Poslední vyjádření nejen Církve bratrské, ale i některých dalších církví či jejich představitelů k veřejnoprávním médiím vyvolalo u některých velké rozhořčení, které by se dalo shrnout do věty „proč se církev plete do politiky“. Problém je v tom, že představa křesťanské víry jako soukromé, intimní záležitosti jednotlivce, který pečuje výhradně o svoji duši, rodinu, chodí do práce, navštěvuje církev a o svět okolo sebe se téměř nestará, je v rozporu s texty i celkovým duchem Bible. Ta totiž zasazuje člověka do širokého společenského kontextu.
Otázky moci, spravedlnosti, útlaku a vlády – tedy otázky politické – nejsou v Bibli vedlejším tématem. Můžeme začít rovnou ve Starém zákoně. Příběh izraelského národa nezačíná filosofickým rozjímáním kdesi v ústraní, ale aktem političtějším než cokoli jiného: vysvobozením z otroctví v Egyptě. Útěk z Egypta představuje přímý střet s totalitní mocí faraona a ustavení nového společenského řádu. Desatero přikázání a navazující Mojžíšovský zákoník nejsou jen náboženskými předpisy, ale kompletním občanským, trestním a sociálním právem. Zákony o jubilejním létě, odpouštění dluhů nebo zanechávání paběrků chudým a cizincům představovaly konkrétní politické i ekonomické kroky, které měly zabránit rozevírání nůžek mezi bohatými a chudými. Číst tyto texty jako ryze duchovní nebo se jim pokoušet nasadit jakýsi symbolicko-spirituální význam, je omyl.
Mnozí proroci nevystupovali jako věštci budoucnosti, ale jako velmi ostří kritici tehdejších nejen náboženských, ale i politických elit. Veřejně pranýřovali krále a soudce za korupci, zneužívání moci a utlačování zranitelných skupin. Jejich kritika ukazovala, že spravedlivý vztah k Bohu je nemyslitelný bez spravedlivého uspořádání společnosti.
Zde možná někteří namítnou, že se jedná o Starý zákon. Tato námitka nemá opodstatnění už jen proto, že se stále jedná o Bibli. Podívejme se ale do Nového Zákona.
Slepá podřízenost autoritám
Představa Ježíše jako nehmotného duchovního učitele, který se pohyboval výhradně v rovině osobní morálky a lidské duše, pomíjí jeden z nejvýraznějších prvků evangelijního vyprávění: jeho hluboce provokativní střet s mocí. Ježíš se sice nevymezoval proti politické moci jako revoluční vojevůdce usilující o politickou vládu, ale podroboval ji morální kritice, zpochybňoval její legitimitu a odhaloval mechanismy útlaku, na nichž stála.
Prvním pilířem této kritiky byla demontáž despotické vlády. V Matoušově evangeliu Ježíš přesně pojmenovává povahu tehdejšího panování: „Víte, že vládci národů panují nad nimi a velicí je utlačují.“ (Mt 20, 25–28) Tento výrok není pouhým konstatováním faktu, ale i kritikou patologie moci, když se z ní stává nástroj tyranie. Ježíš ale nezůstal u kritiky, převrátil společenskou hierarchii tím, že bral vládcům jejich automatický morální nárok na nadřazenost: „Kdo chce být mezi vámi největší, staň se služebníkem všech.“ (Mt 25, 26) Byť se tento výrok dá vztáhnout na vedení obecně, je zde vyřčen v kontextu kritiky zneužívání politické moci.
Tuto realitu Ježíš aplikoval i na konkrétního držitele moci. Když ho farizeové varovali před úmysly galilejského vládce Heroda Antipy, reagoval Ježíš veřejným snížením jeho panovnické autority, když vzkázal: „Jděte a řekněte té lišce…“ (L 13, 31–32) Označit vládce za „lišku“ znamenalo odhalit ho jako intrikána, což Antipa byl. Zároveň ho zbavil svatozáře nedotknutelnosti a autoritářské nadřazenosti. Dále ukázal, že držitelé politické moci nemají automatický nárok na slepou poslušnost či respekt, pokud jednají nečestně.
