli. Jinými slovy, bude dostačující, když vůle najde uspokojení sama v sobě. Vůle člověka je konečným cílem. Vůle umělce – jakýmkoli způsobem se chce projevit – se tak stává jediným arbitrem.
Když se vzdáme Boha jako absolutního standardu, relativismus nezpůsobí jen úpadek morálky, ale povede také k znesvěcení krásy.
Vyjádření, přestoupení, emancipace
Co nám zůstane, pokud krásu, která nás přesahuje, degradujeme na něco, co pochází z našeho nitra? Co nám zůstane, když ztratíme transcendentní koncept krásy? Zůstane nám jen vůle, která se snaží prosadit, subjektivní vyjádření, které se prezentuje jako krása.
To, co nám zbude, je show poločasové přestávky Super Bowlu.
Zůstane nám “umění,” které není oceňováno pro svou inherentní kvalitu, význam, nebo krásu, ale prostě proto, že představuje určitý pohled (zejména úzkoprofilovaný, marginalizovaný pohled). To, co zůstane, není umělecké dílo, ale rafinované posouvání hranic – hledání nových způsobů, jak nabourat konvence, přinést rozruch, šokovat a nabídnout něco nového. To, co nám zbude je Lady Gaga a neustálá, nenasytná touha po něčem novém, nebo Billie Eilish, která během udělování Oscarů zpívá divnou, gotickou verzi “Yesterday.” Zbývá prázdná provokace “poezie” Rupi Kaur nebo odpudivá vizuální estetika Larse Von Triera .
Taylor Swift to při natáčení kosmetické reklamy řekla stručně a výstižně: “Jedinečná a jiná, to je následující generace krásných.” Pro Taylor Swift a většinu naší moderní kultury je krása ikonoklastickým odmítnutím jakéhokoliv standardu, který byl, nebo v současnosti je uplatňován. Je úplným osvobozením sebe sama při definování krásy. Důležité je jen to, co se člověku líbí. Není to jen o nerespektování morálních norem – je to o jejich porušování a o překračování hranic. Znesvěcení.
To je důvod, proč se něco takového jako program poločasové přestávky Super Bowl – nebo jakékoliv jiné provokativní zobrazení v popkultuře – považuje v současnosti za umění. Čím více je umění provokující a způsobuje, že lidé kroutí hlavou, nebo zakrývají oči svých dětí, tím lépe. Čím více to hroutí údajně tyranské, staré standardy krásy a nahrazuje je čímkoliv, co chce umělec udělat nebo říci, tím více tento typ umění nabírá na síle. Pokud má existovat něco, co nahradí krásu jako nejvyšší telos (cíl) umění v dnešním světě, je to emancipace.
Ale tento nový svět znesvěcení krásy není skutečnou emancipací. Naopak uvěznit naši kulturu v nezastavitelný vír neustálých a v konečném důsledku nevyřešitelných zápasů o to, na koho vyjádření záleží nejvíce. Avšak to, co ztrácíme v tomto víru je samotná krása – a svět bez krásy je děsivým místem.
Cesta zpět ke kráse
Co můžeme udělat? Svět zoufale potřebuje někoho, kdo by mu ukázal cestu zpět ke kráse. Nestačí jen truchlit nad zánikem krásy. Je důležité něco udělat.
Při zmínce o sv. Františkovi z Assisi, G. K. Chesterton napsal, že obrovským paradoxem historie je, že každou generaci přeměňuje světec, který ji nejvíce kritizuje. Chesterton věřil, že když se generace stane příliš světskou, je na někom svatém nebo na církvi, aby ji konfrontoval. Svatý František a způsob jeho života byl ztělesněním této kulturní konfrontace. Svatý není “ten, po kom lidé touží, ale spíše ten, koho lidé potřebují,” říká Chesterton; svatý je někdo, kdo je v rozporu s moderním světem.
Potřebujeme odvážné řemeslníky a vypravěče příběhů, podnikatele a generální ředitele, manažery a rodiče, který vyučují své děti v domácí škole – křesťany ze všech oblastí života, kteří budou svědčit o kráse svým každodenním životem.
Návrat ke kráse může začít jednoduše tím, že se začneme dívat. Můžeme se vydat na procházku, na níž budeme obdivovat Boží stvoření a sbírat “neobvyklé věci,” jako jsou kameny, nebo luční květiny. Taková procházka by měla zahrnovat i povýšení krásy v naší teologii. Krása by neměla být jen nějakou útěchou naší víry, ale její základem. Můžeme se také pokusit zastavit drsnou modernistickou tendenci stavět účelné černé krabice a nazývat je kostely. Přemýšlejme více o tom, jak nás krásná architektura může inspirovat k bázni a údivu, poukazovat na grandióznost a učit nás pokoře. Jak by to mohlo vypadat, kdyby církev zaměstnala umělce, nebo si pořídila dvorního básníka, zda by zasponzorovala výstavu komunitního umění?
C. S. Lewis řekl: “Naším posláním je představit to, co je nadčasové a odvyprávět to jazykem naší doby.” A s posvěcenou fantazií razil cestu a krásu používal jako své nářadí. I my bychom se měli pustit do práce a opět ukázat světu skutečnou krásu.
Autor: Timothy Willard
Zdroj: spolecenstvoevanjelia.sk
Foto: profimedia.cz
