Vyprávění o zázracích a mučednictví může dnešnímu člověku znít přepjatě, sentimentálně nebo nedůvěryhodně. Jenže možná nás na něm nedráždí jen jazyk starých legend, ale i skutečnost, že stále existují lidé ochotní obětovat život pro víru, pravdu a čistotu.
Občas se ve své církvi setkávám s averzí vůči všelijakým zázrakům a mučednictví, které se týká víry, a zvláště čistoty čili panenství. Prý je to přežitek. V čase, kdy i zubní pastu prodávají reklamy za pomoci jazyka a obrazů, které snad ani nemohou být hloupější, jsou bombastické popisy zázraků a mučednictví podle mého soudu ještě docela uměřené. Jenže prodej nedělá skutečnost ani pravda, ale útok na naše emoce. Asi každý známe ten pocit, kdy jsme si chvíli po zakoupení čehokoli říkali: proboha, co jsem si to zase koupil!
Když se zázrak prodává jako zubní pasta
Je pravda, že vyprávění o zázracích někdy připomíná pohádky. Vypravěč strašně přehání, používá efektní jazykové figury, aby dodal svému popisu na věrohodnosti, a představuje hrdinu, který zázrak činí, nebo toho, na kom se zázrak děje, jako fantastickou postavu, s níž obyčejný člověk jako já nebo vy snad nemůže mít vůbec nic společného. Občas se i příčetný člověk přistihne, že ho dráždí ta nesnesitelná míra nabubřelosti, s níž se pisatel snaží za každou cenu „prodat“ zázrak nebo mučednictví jako tu „nejlepší“ zubní pastu nebo ledničku.
Není sporu o tom, že literární podoba hagiografií a zázraků je pro dnešního člověka těžko přijatelná. Zdá se mi ale, že tohle všechno je vlastně podružné. Daleko víc totiž dráždí představa, že existuje někdo, kdo je i dnes schopen obětovat svůj život pro něco velkého – třeba pro Krista, pro službu potřebným, anebo kdo zápasí o uchování čistoty a panenství. Jako by nás popouzelo právě to, k čemu sami nemáme odvahu: obětovat se, sloužit bez ohledu na veřejné ocenění, zahrnout do lidské integrity nejen své myšlení, ale také rozhodnutí pokusit se kultivovat čistotu vlastního těla, pokusit se žít – jako kněz, řeholník i laik – celibátním způsobem života a ponechat svou čistotu jen pro toho, s nímž jdu společnou cestou životem i do věčnosti. To samo o sobě se mi dnes jeví jako zázrak zázraků.
Civilní jazyk pro věci nejvyšší
Nemám vůbec nic proti kritice popisů zázraků a mučednictví, které jsou víc lež než pravda. Utrpení a smrt nejsou banální, a Boží zásahy do světa už teprve ne. Jaksi z principu si proto zaslouží být popsány podle pravdy a tak, abychom u toho jako čtenáři nezadržovali smích. Vznešenost zázraků, oběti a smrti pro druhého nebude v ničem umenšena, když se o nich bude mluvit a psát civilním jazykem.
Římské dikasterium pro svatořečení dokládá a ověřuje zázraky a mučednictví křesťanů napříč planetou. Možná to někoho překvapí, ale mučedníků pro Krista je dnes na všech kontinentech mnohem víc než v rané fázi církve. V řadě zemí umírá obrovské množství bezejmenných lidí, kteří byli zabiti pro svou víru, často lidmi, kteří také vyznávají nějakou víru. Popisy a svědectví toho, co se stalo, jsou na rozdíl od bájí a neuvěřitelných příběhů minulosti až úřednicky prosté.
Každý, kdo se o těchto příbězích dozví, si však může položit otázku, jak mučednictví pro víru a čistotu souvisí s námi, kteří sice žijeme v téže církvi, ale v zemi, která oplývá blahobytem a je v ní mír. Ten, kdo se dnes ještě zabývá skutečnou teologií, ví, že neexistuje intimnější propojení než to mezi těmi, kteří žijí, a těmi, kteří nás už předešli a vpluli do Boží náruče jako mučedníci pravdy, víry a čistoty.
Možná bych byl někomu za blázna
Můj postoj k různým nafouknutým popisům zázraků a mučednictví není tak přísný, jak to vídám kolem sebe. Ne všichni lidé totiž vyhledávají teologicky vybroušené analýzy zázraků. Kdo jsem já, abych soudil ty, kteří bránili čistotu svého těla, svou víru, ty, kteří se postavili přesile při ochraně nevinných a přišli přitom o život? Kdo jsem já, abych se vysmíval zázrakům?
Jsem si jist, že jsem v životě potkal mučedníky pro Krista a byl svědkem mnoha zázraků. Kdybych o tom napsal, možná bych i já byl někomu za blázna. Kdyby to ovšem alespoň jednoho člověka na světě přimělo k úvaze nad smyslem jeho života… cítil bych se nesmírně obdarovaný.
Foto: Lightstock
