František Palacký patřil k nejvýznamnějším osobnostem českého kulturního a politického života. Jeho odkaz se neomezuje pouze na dějepisectví: svým působením výrazně zasáhl i do formování moderní české politiky, kultury a národní identity. Letos si připomínáme 150 let od jeho úmrtí. Při této příležitosti jsme hovořili s jedním z předních odborníků, profesorem Jiřím Štaifem.
Pane profesore, co víme s jistotou o dětství a dospívání Františka Palackého a co už patří spíše do roviny spekulací?
O Palackého dětství a dospívání víme jen to, co nám sám sdělil. Vliv na něj jistě měla jeho evangelická rodina, která se po vydání tolerančního patentu přihlásila k luteránství. Otec Palackého byl učitel na místní evangelické škole, kde s manželkou a dětmi bydleli. V rodině se pravidelně četla Bible a děti byly zřejmě vedeny k tomu, aby nemarnily svůj čas. České národní uvědomění se u něj začalo objevovat na evangelických lyceích v Horních Uhrách, tedy na Slovensku.
Palacký se usilovně zaměřil na sebevzdělání a zároveň se začal pohybovat v salonech uherské gentry, do nichž pronikl jako vychovatel šlechtických dětí. Spekulovat lze o tom, do jaké míry byly intimní jeho vztahy k uherské šlechtičně Nině Zerdahely, do níž se tehdy zamiloval a která se stala jeho múzou. Zjevné je, že dospívající František Palacký byl vzdělaný, ctižádostivý, idealisticky založený a schopný racionálního kalkulu.
František Palacký byl evangelík, ale přiženil se – a to velmi výhodně – do katolické rodiny. Víme, jak v tomto prostředí praktikoval svou víru? A jaký byl jeho vztah k náboženství obecně?
Palacký musel před svým sňatkem podepsat reverz, že se jeho děti stanou katolíky. Problém je však v tom, že tento dokument nemají historici k dispozici, aby mohli zjistit, jak konkrétně zněly jeho formulace. Jeho manželka byla hluboce věřící katolička, ovlivněná bolzanovstvím. V tomto duchu vychovala dceru Marii, která se provdala za Františka Ladislava Riegera.
Palacký byl hluboce věřící člověk, deista. Soudil, že výjimeční lidé mají jít těm ostatním příkladem tím, že přijmou princip „bohu podobnosti“ neboli božnosti, tedy etické standardy a vize, které upřednostní před „všedním“ materialismem. Tento postoj se stal základem jeho celoživotního světového názoru. Jeho vztah k luteránské církvi byl však po uzavření manželství vlažný. V závěti ale věnoval 1 000 zl. luteránskému sboru v Hodslavicích. Náboženské obřady byly při jeho pohřbu též luteránské.
František Palacký je v povědomí většiny lidí zapsán především jako historik. Kterým dalším oblastem se věnoval?
Řemeslu historika, tedy paleografii a kritice historických pramenů, se učil v soukromých lekcích u Josefa Dobrovského po svém příchodu do Prahy v roce 1823. V době předbřeznové se stal organizátorem činnosti Vlasteneckého, dnes Národního muzea v Praze a prvním redaktorem jeho časopisu, který stále vychází jako Časopis Národního muzea. Velké zásluhy měl také na činnosti Matice české.
Palackému se podařilo vytvořit z Muzea a Matice hlavní centra obrozenecké kulturní politiky. V revoluci 1848/49 se stal tvůrcem prvního českého politického programu. Politika mu jako seberealizační pole vyhovovala méně než historie. Byl totiž doktrinář, často autoritativně trval na svém a neměl dost trpělivosti, aby absolvoval vleklá politická vyjednávání.
Kdy se z něj stal politik? Šel do politiky z přesvědčení, z nutnosti nebo proto, že nebylo jiné cesty?
Františka Palackého nelze připodobňovat k dnešním politikům. Od Palackého se mohou jen stěží něčím nechat inspirovat, a to už proto, že žijí ve zcela jiné společnosti než on. Politiku v žádném případě nechápal jako mediální divadlo, jímž je třeba zaujmout veřejnost. Pro Palackého bylo v politice rozhodující to, co chápal jako pravdu, právo a spravedlnost, nikoliv honbu za volebními preferencemi.
