Vybízím vás všechny, co ještě máte u štědrovečerního stolu místo, porozhlédněte se kolem, jestli čirou náhodou nemáte někde třeba na dosah ruky osamělého člověka. Mluvte s lidmi, zajímejte se o ně. Nebojte se, že budete trapní. Ono to o Vánocích totiž jde nějak lépe.
Nevím, jestli to byla čirá náhoda, ale rozhodně to tak vypadalo. Povídala jsem si po bohoslužbě u kávy s jednou krásnou slečnou a řeč se stočila na blížící se Vánoce. Protože jsem nebyla tak úplně podrobně obeznámena s její rodinnou situací, zeptala jsem se, jak slaví Vánoce u nich doma.
Zajímalo mě, jestli mají nějaké rodinné tradice, jestli se jako rodina scházejí se širším příbuzenstvem a tak podobně. Slečna se zatvářila, jako by polykala velké, tvrdé a možná i pichlavé sousto. Všimla jsem si, že se jí v očích zatřpytily slzy, a bylo jasné, že se ze všech sil snaží, aby nestekly.
Polekala jsem se, že jsem se mohla dotknout nějaké bolesti, a místo příjemného povídání o svátcích, rodině a dárcích se pravděpodobně bude hovořit o trápení a smutku. Pohladila jsem ji po ruce a pobídla, ať mi všechno řekne, jestli chce. Chtěla. Vlastně se nemohla zastavit. Proud bolesti se z ní úplně vyřinul. U nich doma se to úplně rozsypalo. Po tom, co se bratr oženil a bydlí se svou rodinou jinde, a poté, co ona jako druhé dítě odešla studovat do vzdáleného města, se rodiče rozhodli rozejít.
„Když jsem volala včera tátovi, tak mi řekl, že na Vánoce nebude doma, že bude jinde a že prý jsem už dost velká a mám se nějak zařídit sama. Máma si vzala na Štědrý večer noční směnu.“ Teď už jí slzy stékaly po tvářích. Řekla mi ještě, že by mohla případně jít na Štědrý den k tetě, ale že k tomu vůbec nemá chuť. To už jsem málem brečela taky.
Honem jsem počítala, kolik nás bude na štědrovečerní večeři u stolu. Obě dcery s manžely, pozvali jsme Jendu, ke stolu se nějak zmáčkneme, talířů mám taky dost. Jen jsem si honem nemohla uvědomit, jestli mám dost příborů. Ale co, když tak dokoupím. Přestala jsem váhat a pozvala jsem ji, aby s námi strávila Štědrý den. Mé pozvání přijala tak dychtivě, že jsem se až zastyděla za své váhání. Kdo by chtěl být na Štědrý večer sám?
Začala jsem se těšit. Bude to jiné a nové. Jenže, přátelé, do půl hodiny jsem věděla o dalších asi šesti dívkách ve stejné situaci. Všechny se tvářily hrozně statečně a mávaly rukou, jakože to je dobré. Jde přece jen o jeden večer, ne? Tak z toho nebudeme dělat vědu. Ale ve mně se srdce svíralo. A to jsem nemluvila s žádným z kluků. Proč by na tom měli být kluci jinak? Všechny si je ale domů vzít nemůžeme.
A tak vybízím vás všechny, co ještě máte u štědrovečerního stolu místo, porozhlédněte se kolem, jestli čirou náhodou nemáte někde třeba na dosah ruky osamělého člověka. Může to být stará sousedka na patře, může to být mládenec, co vám nosí poštu. Mluvte s lidmi, zajímejte se o ně. Nebojte se, že budete trapní. Ono to o Vánocích totiž jde nějak lépe. Podělte se o své rodinné zvyky, o kapří řízky se salátem i o cukroví. Však víte, že láska dělením nabývá. Já jsem včera dokoupila další sadu příborů. Pro každý případ.
