„Ten dvůr už dávno není, ale musel být někde tady,“ mumlám si po vousy, zatímco klopýtám pod mohutným přivaděčem mostu u Labe.
V létech převýchovy na popelářském dvoře jsem měl papundeklový baráček a v něm lakýrnu. Baráček stál mezi popelářskými kuka vozy zarovnaný rámy dopravního značení a jiným harampádím. Byl pro mě dobrodiním z nebes.
Když venku mrzlo, popeláři nad ránem nasunuli vanu s hořící naftou pod převodovky svých Ertéček Škoda 706. Nechápu, jak je možné, že jim to nechytlo. Vždycky to včas vytáhli, aby motor nahodili a vyjeli na svou svozovou trasu. Svozový vůz BoBr už na tom byl lépe, startoval i za mrazu.
Kolem deváté hodiny popeláři svoje vozy zase parkovali. Ale to přijel jen řidič. Posádku vysadil někde u nálevny, kam za nimi šel ze dvora hned, co to zapíchl. V létě jsem byl rád, že jsem dýchal výpary z ředidel. Kuka vozy smrděly o závod. V zimě nikdo nic nemyl a neuklízel. I smrad ze zbytků zmrzl.
V mém papírovém baráčku byla dvě akumulační kamna a metr a půl od nich kýbl, ve kterém jsem se zběžně myl a ve kterém přes noc zamrzala voda. Když bylo opravdu zima, ani přes den nerozmrzla. V zimě všechny emaily (pozor nikoli e-maily – o těch jsme ještě tehdy neměli potuchy - ale emaily jakožto barvy) přemrzly, práce nebyla, tak jsem seděl ve dvojitém vaťáku a louskal nějakou knížku na nedělní kázání.
Přišlo mi na mysl, jak jsou některé věci prosté. Vyjádříte je jedním dechem, jedním tónem barvy. Červená až dodnes znamená zákaz. A bílá k ní je kontrastním podkladem. Zjara jsem z truhlárny dovezl k baráčku nahoblovaná prkna. Chlapi chroustali při svačině cibuli jako jablka a já s nimi poseděl a podebatoval.
Když nahoblovali a vesele flanďákovi naskládali stará prkna na vozíček, já si je složil u baráčku a na kozičkách jsem je natíral zářivě bílým zebraprénem. Přidat jasně červené pruhy, to byla radost. Zebraprén rozsvítil email zespodu a já barvu ředil tak, aby ta červeň lazurovala průsvitem jako u holandských mistrů z Delftu.
Červená a bílá má své bohaté dějiny. Červeň otevírá a zavírá cestu, protože je otázkou života a smrti, lásky a moci. Na kamnech jsem si za nejkrutější zimy slabikoval biblickou Píseň písní, kde se odehrává tento dialog: „Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, ty nejkrásnější z žen? Jaký je tvůj milý, že je nad Miláčka, že nás tak zapřísaháš? Můj milý je běloskvoucí i červený, významnější nad tisíce jiných.“
Tomu i chlapi z truhlárny rozumí: „Pane Daniel, to je fakt z Bible? Vždyť je to erotika jak u našich skříněk!“ dodává Láďa a chroupá cibuli. „Jo, a to není všechno,“ dodávám vítězoslavně a přeskočím do proroka: „Jen pojďte a proberme to, praví Hospodin; jsou-li vaše hříchy jako šarlat, zbělejí jako sníh, jsou-li rudé jako purpur, budou jako vlna.”
Můj šéf je zkrátka velice rozumný partner pro řešení průšvihů svých lidí. Nikdy nevzdává snahu dát věci dohromady, nevzdává život, dluhy a žádnou prohru našeho lidství. To mám na něm moc rád, že nedělá dlouhé procesy, ale jedná rovně.
Zdroj: Časopis Brána