Politikem se stal proto, že na tuto roli byl z českých obrozenců nejlépe připraven. Jeho rozhled, vzdělání a kontakty s předbřeznovou stavovskou opozicí mu k tomu dávaly potřebné předpoklady. Nebyl však mentálně dobře připraven na to, že se v rakouském ústavodárném parlamentu setká v letech 1848–1849 s německými a polskými kolegy, kteří jej zaskočí svými politickými schopnostmi. S přibývajícími léty chápal politiku spíše jako závazek než jako vítané seberealizační pole. Stručně řečeno, Palacký se sice proslavil 8. dubna 1848 svým vizionářským Psaním do Frankfurtu, avšak jeho politický program austroslavistické federalizace habsburské monarchie se nikdy neprosadil.
Palacký bývá označován za geniálního organizátora a systematika. Stával se kvůli tomu terčem závisti?
Část obrozenců Palackému záviděla výhodnou svatbu s dcerou velkostatkáře Jana Měchury. Umožňovalo mu to žít životním stylem lepší společnosti, vyznačujícím se vyššími nároky na duchovní a hmotnou kulturu a četnými společenskými kontakty ve větší míře, než bylo v tehdejších středních vrstvách zvykem.
Palackému tento životní styl rozšiřoval obzory, zprostředkovával řadu užitečných kontaktů a dodával pocit jisté nezávislosti, o níž mohli ostatní obrozenci jen snít. Příležitostné napětí mezi nimi mohl vyvolávat i jeho sklon k autoritářství. Někteří závistivci se zřejmě těžko vyrovnávali s jeho intelektuální převahou, hmotným zabezpečením či noblesou, s níž se pohyboval ve vyšších společenských kruzích.
Kdo patřil mezi jeho přátele a jaký vliv měli na jeho práci?
K blízkým kontaktům Palackého patřili Pavel Josef Šafařík, Karel Havlíček Borovský a jeho zeť F. L. Rieger. Palacký podporoval Havlíčkovu novinářskou kariéru a ten mu to v době revoluce oplácel vytrvalou publicistickou podporou. Rieger se po pádu Bachova absolutismu stal vedle Palackého – Otce českého národa – politickým vůdcem českého národa.
Od Šafaříka Palacký očekával podporu obrozeneckých aktivit, zejména pak oceňoval jeho zakladatelské dílo v oboru tzv. slovanských starožitností. Jejich vztahy ochladly na konci čtyřicátých let, neboť se Šafařík odmítal zúčastňovat českého politického života.
K tomu dodejme, že měl upřímně rád svou čas od času churavějící ženu Terezii a zřejmě ještě více miloval dceru Marii, provdanou Riegerovou. Jeho vztah k synu Janovi byl v porovnání s tím mnohem komplikovanější pro jeho svéhlavou povahu a neukázněnost.
Při zmínce o Františku Palackém se většině lidí jako první vybaví Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Bylo to skutečně přelomové dílo?
Nepatřím mezi ty historiky, kteří se snaží dějepisné zásluhy Františka Palackého snižovat. Ve své době totiž vytvořil dílo, které rozhodně přesahovalo běžný průměr historické práce v tehdejší habsburské monarchii a zároveň je lze považovat za srovnatelné s výkony předních historiků v německých zemích, jež žili ve stejné době jako on.
Jeho dílo se nemohlo opírat jen o kritický výklad historických pramenů, muselo být i literárním útvarem, který čtenáře zaujme. Palacký byl již ve svém německém výkladu českých dějin schopen propojit historikovo řemeslo s poutavým výkladem a obojí s filozofickým nadhledem nad konkrétními událostmi. Dějiny svým způsobem chápal jako historické drama, jehož hlavními aktéry jsou český a německý národ.
Ve svém životním díle Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě z let 1848–1876 se ještě více soustředil na to, že českou historii pojal jako proces, v němž se prostřednictvím vzestupů a pádů utvářel český národ. Současní Češi se také měli ze svých dějin náležitě poučit, aby už neopakovali chyby předků. Do jeho interpretační linie se promítl umírněný liberalismus a výrazný romantismus. Dále to byl protestantský světový názor, vystupující do popředí ve výkladu Jana Husa a husitství jakožto vrcholu českých dějin.
