„Víra v Boží zjevení nemá nic společného s ideologií, která oslavuje současný stav.„
Výrok známého švýcarského evangelického teologa Karla Bartha (1886-1968) je zajímavý tím, že ukazuje křesťana jako člověka, který věří v Boží zjevení v Ježíšovi a nemusí, ba ani nemá být spokojen s daným stavem věcí v politice, v církvi nebo v sociální oblasti.
Sám Barth tento postoj prokázal po nástupu fašismu ve 30. letech 20. století, kdy působil jako profesor teologie v Německu. Tehdy pomáhal zakládat tzv. Vyznávající nebo Vyznavačskou církev (německy Bekennende Kirche, BK), což bylo hnutí uvnitř německé luterské evangelické církve. Hnutí bylo odpovědí na činnost tzv. Německých křesťanů (Deutsche Christen), kteří přijali nacistickou ideologii četně rasismu a s velkou podporou nacistického režimu omezovali samostatnost Německé evangelické církve. Řada členů Vyznávající církve se postupně dostávala do konfliktu i s nacistickým státem, někteří byli uvězněni a zavražděni. Nejznámějšími představiteli byli Martin Niemöller, Dietrich Bonhoeffer, Helmuth Gollwitzer a sám Karl Barth.
V „Barmenském teologickém prohlášení“ z roku 1934 členové Vyznávající církve odmítli totalitní nároky nacistického státu. Na základě prohlášení začaly vznikat nezávislé místní církve, které odmítaly vedení Německých křesťanů. Na další synodě v Berlíně-Dahlemu v květnu 1934 si zvolili nové církevní vedení a popřeli autoritu oficiálního pronacistického vedení. Koncem roku 1935 rozšířila učitelka náboženství E. Schmitzová mezi členy Vyznávající církve zprávu o koncentračních táborech se žádostí o podporu a v květnu 1936 napsalo vedení církve protestní dopis Adolfu Hitlerovi, načež následovala řada zatčení.
Od roku 1937 se pronásledování stupňovalo, Vyznávající církev se ale nechtěla stát politickou opozicí vůči Hitlerovi. Po roce 1945 ji přesto spojenci za opozici uznali a členové Vyznavačské církve pak hráli významnou roli při obnovování evangelických církví.1
Na tomto příkladu je vidět, že přijetí statu quo, čili daného stavu věcí ve společnosti, může být problematické jak morálně a trestněprávně, tak i teologicky. Z teologie bych připomněl tezi sv. Pavla z Listu Římanům, kde vybízí křesťany ke spolupráci a neodporování vládnoucí moci:
„Každý ať se podřizuje vládní moci, neboť není moci, leč od Boha. Ty, které jsou, jsou zřízeny od Boha, takže ten, kdo se staví proti vládnoucí moci, vzpírá se Božímu řádu. Kdo se takto vzpírá, přivolává na sebe soud. Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí.“ – List Římanům 13:1-5
Zdánlivě by to znamenalo, že křesťan se musí podrobit jakékoli vládě (třeba i autoritářské) a neodporovat jí, vždyť je zřízena samotným Bohem. Jenže sv. Pavel také dodává, že toto ustanovení je podmíněno tím, co daná vláda dělá. Doslova píše:
„Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů.“
List Římanům 13:6b
A zde dochází ke konfrontaci morálky a teologie. Z hlediska morálky bychom věděli, jaká vláda se nechová správně. Je to ta, která porušuje základní lidská práva, daná Ústavou a Listinou základních práv a svobod, případně mezinárodními úmluvami o lidských právech. Teologicky bychom odpor vůči takové vládě odůvodnili tím, že se chová jako ďábelská totalitní moc rozlitá z břehů, jak ji popisuje 13. kapitola biblické knihy Zjevení sv. Jana. Odpor proti takové vládě je tedy možný, pro křesťana ovšem jen nenásilný. Při použití násilí musí dotyčný počítat s tím, že mu bude odplaceno stejně. Podobně o tom hovoří sám Ježíš v Evangeliu podle Matouše, když napomíná své učedníky při pokusu o ozbrojenou obranu:
„Vrať svůj meč na jeho místo; všichni, kdo se chápou meče, mečem zajdou.“
Matouš 26:52
Můj osobní největší zážitek s nepřijetím společenského statu quo a s touhou po změně byla tzv. sametová, nebo něžná revoluce v listopadu 1989. Pomineme-li všechny politické prameny onoho nehybného chování stávajících politických struktur stávající komunistické moci – strach z Gorbačovovy perestrojky a glasnosti, vyčerpání socialistické ekonomiky, absence jakékoli vládní vize atd., lze říci, že se lidé (a křesťané mezi nimi) s daným stavem věcí nespokojili a vystoupili na obranu svých lidských a politických práv. Revoluce to byla nenásilná a radostná. Lidé nadšeně svrhli jho totalitní moci a vykročili vstříc novému životu.
Že těch posledních 30 let nebylo bez chyb a omylů (často i zločinů!), je nabíledni, nicméně krok ke svobodě byl učiněn. Došlo ke svobodě slova, shromažďování i ke svobodě pohybu. Lidé vydávali a četli knihy, které chtěli. Informace proudily a proudí k nám z celého světa i od nás ven naprosto svobodně. Lidé cestují a nemusí kvůli tomu emigrovat (jak se stalo často v mém příbuzenstvu). Lidská práva nejsou vládnoucí mocí potlačována. Navíc existuje svoboda vyznání, která je zaručena Ústavou.
Co nám tedy chybí, abychom byli šťastni? Mám za to, že je třeba dokončit „něžnou revoluci“. Se stejným nenásilným zápalem a étosem se zasazovat o svoje práva a práva druhých, dbát na to, aby vládnoucí moc naše práva neomezovala. Snažit se o nenásilnou duchovní, morální, sociální a intelektuální revoluci k povznesení lidí. To byla idea hippies v 60. letech 20. století, o to šlo disidentům a Chartě 77 v době normalizace v letech 1969 – 1989, o to jde mnohým mladým lidem (včetně mladých křesťanů) i dnes. Tak naplňujeme heslo Karla Bartha.
Autor: David „Daggie“ Geisler
Korektura: Veronika Barborková
