Současná pedagogika a škola má problém. Chtěla by „produkovat“ všestranně rozvinutou humanitu, ale nedaří se jí to. Chtěla by být „dílnou lidskosti“, ale není. Ví, že by měla kultivovat všechny složky osobnosti – poznávací, sociální i mravní, ale neúspěšně.
Navzdory humanistické rétorice oficiálních školských dokumentů zůstává škola stále „bytostně funkcionalistická“, jak konstatují nejskvělejší osobnosti z oboru. Produkuje sice výkonné zaměstnance či odborníky různých disciplín, ale selhává v kultivaci celého člověka.
Otázka zní proč. Proč se navzdory ohromnému teoretickému i praktickému úsilí takzvaná pedagogická humanizace nedaří? Spočívá problém v nedostatečné metodologii? V nedostatku finančních zdrojů? Nebo snad zdrojů lidských, tedy v nedostatku učitelské motivace, erudice či kompetence? Jedná se o problém strukturní, pedagogický, politický nebo ekonomický?
Nepopírám důležitost těchto otázek, avšak jsem přesvědčen, že jádro problému leží jinde.
Epochální rozchod: Komenský versus Descartes
Odpovím oklikou – skrze Jana Amose Komenského – neboť se domnívám, že jeho „kauza“ činí náš problém zvláště zřetelným. Když se Komenský roku 1642 rozcházel v diplomaticko-akademickém nesouhlasu s René Descartem, jednalo se o epochální rozchod s mainstreamem filosofického myšlení, které zachvátilo západní svět na několik staletí.
„…u mne jen část, čeho u tebe celek“, uzavřel prý Descartes epistemologickou rozpravu o věrohodných zdrojích poznání.
Jeho metodická pochybnost byla pro Komenského nemyslitelná. Distancovala člověka od světa jako nedělitelného celku, a navíc redukovala lidské poznání pouze na rozum. Proč takový redukcionismus, když jsou nám dány i další zdroje, polemizuje Komenský.
Tři knihy poznání
Komenský konkrétně jmenuje tři „knihy“, ve kterých člověk smí číst, aby se dozvěděl vše potřebné k dobrému životu:
Kosmos (svět)
Mikrokosmos (člověk)
Zjevení (Písmo)
Každá z nich vypráví o tomtéž po svém, vzájemně se doplňují. Podstatná je zde myšlenka celistvé harmonie, kterou Komenský nechápe jako nahodilý přídavek k povaze jsoucna, ale jako transcendentální atribut, bez něhož nic jsoucího nemůže být.
Za předpokladu, že celý vesmír je harmonickým celkem spočívajícím na jednotných principech, pak mohou být věci, které nelze nahlédnout přímo rozumem či indukcí, odvozeny odjinud. Právě tento princip Komenský mistrně rozvíjí ve svých konceptech vševýchovy a všenápravy.
Uvádí paralelní zdroje do vzájemné souvislosti a harmonizuje makro i mikrokosmos. Nalezne-li v přírodě edukativní či emendační potenciál, modo analogico z něj vytěží maximum pro svět lidský. Neboť co je v přírodě napsáno velkými písmeny, je v člověku zapsáno malými.
Umění řádu a odmítnutí samosvojnosti
Z této natur-filosofie pak vyvozuje své pedagogické „umění“ (ars). Jde o specifickou dovednost nakládat s věcmi v souladu s jejich přirozenou povahou, nekřivit je, nečinit násilí jejich podstatě, ale naopak dovolit jim, aby ze své podstaty promlouvaly k podstatě člověka, a tím utvářely jeho lidství.
Odtud Komenského motto: Omnia sponte fluant, absit violentia rebus.
Cílem tohoto umění je moudrost, sofia či dokonce pansofia, charakteristická svou bytostnou otevřeností vůči věcem, lidem i Bohu. Nesamosvojnost. Člověk nepatří sám sobě, nebyl stvořen jen pro sebe sama, ale pro druhé a především pro svého Stvořitele. Vlastně je tomu tak, že čím více chce „sám svůj býti, sobě patřiti, sobě přáti“, tím méně je člověkem.
Proto pravé vzdělání předpokládá především obnovu „nexu hypostaticu“, tedy bytostného a osobního vztahu k instanci, která člověka v řádu bytí sice neskonale přesahuje, ale která je mu zároveň nejbližší. Jedině v lidské bytosti totiž svazuje Bůh podstatu lidskou s podstatou svou.
Jedná se o životní a duchovní úsilí, které začíná pokáním: obratem od vlastní samosvojnosti, vykročením z uzavřenosti a sebetranscendencí. Pokračuje pak vědomou péčí o vzájemnost a celistvost – a to nejen ve vztahu k lidskému pokolení, ale k celému stvoření. Vždyť přece „všichni na jednom jevišti velikého světa stojíme, a cokoliv se tu koná, všech se týče“.
