Jakým způsobem lze v nekonečné nabídce audiovizuální produkce hledat „to podstatné“, co bychom neměli minout, očekáváme-li od filmu víc než jen 120 minut zábavy? A může vůbec film proměnit náš pohled na svět, na život, na sebe sama?
Existuje křesťanský nebo duchovní film? Právě na to jsme se ptali českých osobností nejrůznějšího profesního zaměření.
Barbora Cihelková, redaktorka deníku Právo
Existují vzácné okamžiky, kdy se „něco“ intenzivně dotkne naší duše, otřese jí, možná ji otevře novému vnímání, čistšímu, plnějšímu a krásnějšímu životu. Může se to stát během kázání v kostele, při četbě Písma, na procházce v lese, když mezi větvemi stromů prosvitne paprsek světla. Nebo třeba na zabláceném, špinavém předměstí, ve chvíli, kdy nečekáme nic než zmar, nudu, bolest, a přesto, najednou je to tu – vůně předjaří v lehkém vánku, pampeliška v jinak udusané trávě, úsměv kolemjdoucího puberťáka. Zázrak.
Jindy nám zážitek transcendence navodí obraz, hudba, báseň nebo – film. Právě ten je médiem se silným potenciálem vést duši člověka k transcendenci. Dovolím si odvážné tvrzení – každý dobrý, ve smyslu umělecky hodnotný film může nést označení „duchovní“. Umění, pokud je skutečným uměním, vede člověka k Bohu.
Filmové dílo disponuje živým obrazem, promlouvá skrze svůj rytmus, nese příběh, pracuje se slovy a hudbou. Všechny výše uvedené prostředky mu dávají moc zasáhnout lidskou duši a dát jí nový směr. Duchovní film nemusí být nutně filmem křesťanským a ne všechny křesťanské filmy snesou označení duchovní nebo spirituální. Jako křesťanské bývají chápány nejčastěji filmy s biblickou tematikou, cílem některých z nich může být prosté převyprávění známého příběhu filmovými prostředky.
Naopak snímky označované jako duchovní působí někdy na první pohled až hereticky, a přesto dokážou silně, pozitivně ovlivnit vnitřní svět diváka. Mohou to být i „kacířské“ filmy Luise Buñuela, Piera Paola Pasoliniho či Larse von Triera, které v nás rozezní obtížně popsatelný, snad až shůry seslaný tón.
Jan Regner SJ, kněz
Na takto položenou otázku se mi chce odpovědět: „Ano, ale...“ Určitě existuje mnoho filmů, které vyšly z duchovních, ba i křesťanských pohnutek. Ovšem tam, kde tvůrci přestali invenčně tvořit a začali poučovat, moralizovat a kázat, obvykle nevznikly filmy zdařilé a hodné pozornosti. Výsledkem pak nezřídka byla spíše banální ilustrace biblických vyprávění nebo ideologická agitka než svébytné dílo.
Málokdy se také stane duchovním audiovizuální počin, který chce jen pobavit a je motivován čistě komerčním zájmem. Jinak je tomu naopak tam, kde snímek jakoby „vytryskne“ z nitra, které prožívá autentický duchovní život, nebo vyjadřuje hledání filmového tvůrce. Taková díla nebývají jednoznačná, ale mají hloubku a přesah, které z nich i díky podobně naladěným divákům může učinit díla duchovní. Vyžadují však spolupráci těch, kteří se na ně dívají, ochotu se zastavit a sáhnout do své duše.
Iva Folajtárová, spisovatelka, malířka a hudebnice
Dle mého názoru bezesporu existují filmy, které bychom mohli označit za duchovní, i když explicitně toto téma neobsahují. Myslím si, že každý film, který nese nějakou uměleckou kvalitu, je z povahy věci duchovním filmem. Tedy pokud jaksi sahá ještě dál, za to, co je viditelné a dotýká se toho, co je za horizontem.