Husitského krále Jiřího z Poděbrad vykreslil jako „mučedníka idey“ novověkého státu, tedy jako oběť, kterou Češi přinesli historickému pokroku. Dynamiku českého národotvorného procesu určovalo stýkání a potýkání mezi slovanskou demokracií a germánskou dobyvačností. Ve své interpretaci stál Palacký jakožto hlavní představitel české obrozenecké elity na straně „mírumilovných“ Čechů oproti „vládychtivým“ Němcům. Těm však přičítal i dobré vlastnosti jako například pracovitost, vyspělost v řemeslech a obchodu a disciplinovanost.
Nepochybným problémem Palackého interpretace českých dějin ovšem bylo, že její autorita přetrvávala v české národní společnosti i v době, kdy se vývoj evropské historiografie začal vzdalovat romantickým koncepcím. S tímto úskalím se na konci 19. století začala cílevědomě vyrovnávat Gollova škola, směřující krok za krokem k revizi Palackého pojetí českých dějin.
Jsem přesvědčen o tom, že Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě jsou v moderní české historiografii dílem zakladatelským, ačkoliv k němu můžeme mít dnes řadu výhrad. Řídíme se přitom však jinými kritérii než on, což je třeba mít na paměti.
Měl Palacký nějakou temnou stránku?
Nevím o žádné vyloženě temné stránce Palackého osobnosti. Záleželo mu však na tom, aby dobře vypadal. V pozdějším věku nosil paruku a obával se toho, aby se v přítomnosti cizích lidí na jeho hlavě neposunula nebo nespadla, což by považoval za snížení své důstojnosti. Dokázal se i rozzlobit či urazit v případech, když měl pocit, že není respektován.
Charakteristické pro něj bylo i to, že si denně zapisoval barometrický tlak a venkovní teplotu. Domníval se totiž, že pro jeho zdraví je nepříznivé, když jeden z ukazatelů stoupal a druhý klesal. Časem mu slábl zrak, který se vyčerpával četbou historických pramenů. Po celý život byl také vášnivým čtenářem novin. Nekouřil a byl střídmý v požívání alkoholu.
Které milníky považujete v Palackého životě za zásadní – osobně i profesně?
Na Palackého měl vliv jeho pobyt v Bratislavě v jeho zhruba 20 letech. Dále příchod do Prahy, který mu otevřel cestu mezi české obrozence a kariéru profesionálního historika. Navíc mu zajistil zázemí skrze ekonomicky výhodný sňatek.
Další etapu představuje jaro národů v závěru páté dekády, spojené s vydáním prvního dílu jeho stěžejních Dějin. V průběhu revoluce vytvořil první moderní český politický program a pokusil se ústavně zreformovat habsburskou monarchii. Horizont událostí uzavírá rok 1860, kdy po smrti manželky našel zázemí u zetě F. L. Riegera, s nímž rozvíjel úzkou politickou kooperaci.
Jaká klišé nebo nepravdivé legendy se nejčastěji vážou k osobě či dílu Františka Palackého?
Za hlavní klišé považuji obraz Palackého jako mystifikátora výkladu českých dějin, s nímž hluboce nesouhlasím z důvodů, které jsem již uvedl. Upřímně řečeno, momentálně si nevzpomínám na legendu o Františku Palackém, která by delší dobu přežívala.
Snad jen na tu, která se týká významu jeho posledních slov pronesených na smrtelné posteli, která prý zněla „Riegře, pomáhejte“. Tato legenda dnes však ztratila aktuální význam. Byl to nepochybně mýtus Otce českého národa, který i po Palackého smrti provázel jeho druhý život.
A nakonec: proč se říká „má keců jak Palacký“? Zakládá se toto rčení na pravdě?
Toto rčení se podle všeho netýká Františka Palackého, nýbrž jeho syna Jana Palackého, profesora zeměpisu na pražské filozofické fakultě, jenž unavoval své okolí tím, že neustále něco vykládal – či spíše „na přeskáčku“ žvanil – k čemuž jej disponovala vnitřní neukázněnost i jeho téměř „bezedné“ faktografické znalosti.
