Halloween zakořenil v anglosaském prostředí a dostal se i k nám. Obviňovat ho z podporování pohanství dnes neobstojí: jeho sekulární podoba je určená hlavně rodinám s dětmi. Symbol světla na pozadí tmy ale může v dospělém i v dítěti vyvolat hlubší otázky.
Halloween, který slaví velká část anglosaského světa, je dnes spíš sekulární zábavou s výrazným estetickým rozměrem. Každý rok se sice snesou odsudky, že jde o pohanský svátek a rituály v přímém rozporu s křesťanstvím, ale věřící od prožívání víry podle všeho neodrazuje.
Vždycky mi přišlo zvláštní, že slavení Halloweenu štve nebo rozrušuje někoho v převážně ateistické a agnostické společnosti. Byl bych samozřejmě raději, kdyby se celá společnost bez ohledu na vyznání a světonázor vrátila k podzimnímu připomínání všech svatých a zemřelých. I tento svátek ale zažívá úpadek. Umírání a smrt jsme vytlačili za zdi nemocnic a pečovatelských ústavů a světci a světice už netáhnou tolik jako celebrity, které nabízejí nekonečnou záplavu zábavy a rozptýlení.
Světlo, které nezhasne
Přesto si nemyslím, že by Halloween byl v rozporu s naší tradicí. Zvlášť děti nejvíc upoutává kontrast světla a tmy. Rozsvícené dýně před domy dávají najevo, že tam žije někdo, komu není jeho domov lhostejný. Malý pramen světla z vydlabané dýně je symbolem jednoho a téhož Světla, kterému křesťané říkají Bůh. Kdyby skrze úvahy o Halloweenu našel cestu k Bohu byť jediný člověk, měl by už tím svůj smysl.
Pokud se někde odehrávají temné rituály, nenajdeme je v náboženských ani pseudonáboženských obřadech, ale v běžném životě. Přitakání temnotě, strachu a děsu se nejvíc projevuje v tom, jak spolu lidé zacházejí. Rozsvícených dýní ani rozverných strašidel, která vyrobily děti, bych se nebál. Bojím se okultismu, který se klaní majetku, penězům a válce, tedy tomu, co Jan Pavel II. nazval kulturou smrti.
Jak o temnotě mluvit s dětmi
Část křesťanů se vydala jinou cestou: do dýně vyřezávají Kristův kříž, šikovnější i tvář Spasitele nebo Matky Boží. Úkolem křesťanů, a ještě víc rodičů, je ukázat dítěti, že temnota existuje a že není hanba se jí bát. Podstatné je, ke komu se dítě, ale i dospělý, který se něčeho bojí, může utéct, do čí náruče se schovat a u koho se cítit bezpečně.
Je potěšující vidět, když rodiče nebo prarodiče vezmou o Dušičkách děti na hřbitov, aby se společně poklonili zemřelým, kteří pro ně hodně znamenali. Vystavit se nepohodlí, obavám nebo přímo strachu není špatné. Jde o to, kdo nás přitom drží za ruku, vysvětluje, co se těžko vysvětluje, a nikdy nás nevydá žádné temnotě. Takové prožitky nás formují a pomáhají nám vyzrát v osobnosti, které se jen tak něčeho nezaleknou.
Argumentovat komercí, podobně jako u svátku sv. Valentýna, neobstojí. Každou věc lze dělat tisíci způsoby. I na hrob se dají položit květiny a ozdoby za tisíce, nebo slaměnky natrhané s dětmi na letních výletech. Vztah k zemřelým a svatým se odráží především v tom, jak se chováme k živým a sami k sobě. Pokud k tomu přispěje i světlo z vydlabané dýně, blaze nám.
