Na debatu Křesťanství v Trumpově Americe, která se konala 12. listopadu v Dominikánské 8, jsem se opravdu těšila. Americká politika mě dlouhodobě baví a složení hostů – novinářka Barbora Chaloupková, slovenský konzervativní novinář Martin Hanus a politolog Petr Kratochvíl – slibovalo zajímavou konfrontaci pohledů. Dokonce natolik, že jsem se rozhodla vyrazit do Prahy a užít si debatu osobně. A zjevně jsem nebyla jediná. Barokní refektář se postupně zaplnil tak, že bylo potřeba přidávat další židle.
Téma bylo přitom mimořádně široké. Jak rozumět křesťanství v zemi, kde náboženství stále hraje výraznou roli ve veřejném životě? Jak se stalo, že významná část amerických křesťanů podporuje Donalda Trumpa, jehož veřejné vystupování se s tradičními křesťanskými hodnotami ne vždy snadno slučuje? A co nám současná americká zkušenost říká o vztahu náboženství, politiky a demokracie?
Jedním ze zajímavých východisek debaty byl zásadní rozdíl mezi evropským a americkým chápáním vztahu náboženství a společnosti. Zatímco v Evropě jsme si zvykli modernizaci automaticky spojovat se sekularizací, ve Spojených státech tento vztah nikdy nebyl tak jednoznačný. Náboženské komunity tam historicky vytvářejí nejen prostor pro víru, ale také sociální vazby, solidaritu a politickou mobilizaci. V zemi se slabším sociálním státem mohou navíc sehrávat významnou roli při hledání jistoty a sounáležitosti.
A pak se debata poměrně rychle stočila k wokeismu.
Přiznám se, že mě překvapilo, jak brzy se právě toto téma stalo jedním z hlavních bodů sporu mezi hosty. Martin Hanus zdůrazňoval, že část americké společnosti vnímala některé projevy progresivní politiky jako skutečné ohrožení vlastních hodnot a způsobu života. Právě tato zkušenost podle něj pomohla Trumpovi získat podporu voličů, kteří by jinak nemuseli být jeho přirozenými příznivci. Připomněl také radikálnější požadavky, které zaznívaly v některých progresivních kruzích.
Petr Kratochvíl naopak upozorňoval, že význam wokeismu ve veřejné debatě je často uměle nafukován. Marginální postoje či jednotlivé excesy se stávají symbolem celého politického proudu a následně nástrojem mobilizace. Trumpovo časté používání označení „radical left“ pro velmi různorodé politické postoje je dobrým příkladem toho, jak taková strategie funguje.
Při poslouchání jsem si říkala, že právě tady leží jedna z nejzajímavějších otázek současné americké politiky. Kde končí skutečná společenská změna, která může v některých lidech vyvolávat pochopitelné obavy, a kde začíná politicky vytvářený pocit ohrožení? A nakolik se oba procesy navzájem posilují?

Dominikánská 8 je pražská kulturně-vzdělávací a diskusní platforma působící při klášteře sv. Jiljí na Starém Městě v Praze. Dominikánská 8 je místem setkání a dialogu nad důležitými společenskými a kulturními tématy.
Zvlášť mě zaujala Kratochvílova úvaha, že pocit ohrožení často do společnosti přenášejí také elity, které samy vnímají, že ztrácejí své dosavadní postavení nebo privilegia. Kulturní války pak nemusí být jen spontánním střetem hodnot zdola, ale také způsobem, jak společnost mobilizovat prostřednictvím strachu.
Neméně zajímavé bylo téma rozporu mezi křesťanským učením a politickým chováním. V debatě zazněl příklad Trumpova rozhovoru o tom, zda se dostane do nebe, v němž zároveň odmítal vzdát se nenávisti vůči svým nepřátelům. Pro evropského posluchače je už samotný fakt, že se novinář prezidenta ptá na jeho posmrtný osud, poněkud nezvyklý. Ještě zajímavější je ale otázka, proč takový rozpor části jeho nábožensky založených podporovatelů nevadí.
Trump totiž pro mnohé z nich představuje především politika, který dokáže prosazovat konkrétní kulturní a symbolické cíle. Zrušení precedentu Roe v. Wade bylo jedním z těch nejvýznamnějších. Výraznou roli však hrají také otázky genderu, národní identity nebo postavení křesťanství ve veřejném prostoru.
Americké křesťanství není jen MAGA
Debata naštěstí nezůstala jen u Trumpa a kulturních válek. Zaznělo také jméno Jamese Talarica, představitele jiné tradice amerického politického křesťanství, která zdůrazňuje sociální spravedlnost, solidaritu a snahu překonávat společenské rozdělení. Právě tento kontrast mi připadal obzvlášť podnětný. Křesťanství totiž v americké politice zdaleka nepředstavuje jeden hodnotový nebo ideologický proud. Stejná náboženská tradice může sloužit jako zdroj nacionalistické mobilizace i jako inspirace pro politiku soucitu a společenské solidarity.
V závěru se otevřelo ještě jedno téma, které bych si ráda poslechla podrobněji: umělá inteligence. Nejen jako technologická nebo ekonomická otázka, ale také jako výzva pro křesťanské uvažování o člověku, práci a lidské důstojnosti. Ostatně i zdánlivě technický spor o výstavbu datových center v sobě skrývá mnohem zásadnější otázku: k čemu vlastně AI chceme a jakou společnost s její pomocí vytváříme?
Témat bylo zkrátka víc než dost. A možná právě proto jsem si občas říkala, že by debatě prospěla o něco výraznější moderátorská ruka. Filip Boháč jako by se místy sám docela dobře bavil výřečností svých hostů a nechával je rozvíjet argumenty poměrně volně. Mně osobně to nijak zásadně nevadilo, protože diskuse byla živá a zajímavá. Přesto si myslím, že důslednější usměrňování by možná umožnilo otevřít více z připravených témat a některé argumenty také důkladněji konfrontovat.
Mně samotné například až úplně na konci vytanula otázka, na kterou už se bohužel nedostalo: Jaká je vlastně budoucnost hnutí MAGA?
Je MAGA především politickým projektem Donalda Trumpa, nebo se už proměnilo v mnohem hlubší společenské a kulturní hnutí, které ho přežije? A jakou roli v jeho budoucnosti sehraje právě náboženství?
Z debaty jsem si nakonec odnesla především přesvědčení, že americkou politiku nelze pochopit bez porozumění náboženství. Zároveň ve mně zůstala otevřená otázka, zda se dnes ve Spojených státech skutečně střetávají neslučitelné hodnotové světy, nebo jestli se za mnoha kulturními konflikty skrývá především strach ze ztráty identity, postavení a vlivu.
A to je téma, které se zdaleka netýká jen Ameriky.








