Papež František v nové exhortaci Laudate Deum apeluje na odpovědnost každého jednotlivce vůči klimatickým změnám. Z textu je cítit, že hrozbu nevratných změn bere velmi vážně a dokládá své tvrzení odbornými argumenty. Věřícím připomíná, že člověk není samostatnou entitou, ale součástí celého stvořeného světa, a ochrana přírody je tak jeho povinností. Hlavní body papežovy výzvy v článku rozebírá Marie Kolářová.
Po osmi letech od vydání encykliky Laudato si (Tobě buď chvála) s podtitulem „O péči o společný domov“ vydává papež exhortaci neboli vyzvání Laudate Deum (Chvalte Boha), kterou naléhavě apeluje na všechny lidi dobré vůle ohledně klimatické krize. Vydána byla symbolicky 4. října o svátku sv. Františka z Assisi, patrona životního prostředí. Její první slova odkazují právě na světcův chvalozpěv oslavující veškeré stvoření. Papež v textu naráží také na některé pasáže z encykliky Laudato si a rovněž z encykliky Fratelli tutti (O bratrství a sociálním přátelství).
Svatý otec apeluje na péči o náš společný domov a projevuje znepokojení kvůli nedostatečné odpovědi na dosud vydaná varování. Není vyloučeno, že se náš svět blíží ke kritickému bodu. Dopady klimatické změny budou stále více ovlivňovat zdravotní péči, zaměstnanost, přístup ke zdrojům, bydlení, vynucenou migraci a další oblasti týkající se důstojnosti lidského života. Naše péče o bližní je neoddělitelně spojena s péčí o zemi, protože poškozování přírody přímo dopadá na naši existenci.
Odborné klimatické pojednání
V první části exhortace papež upozorňuje na narůstající počet extrémních projevů počasí s tím, že se na nich nepochybně podílí lidský faktor. Závažnou otázku do budoucna představují další důsledky nárůstu teploty planety a konsekvence hrozící při teplotním zvýšení o více než 2 °C. Navíc dochází k prokazatelnému zrychlování negativních změn. Papež varuje před zjednodušováním tohoto tématu a přičítání odpovědnosti chudým, protože mají hodně dětí. Jejich podíl na znečištění planety je přitom mnohonásobně nižší oproti podílu bohatších zemí.
Zdá se vám, že dopis obsahuje až příliš odbornou klimatickou pasáž? Papež dobře ví, že jeho varování vyslovená v encyklice Laudato si nebyla brána příliš vážně ani v katolické církvi. Setkal se s některými nerozumnými a odmítavými názory, třebaže zrychlování tempa nebezpečných změn nelze přehlížet a nelze je vysvětlovat toliko jejich přírodním původem. Ostatně drtivá většina vědců nepochybuje o lidském podílu na klimatické krizi. Nemůžeme ignorovat probíhající změny, navíc jednotlivé malé zvraty mohou ve výsledku způsobit jeden velký, nepředvídatelný a nezměnitelný. Můžeme totiž dosáhnout bodu, ze kterého není návratu.
Lidé získali prostřednictvím technologií moc, jakou nikdy dříve neměli. Papež však varuje, aby nás nezaslepil obdiv k dosaženým výsledkům. Mohli bychom pak čelit hororovým následkům. Svět, který nás obklopuje, není předmětem našich ničím nelimitovaných ambicí a neomezeného využívání. Jsme součástí přírody, náš rozum, život a svoboda jsou prvky obohacující planetu. Zdravá ekologie je výsledkem interakce mezi lidským bytím a životním prostředím. Neuvědomujeme si však, že jsme se změnili v bytí, které je schopné ohrozit naše vlastní přežití.
Papež kritizuje filosofii maxima zisku s minimem nákladů a úsilí o zachování vydobytých privilegií. S pohledem do očí dětí, které budou platit za naše omyly, si nevyhnutelně každý musí položit otázku: Jaký je smysl mého života? Jaký je smysl času, který prožiji na zemi? A jaký je konečný smysl veškeré mojí práce a úsilí?