Spona zlatá na pysku svině
Z hlediska pedagogické antropologie to znamená, že je třeba rozvíjet všechny složky lidství: vědění, ctnost a zbožnost. Komenský nejednou zdůrazňuje, že člověku je dáno nejen být znalým věcí, ale též být mocen věcí i sebe – a především obracet se k Bohu, prameni všeho.
Všechny tři složky patří neoddělitelně k sobě a nesmí se od sebe trhat.
„Neboť co je vědění bez mravnosti?“ vznáší Komenský rétorickou otázku a hned na ni odpovídá s odkazem na staré přísloví: „Kdo prospívá ve vědění a hyne v mravech …, kráčí více dozadu než kupředu. Tedy právě totéž, co řekl Šalamoun o krásné, ale nerozumné ženě, může se říci o člověku vzdělaném, jehož mravy jsou špatné: Spona zlatá na pysku svině jest umění při člověku nectnostném.“
Vzdělání, které by nedrželo pospolu s mravností a zbožností „nezlomným svazkem“, by proto bylo vzděláním nešťastným. Aby člověk neupadal v nečlověka, potřebuje rozvíjet lidskost ve všech třech zmíněných dimenzích.
„V tom trojím“, uzavírá Komenský, „záleží celá přednost člověka, poněvadž pouze toto jest základem přítomného i budoucího života; ostatní (zdraví, síla, krása, bohatství, postavení, úspěchy, dlouhý věk) není ničím jiným, leč pouze přídavky a povrchními ozdobami života…“
Iluze vědeckého pokroku a trh práce
Současná pedagogika je evidentně orientována jinak. Nedlouho po Descartovi začala sebe samu popisovat jako „moderní“ a „vědeckou“. V rámci osvícenecké emancipace rozumu se postupně zbavila všeho metafyzického a teologického „balastu“ jako nevědeckých a nepotřebných reziduí doby.
Naopak, ratio nechť je odteď autonomní. Sapere aude! Scientia potentia est. Čím více člověk ví, tím má větší moc. Vědecký pokrok je nezastavitelný. Jednoho dne snad poručíme i větru a dešti.
A lidskost? Ta půjde kupředu spolu s poznáním. Vždyť přece ten, kdo „správně“ ví, bude také „správně“ jednat. Starobylé spojení mezi scientia a conscientia tak dostává novou podobu – předpokládá se, že vědění bude automatickým humanizačním faktorem. Čím více člověk ví, tím více je člověkem. A poněvadž je pokrok nevyhnutelný, je už jen otázkou času, kdy nastane bájné regnum hominis, tedy kýžený ráj na zemi. Ráj lidí, kteří sami sobě dobře vládnou.
Škola se stává funkčním nástrojem této agendy. V rámci moderní metanarace takzvaně připravuje jedince pro život. Nesleduje již odtažité transcendentní cíle, ale programově usiluje o „praktičnost“. Chce být užitečná, pragmatická, efektivní. Klade si za úkol vybavit žáky klíčovými vědomostmi, dovednostmi a kompetencemi potřebnými ke každodennímu životu, přičemž připravenost k životu pozvolna mutuje v takzvanou konkurenceschopnost a praktičnost v úspěšné sebeprosazení na trhu práce.
Amputovaný orgán humanity
A zde se dostáváme k jádru problému. Má-li Komenský pravdu v tom, že transcendence leží
v samotné podstatě lidství, pak pedagogika, která tuto dimenzi zanedbává, postrádá to nejdůležitější. Obávám se, že právě zde leží problém současné české školy.
Díky empirickým a aplikovaným vědám disponuje nespočtem sofistikovaných didaktických prostředků, technik a strategií, o kterých se Komenskému ani nesnilo. To je dobré. Co však chybí v této bezesporu pokročilé metodologické záplavě, je instance, která by garantovala lidské zacházení s nabitým školským arzenálem.
Školy tak opouštějí jedinci relativně dobře informovaní, ale jen velmi málo formovaní. Mnoho vědí, ale nevědí, jak s tím nakládat, aby to bylo „dobře“. Spojení vědění a ctnosti
je pryč.
Současná škola neumí naučit, co to znamená „znát dobré, chtít dobré a činit dobré“, a to „i když se nikdo nedívá“, poněvadž postrádá instanci, ke které by takové cíle mohla vztáhnout. Amputovali jsme humanitě životně důležitý orgán a teď chceme, aby fungovala. Vykastrovali jsme pedagogiku a přitom chceme, aby nesla plody.
Jak cizí je Komenského pedagogika té současné. Jestli nás může něčím oslovit, pak právě svou cizostí, distancí, která dělí jeho paradigma od našeho. Své „umění“ podřizoval docela jiným instancím, sledoval jiné cíle. Klaněl se docela jiným bohům, než se klaníme my – moderní či postmoderní lidé. Jsem přesvědčen, že právě zde spočívá skutečné bohatství jeho odkazu: nutí nás přemýšlet, jakému božstvu se klaníme a proč. A to nejen v pedagogice.
Autor je komeniokolog, pedagog a profesor na Univerzitě Hradec Králové, který se dlouhodobě věnuje odkazu J. A. Komenského a morálnímu vzdělávání.