Při konfrontaci s Pilátem Ježíš zpochybnil státní ideologii Říma, podle níž byla moc císaře a jeho úředníků svrchovaným zdrojem práva i nadřazenosti. Během soudu se Pilát pokusil vynutit si Ježíšovo podrobení poukazem na svou pravomoc rozhodovat o životě a smrti slovy: „Nevíš, že mám moc tě propustit a mám moc tě ukřižovat?“ Ježíšova odpověď „neměl bys nade mnou žádnou moc, kdyby ti nebyla dána shora“ (Jan 19, 10–11) zpochybnila římské imperiální právo a připomněla reprezentantovi Říma, že politická moc není absolutní ani samospasitelná, ale podléhá vyššímu řádu, vůči němuž se bude muset skládat účet.
Politický Ježíš
Ježíšova kritika se neomezovala jen na světské panovníky, ale se stejnou intenzitou zasáhla i nábožensko-politické elity vlastního národa. Musíme si uvědomit, že v prvním století po Kristu byla židovská Velerada spolu s frakcemi saduceů a farizeů nositelem samosprávné i soudní moci. Tedy nejednalo se pouze o moc náboženskou, jak to někdy nesprávně interpretujeme, ale i politickou. Ve 23. kapitole Matoušova evangelia Ježíš tyto elitní struktury zničujícím způsobem odhaluje, když je nazývá „slepeckými průvodci“ či „obílenými hroby“, vyčítá jim nakládání těžkých břemen na obyčejné lidi a poukazuje na jejich vnitřní prázdnotu. Zároveň jim vyčítá, že v legislativní a správní praxi zcela opomněli to podstatné: spravedlnost, milosrdenství a právo. A to přece jsou témata i polická.
Vyvrcholením tohoto střetu bylo převrácení stolů penězoměnců a prodejců v jeruzalémském Chrámu (Mk 11, 15–18). Zde se nejednalo jen o pouhý protest proti znesvěcení posvátného místa tak, jak tento text většinou vykládáme. Chrámová správa v rukou velekněžských rodin tvořila finanční centrum Judeje a profitovala z výhradního práva na směnné kurzy a prodej obětních zvířat. Ježíšův fyzický zásah a obvinění „učinili jste z domu mého doupě lupičů“ představovaly útok na ekonomickou základnu tehdejšího nejen náboženského, ale i ekonomického a politického establishmentu. Byl to krok, který propojil jeho etické učení s reálnou hrozbou pro vládnoucí struktury, což bezprostředně vedlo k jeho zatčení a popravě na kříži – trestu vyhrazenému pro politické delikventy a rebely.
Z těchto událostí a výroků vyplývá, že Ježíšovo působení nelze oddělit od politického rozměru. Ježíš nezaložil politické hnutí v běžném slova smyslu, ale nastavil nekompromisní zrcadlo každé moci, která zapomíná na spravedlnost, zneužívá své postavení a staví se nad člověka. Zároveň byl otevřený přijmout každého člověka bez ohledu na jeho politické či náboženské preference.
Proto jsem přesvědčen, že církev nemůže redukovat svou roli jen na péči o soukromou zbožnost. Kritika zkorumpované moci a zastávání se spravedlnosti je její legitimní povinností, protože už starozákonní proroci i Ježíš otevřeně pranýřovali útlak, korupci a zneužívání autority. Hlas církve má sloužit jako zrcadlo politického establishmentu, které odhaluje pokrytectví a brání ekonomickému či sociálnímu útlaku zranitelných. Vstupování křesťanů do veřejného prostoru a vnášení křesťanského étosu do politiky je v souladu s duchem a tradicí Bible. V tom všem bychom neměli zapomínat se za politiky bez ohledu na jejich stranickou příslušnost modlit, vyžadovat pro ně moudrost k dobrému spravování věcí veřejných a vést sebe i druhé k respektu k úřadu, který zastávají.
V tom všem církev nesmí zapomenout na svůj hlavní úkol, kterým je zvěst o Božím království, jež přinesl Ježíš. Zároveň by si měla zachovat otevřenost pro široké spektrum lidí bez ohledu na jejich politickou příslušnost.