V závěrečné kapitole se papež obrací na katolické věřící a apeluje na motivaci zrozenou z jejich víry. Současně povzbuzuje rovněž vyznavače jiných náboženství, protože autentická víra proměňuje náš život a naše cíle a osvětluje naše vztahy s ostatními a se stvořením v jeho celku. „Člověk obdařený inteligencí bude respektovat zákony přírody a delikátní rovnováhu mezi bytostmi tohoto světa. (…) Všechny bytosti světa stvořené stejným Otcem pojí neviditelné svazky,“ píše papež už v Laudato si. V centru pozornosti byl v posledních staletích člověk se svou jedinečností, člověk stvořený Bohem, který je však neoddělitelně propojen s celým stvořeným světem. Musíme si tedy konečně přestat myslet, že člověk je autonomní, všemocný a ničím neomezený, a naopak musíme změnit smýšlení a nahlížet na sebe v celku a komplexnosti celého světa.
Záleží na každém jednotlivci
Nejefektivnější řešení sice není založeno na individuálním rozhodnutí, ale vyplývá ze spolupráce na mezinárodní úrovni, nicméně pomáhá i každý jednotlivý skutek učiněný s úmyslem vyhnout se zvyšování globální teploty. Žádné trvalé změny nejsou možné bez změny životního stylu a kultury a tyto změny se neobejdou bez změn chování každého jednotlivce.
Naléhavý tón exhortace potvrzuje, že papež bere změny klimatu velmi vážně, zatímco tuzemská debata je zaplevelena výrazy jako „zelené šílenství“ a „ekoteroristé“ namísto toho, aby se vážně hovořilo o budoucnosti planety a životních podmínkách příštích generací. Důstojnost člověka nelze vytrhnout z řádu stvoření, a pokud ji chceme hájit, musíme ji hájit ve všech souvislostech, a to včetně ochrany přírody. V exhortaci Evangelii gaudium papež říká, že pustošení půdy představuje jistý typ onemocnění týkající se každého, a vyhubení nějakého živočišného druhu můžeme chápat jako zmrzačení.
Slova papeže Františka nejsou žádným planým alarmismem. Svět už poznal vícero ekologických katastrof. Můžeme sice věřit našemu poznání a důvtipu, pomocí něhož se dokážeme vypořádat s nejrůznějšími krizovými situacemi, otázkou je ale výše nákladů, které budeme draze platit tam, kde jsme si mysleli, že ušetříme. Navíc v případě globálních změn můžeme počítat i s efektem sněhové koule a setrvačnosti negativních efektů. Další nezodpovězenou otázku představuje odolnost demokracie v případě vážných změn klimatu a souvisejícího růstu nákladů, poklesů reálných příjmů a vynucené migrace. Pro ilustraci nabalujících se ekologických rizik slouží následující dva příklady.
Slaná bomba v Austrálii
Expresivní výraz „slaná bomba“ popisuje postupné znehodnocování zemědělské půdy v Austrálii solí. V důsledku geologických procesů v dávné minulosti obsahují australské podzemní vody sůl. Původní vegetace rostoucí zde před příchodem Evropanů se plně přizpůsobila zdejšímu suššímu klimatu. Víceleté rostliny s hlubokým kořenovým systémem plně využívaly dostupnou vodu. Intenzivní zemědělské hospodaření však zásadně narušilo původní symbiózu. Novodobí farmáři pěstovali zejména jednoroční plodiny s mělkým kořenovým systémem. Voda tak začínala vzlínat a usazovat se na povrchu.
Navíc v období sucha zemědělci na zalévání používali vodu, která byla též slaná. Půda se tím postupně zasolovala a znehodnocovala. Proces se zatím nedaří zastavit a podíl ohrožené půdy se neustále zvětšuje. Opatření k zastavení tohoto procesu, jako je vysazování nových druhů rostlin a stromů s hlubšími kořeny, změna způsobu obdělávání původy a uplatňování dalších agrotechnických opatření se široce diskutují. To vše samozřejmě vyžaduje další a další investice. Původní dobrý úmysl obhospodařovat půdu se setkal s nedostatkem relevantních informací a na budoucí ekologický průšvih bylo zaděláno. Sůl navíc neničí jen půdu, ale i stavby a komunikace.