Takový film poznáme podle toho, že nám místo odpovědí klade nové otázky, že místo aby film skončil s titulky, tak tam právě začíná. Duchovní film se pak rozpíná mimo plátno, vsakuje se nám pod kůži a nějaký čas s námi přebývá.
Jistě existuje mnoho filmů, které jen projdou kolem nás, aniž bychom je nějak zachytili. Jistě je mnoho filmů, které jsou určené převážně pro zábavu a odpočinek (nic proti tomuto žánru). A zcela jistě pak existuje skupina filmů, která je samotným uměním. V tomto případě se podle mého názoru jedná o duchovní film.
Pokud si tedy budeme klást otázku, co je podstata duchovního filmu, je dobré si nejprve odpovědět na to, co je podstatou umění. Umění musí explicitně či implicitně nést přesah. Pokud tuto základní charakteristiku umělecké dílo neobsahuje, pak to podle mého soudu umění není. Ano, mohli bychom vést dlouhé diskuse o tom, co je přesah, a asi bychom se na tom nemuseli shodnout. Podstatné je, že umění nás probouzí z naší reality a ukazuje nám realitu novou, jinou.
Abych se tedy vrátila k původně položené otázce, zda existuje duchovní film – ano, a proto je dobré být pozorný k tomu, jakou řečí k nám film mluví a kam nás skutečně vede. V případě, že jsme objevili duchovní (tedy umělecký) film, chytili jsme motýla, a je proto dobré si ho pozorně prohlédnout a těšit se z jeho krásy.
Petr Vaďura, metodistický kazatel a rozhlasový redaktor
Domnívám se, že křesťanský film existuje, ale pod tuto nálepku bych zařadil pouze filmy s jednoznačně křesťanskou tematikou nebo křesťanským ideologickým zaměřením. Jsou to taková díla, u nichž prvotní záměr spočívá právě v oné ideologičnosti a křesťanskosti. Jedná se nejen o životopisy biblických postav či světců, ale i o většinu filmů inspirovaných biblickými ději.
Zařadil bych sem i filmy propagační a didaktické. Jako příklad lze uvést americký film The Shack (Chatrč) z roku 2017, který natočil Stuart Hazeldine podle románu Williama P. Younga z roku 2007. Film nemá jiný cíl než demonstrovat určité křesťanské ideje. Nemá umělecké ambice, nepočítá s imaginací. Vše je zde řečeno a ukázáno, vysvětleno, vše je jasné a doslovné. Z toho důvodu bych také většinu podobných filmů označil jako kýč, neboť ve svém důsledku působí spíš škodu, protože často manipulují nebo dovyslovují něco, na co by divák měl přijít sám.
Proč jsou filmy natočené podle Bible z mého hlediska pochybné? Jejich největší slabinou je, že literární svědectví o Božím slově převádějí do obrazu. Tím toto svědectví zbavují oné částečnosti a nedokonalosti, která je u biblických textů záměrná a často dokonce klíčová, neboť skutečnosti, o nichž pojednává, vysoce přesahují sémantické i gramatické možnosti jazyka. Převedením na filmový materiál vzniká doslovnost, která svádí na scestí „historičnosti“.
Děj, který je v Bibli svědectvím o něčem „za“, se stává doslovným a primárním. V důsledku toho v divákovi vzniká pocit, že „toho“ Abrahama nebo Davida vlastně zná. Problematické je, že tím jsou uvedené postavy a děje, v nichž tyto postavy vystupují, zbaveny mnohoznačnosti, symboličnosti či mytologického rozměru.
Biblické vyprávění se filmovým zpracováním smrskne na deskriptivní líčení událostí, na holou dějovost podtrhující jednoduché ideologické pravdy, na historičnost a nemístné pokusy o psychologizaci tam, kde to biblický text nepředpokládá.
Připravil: Lukáš Jirsa
Zdroj: Universum
