Asi jste to někde zachytili. Výzvu, abyste poslali na některé z kont na prospěch Ukrajiny částku připomínající letopočet začátku okupace naší země vojsky Varšavské smlouvy. Mohli jste poslat 1968, případně i jen 68 korun. Jako symbol podpory boje proti témuž agresorovi to bylo výmluvné dost. Pohnulo to mou duší.
Mám ráda symboly, ale moc nefandím tajemným číselným symbolům. Jsem prostě jen ženská od plotny, nic složitého na mne nezkoušejte. Ovšem výzva, abych poslala částku ve výši letopočtu oné události v den zahájení okupace naší vlasti vojsky Varšavské smlouvy, jež jsme časem přejmenovali na rusáky, mě nemohla nechat chladnou. Prostě moje srdce zahořelo souhlasem. Jasně, to je ono. Nutně musím podpořit odpůrce agresora v jeho aktuální agresi.
V srpnu 1968 mi bylo čerstvých pět let. Pamatuju si ten den. Přišla ke mně moje starší kamarádka od nás z ulice a řekla mi, že bude válka. Seděly jsme u nás na zahradě na lavičce a brečely, protože jsme nevěděly, co to znamená válka, ale tušily jsme, že to nebude nic dobrého. Večer pak z našich oken byly vidět proudy tanků, které svými pásy ničily silnice a vzbuzovaly hrůzu.
Snad nejzřetelněji z té doby si pamatuju nápisy vápnem na domech v našem pohraničním městě. Copak latinku už jsem ve svých pěti letech uměla přečíst, ale ta ostatní písmena mi byla záhadou. Otravovala jsem maminku s tátou, aby mi to četli. „Okupanti, jděte domů.“ Mami, kdo jsou to okupanti? „Váňo, jdi domů, čeká tě Nataša!“ Tati, jaká Nataša?
A pak o několik měsíců později byla všude napsána čísla 4:3. Tomu jsem ale dobře rozuměla. Hokeji jsme u nás doma fandili docela vášnivě a velmi dobře si pamatuju ten večer, kdy jsme porazili Rusy a všichni, dokonce i já, jsme si doma připili vaječným koňakem a pak maminka s tátou šli večer po zápase ven do města. Druhý den vyprávěli, co tam bylo. Přišla spousta lidí, měli československé vlajky a všechny ty proudy se sešly na náměstí před divadlem. „Tam jsme zazpívali hymnu, zaburáceli, že máme radost a šli jsme domů,“ vyprávěl tatínek babičce, která měla strach, aby z toho něco nebylo.
Nápisy na domech, které vyzývaly k odchodu, byly mou abecedou čtení. Nedalo se jim vyhnout, byly všude, kudy člověk musel procházet. Zapsaly se do mé duše nejen pro svá písmena, ale i pro tísnivý obsah, který se mi moji rodiče snažili zlehčovat. Moc se jim to nepodařilo.
Srpen 1968 je jednou z událostí, která nás ve světle dnešní války na Ukrajině učí odpouštět, ale nezapomínat. Během sbírky při příležitosti výročí okupace poslali Češi na účet ukrajinské ambasády 24,2 milióny Kč.
Mně bylo v roce 1968 pouhých 6 let, takže si toho moc z té doby nepamatuji. Navíc jsem bydlela v malém kresním městě na Moravě, kde se toho moc nedělo. Pamatuji si však dobře, co se dělo poté – tzv. normalizaci. Už jako školačka jsem nesnášela dobrovolně povinné akce, které organizovala pionýrská organizace, povinné dopisování si se sovětskými pionýry, posudky na děti jedoucí do táborů ROH atd. Proto jsem se také zapojila do výzvy a přesně v neděli 21.8. jsem pomocí expresního převodu poslala Ukrajině 1968 korun. Moje děti a vnoučata nevědí, co se tenkrát u nás dělo a mnohdy ani nechápou, co se dnes děje na Ukrajině. Ale já to chápu a hlavně kvůli dětem posílám peníze a podporuji zápas, který se podle mého nevede jen o Ukrajinu, ale i o nás…