Je 5.45 ráno. Sedím ve sklepě v Kyjevě, kam mě vyhnaly ranní exploze. Rusko tady zase distribuuje svou „svobodu“. I dnes, 17. listopadu. A pozor – ve svých požadavcích si neváhá nárokovat i tu naši.
Letošní 17. listopad trávím v ukrajinském hlavním městě a svobodu si tady člověk uvědomuje úplně jinak než doma. Ne že by naše oslavy nebyly hezké, ale tady se člověk denně setkává s koncentrovaným zlem v podobě Ruska. To bezprostředně ohrožuje každodenní svobodu místních obyvatel – v noci jim nedovolí vyspat se před pracovním dnem, chce, aby mrzli a ideálně neměli vůbec žádnou vodu.
Kreml se ze všech sil snaží, aby se ve městech po celé Ukrajině nedalo normálně žít. I proto v noci na dnešek v Kyjevě znovu útočil na infrastrukturu nezbytnou pro každodenní fungování města, například na mosty a metro. Jde o další fázi systematického tlaku, který trvá už roky a jehož cílem je zlomit odhodlání Ukrajinců bránit svou zemi a svobodu.
V Česku si dnes připomínáme den, kdy jsme se v roce 1989 vymanili z područí Moskvy. Rusko teď ale velmi konkrétně požaduje, abychom se své svobody vzdali i my. Opět.
Návrat do doby před rokem 1989
Nejde o žádnou nadsázku ani o strašení. Přesně tak totiž Rusko formuluje své oficiální představy o tom, jak má vypadat takzvaný spravedlivý a udržitelný mír – tedy nový bezpečnostní pořádek v Evropě, který má Rusku zajistit vytoužené bezpečnostní záruky. Opět to ukázala nedávná jednání v Abú Zabí, kde se u jednoho stolu sešli zástupci Spojených států, Ukrajiny a Ruska.
Ruští vyjednavači tam předložili dokument, o jehož obsahu informoval deník The New York Times. Z jeho bodů nás právem může mrazit. Moskva v něm ani o píď neustoupila od svých maximálních nároků z prosince 2021, tedy z doby těsně před zahájením plnohodnotné invaze.
Podle zdrojů amerického listu dali ruští představitelé v Abú Zabí jasně najevo, že za vzor budoucího uspořádání Evropy považují období studené války a někdejší Varšavskou smlouvu. Tedy alianci ovládanou Sovětským svazem, v níž suverenita středoevropských států neexistovala. Nebo tedy ano, ale jen na papíře.
První a nejzásadnější bod ruského dokumentu mluví sám za sebe: Severoatlantická aliance musí stáhnout své jednotky a základny zpět k hranicím z roku 1997. To by znamenalo, že by alianční vojáci museli opustit Pobaltí, Polsko, Maďarsko, Finsko, Švédsko a ano, také Českou republiku, která do NATO vstoupila v roce 1999.
K tomu Moskva požaduje absolutní zákaz dalšího rozšiřování Aliance a zastavení jakékoli vojenské aktivity na východě Evropy, na jižním Kavkaze i ve střední Asii.
Aby toho nebylo málo, Rusko požaduje přímé vystoupení Finska ze Severoatlantické aliance. Helsinky sice tento požadavek okamžitě a ostře odmítly, samotný fakt, že Kreml něco takového klade na jednací stůl, ale dostatečně vypovídá o tom, jak o Evropě uvažuje.
Ve čtvrtém bodě Moskva žádá uzavření dvoustranných „bezpečnostních“ smluv se všemi zeměmi, na něž se vztahuje požadavek na stažení jednotek NATO – tedy i s námi. V praxi by to znamenalo, že bychom přišli o kolektivní obranu nejsilnější vojenské aliance světa a místo toho bychom museli vyjednávat o své bezpečnosti přímo s Kremlem.
Každý, kdo aspoň trochu zná novodobou historii střední Evropy, ví, co takové „bezpečnostní smlouvy“ s Moskvou v praxi znamenají.
Kapitulace Ukrajiny, rozbití Moldavska
Moskva také dál trvá na úplném zastavení veškeré západní vojenské pomoci Kyjevu. Zároveň si nárokuje nejen území, která už okupuje ruská armáda, ale i celý Donbas, včetně částí, které Rusko za více než čtyři roky války nedokázalo dobýt.
K tomu požaduje demilitarizaci klíčových přístavů v Oděse a Mykolajivu, aby je Ukrajina nemohla využívat jako základny, a dohodu o svobodě plavby v Černém i Baltském moři. Do Evropské unie by pak Kreml Ukrajinu milostivě pustil jen pod podmínkou, že by byla vyloučena ze společné obranné politiky bloku. Slovy Kremlu: v případě dalšího ruského útoku by jí členské státy EU nesměly vojensky pomoci.
A aby bylo jasné, že ambice Moskvy nekončí na ukrajinských hranicích, obsahuje dokument i bod týkající se Moldavska. To by se podle ruských představ mělo přetvořit ve federativní republiku, která by kromě samotného Moldavska zahrnovala také region Gagauzie a Ruskem okupované Podněstří.
Zní to neuvěřitelně? Tohle jsou podmínky, které si Rusko diktuje, navíc zcela otevřeně. Bezprostředně se týkají i naší svobody, kterou si dnes připomínáme. Nikdo už nemůže pochybovat o tom, že Moskva touží po obnově východního bloku a chce z nás znovu udělat satelitní stát – loutku, která se nemůže svobodně rozhodovat, kam chce patřit, a čeká na pokyny z Kremlu.
Tohle už nikdy nesmíme dovolit. A zvlášť dnes, 17. listopadu, je důležité na to upozorňovat. Hrozby nám naši nepřátelé servírují na podnose a my nesmíme předstírat, že se nic neděje.
Tím narážím především na naši vlastní schopnost bránit se, která je v mnoha ohledech stále tristní. Roky jsme se spoléhali na to, že mír v Evropě je trvalý stav a že bezpečnost je něco, co se vyřeší samo. Případně jsme se spoléhali na to, že to vyřeší Spojené státy. A najednou jsme se ocitli ve stavu, kdy se naše obrana i obranyschopnost systematicky oslabují.
Ukrajinci dnes za svou svobodu každý den platí vysokou cenu – často i tu nejvyšší, vlastními životy. My v Česku máme obrovské štěstí, že jsme o ni zatím nepřišli. Tak to nepromarněme tím, že budeme předstírat, že se nás tahle agrese netýká. Týká se nás, a to velmi konkrétně. Podle Kremlu totiž patříme ke kořenům konfliktu.
Krásný 17. listopad z Kyjeva.