Deštné pralesy
Předchozí brazilský prezident Bolsonaro sliboval rozvoj ekonomiky, pracovní příležitosti těžařům dřeva a ostře se ohrazoval proti snahám o omezení kácení deštného pralesa označovaného též jako plíce planety. Právě za jeho éry se každoročně masivně rozšiřovala vykácená plocha. Tato bagatelizace a pošklebky na adresu aktivistů se však nemusí vyplatit celoplanetárně. Pralesní systém je unikátní v recyklaci vody. Rostou zde stromy s obrovskými listy, ze kterých se vypařuje voda a přenáší se dál směrem k horám. Tím je zaručeno dodání vláhy i do míst, kam by se jinak voda vypařovaná z oceánu nedostala.
Pokud se tento cyklus naruší, uvidíme efekt sněhové koule v přímém přenosu. Prales začne vysychat. Už před několika lety došlo v zemi k rozsáhlým požárům. Narušení systému předávání vody může ale vést i k rozpadu pralesa jako takového a přispět nebývalou mírou k oteplování planety. Vědci spočítali, že kritický bod se nachází někde kolem 25 procent plochy pralesa. Už nyní jsme na 18 procentech. Podaří se vůbec obnovit původní prales? Pro začátek se snad zvládne alespoň zastavit rozšiřování vykácených ploch, což záleží také na politické situaci v Brazílii, přičemž latinskoamerické země nejsou zrovna vyhlášené jako vzorové stabilní demokracie.
Třiďme, ale hlavně věřme vědcům
Papež František apeluje na naši pozornost a připomíná, že klimatická situace je vážná. Neměli bychom sice podléhat beznaději, ale ani lehkomyslně spoléhat na vyřešení shora bez našeho osobního zapojení. Tím nemyslím, že okamžitě přestaneme jíst maso, létat letadly a jezdit auty. Klimatičtí aktivisté svými kontroverzními protesty situaci spíše zhoršují, protože popírače klimatických změn utvrzují v jejich pozicích.
Osobní účast nespočívá na prvním místě v třídění odpadků (jakkoliv je žádoucí, prospěšné a dnes už téměř samozřejmé), ale v důvěře, s níž přijímáme poznatky vědců, tedy rozumíme pojmu vědecká shoda, sledujeme seriózní zpravodajství a zajímáme se o stav životního prostředí, a to nejlépe nejen v našem regionu
Můžeme také doufat, že se nakonec dokážeme domluvit, jak se již v minulosti stalo v případě ochrany ozonové vrstvy. Díky přijetí Montrealského protokolu v roce 1987, který stanovil konkrétní závazky vyplývající z Vídeňské úmluvy na ochranu ozonové vrstvy, se podařilo omezit a posléze úplně ukončit používání plynů, které ničily atmosférický ozon. Tento dokument podepsalo všech 196 států světa a jedná se o první smlouvu celého světa. Dodržování jejích kritérií je neustále monitorováno, aby bylo možné i v budoucnu účinně zakročit, pokud by se ozonová vrstva opět poškozovala. Ozonová díra se nyní skutečně zaceluje.
Klimatická změna klade na lidstvo podstatně vyšší nároky, než před časem představovalo omezení freonů. Za to největší ohrožení však považuji ztrátu naděje v tvůrčí schopnosti, kterými jsme byli obdařeni. Zvládli jsme záchranu ozonové vrstvy, vypořádali jsme se s mnoha dalšími hrozbami. Důležitá je však pokora, střízlivost a odolnost vůči excesům, stejně jako odmítnutí bagatelizace klimatických varování. Podléhat beznaději či naopak opovážlivě spoléhat na řešení, které nám umožní pohodlný život bez jakéhokoliv omezování se, nepatří mezi zralé postoje.