Nemyslím, že odpočinek potřebujeme po neobvykle obtížných situacích, po mimořádném úsilí. Jsem přesvědčena, že odpočívat musíme po každé práci. Tak už se konečně přestaňme ostýchat.
V jednom časopise jsem četla hezké pobídnutí od člověka, který sám sebe označil za neznaboha. Nabádal čtenáře, aby se přes Velikonoce usebrali. Citoval známou historku o cestovateli, jehož domorodý průvodce řekl, že dál nejde, že musí počkat, až ho jeho duše dožene. Bylo to opravdu milé zamyšlení.
Ten pracovní den byl takový, jaké obvykle všední dny bývají. Pár lidí jsem poslala o vchod vedle, protože si moje knihkupectví spletli s antikvariátem. Několik zákazníků si přišlo strávit klidnou půlhodinku mezi knihami a někteří si chtěli se mnou popovídat.
Vybírala jsem dárky k narozeninám vhodné pro tříletého a sedmdesátiletého muže. Prodala jsem pár velikonočních přání. Přebrala jsem zásilku nových knih a zanesla je do databází a na e-shop. Nic tak zvláštního se nedělo.
Když se za mnou na konci pracovní doby zastavila moje dcera a ještě jedna přítelkyně, abychom si spolu zašly do blízké kavárny na čaj, cítila jsem se už trochu unaveně. Ale vyhlídka na posezení a rozhovor s dvěma tak příjemnými lidmi mi dodala novou sílu. Bylo to skutečně tak milé, jak jsem si představovala. Moc jsme se nasmály, témata hovoru byla veskrze pozitivní a nad námi jako korouhev vlála láska.
Ten večer jsem měla ještě v plánu zúčastnit se modlitebního setkání. Prakticky to znamenalo zvednout se, zaplatit a jít. Nechtělo se mi. Připadalo mi, že někde uvnitř sebe cítím nějakou tíži. Nebylo mi fyzicky těžko, ale tak divně na duši. Váhala jsem, jestli mám ještě někam chodit. V duchu jsem se už viděla doma ve svém křesle, jak už nic nemusím.
Jenže už se znám. Po tomhle toužím každý den. Vstala jsem, zaplatila, rozloučila se a šla.Ve spoře osvětleném sále posedávalo tak třicet, čtyřicet lidí. Obávala jsem se, že pokud bude potřeba nějakého nadšení nebo výrazné aktivity, nebudu toho schopná. Ta tíže uvnitř mne mi připadala znepokojující. Jako bych to ani nebyla já. Posadila jsem se a čekala, jaké to dnes bude.
Naštěstí jsme začali osmi minutami ticha. Ach, bylo to tak slastné. Jen tak spočívat v tichu a šeru, odkládat myšlenky stranou a nechat svoji duši, aby mne dostihla. Došlo mi, že právě tohle jsem potřebovala. Ani po přesně odměřených osmi minutách jsme se nepřimlouvali ani nebojovali.
Dostali jsme prostor a prosté vedení k řešení vlastní modlitební agendy. Pak jsme si žehnali ve dvojicích. Na konci jsme chlebem a vínem připomněli smysl našich i světových dějin. Když jsem si zapínala na chodbě kabát, uvědomila jsem si, že má tíha je pryč. Mé divné pocity zmizely a já jsem zase byla já. Za osm minut? Za osm minut.
Nemyslím, že odpočinek potřebujeme po neobvykle obtížných situacích, po mimořádném úsilí. Jsem přesvědčena, že odpočívat musíme po každé práci. Vím o sobě, že mám tendenci namáhavost své práce zlehčovat. Ale vždyť to nic nebylo. Jen pár rozhovorů s lidmi, jeden výkaz a odbavení jedné objednávky. Nemám právo se cítit unavená.
Vím, že takto na tom nejsem sama. Ostýcháme se odpočívat. Ale proč? Vždyť odpočíval i Ježíš a Otec nebeský si sedmého dne taky hodil šlofíka. Jak bychom si mohli myslet, že toho zvládneme víc než oni? Můžeme tomu říkat třebausebrání.