Ředitelka spolku Někdo Ti uvěří Anna Ptáčková se dlouhodobě zabývá problematikou sexuálního a duchovního zneužívání v církvi. 7. května v rámci platformy Dominikánská 8 spolek také spolupořádá diskuzi s názvem Zlomené duše pojmenované podle knihy opata Dysmase de Lassuse. Proč je kniha tak důležitá pro debatu o duchovním zneužívání v církvi? A v čem se v tomto ohledu můžeme poučit ze zahraničí?
Jste ředitelkou spolku Někdo Ti uvěří, který se věnuje obětem sexuálního zneužívání zejména v církevním prostředí. Co vás k této práci vedlo a jak konkrétně vaše práce vypadá?
Když jsem ještě pracovala jinde, v rámci vzdělávání jsme měli seminář o sexuálním zneužívání, který lektoroval Marek Drábek. Hned na začátku se na naši skupinu podíval: „Kolik vás tu je? Dva, čtyři, … dvacet. Hm, tak statisticky tu jsou dvě ženy, které byly znásilněny.“ Uvědomila jsem si, že sexuální zneužívání není něco vzdáleného, o čem jenom čteme občas v novinách, ale vůbec se nás to netýká. Že určitě potkávám lidi, kteří nějakou formu sexualizovaného násilí zažili – že o tom nemluví, neznamená, že se jim to nestalo nebo že je pro ně jednoduché žít dál.
Chtěla jsem nějak přispět k tomu, aby bylo o problematice zneužívání možné mluvit. Na začátku jsem jen externě připravila pár věcí, ale pak jsem se stala součástí týmu a teď jsem vděčná, že spolu s kolegy můžeme dělat práci, která má smysl.
Kromě koordinace projektů a zajištění chodu celého spolku mám na starosti první kontakt s lidmi, kteří se na nás obrátí, a čas od času i lektorování seminářů. Vážím si důvěry, s jakou se na nás lidé obrací. Když nás někdo kontaktuje, hodně se ptáme – co by potřeboval, jak můžeme být nápomocní, jestli se chce sejít osobně, nebo online. Nikdy ale nevyzvídáme detaily příběhu, každý s námi sdílí tolik, kolik je pro něj důležité. Nabízíme doprovázení během církevního i civilního vyšetřovacího procesu, pomáháme najít dostupnou terapeutickou pomoc nebo jsme prostě jen připraveni mluvit o tom, co se člověku stalo. Míru a tempo spolupráce určuje ten, kdo se na nás obrátil – z naší strany nabízíme možnosti, ale respektujeme přání klientů. Pro někoho je například důležité jen to, že bude svůj příběh vyprávět, ale nechce dělat další kroky.
Součástí mé práce je také jednání s představiteli církví o proměně prostředí tak, aby bylo bezpečnější a citlivější. Jsem ráda, že alespoň s některými už počáteční nedůvěru překonala motivace přispět ke společnému cíli. Stále před sebou ale máme hodně práce.
Jak byste zhodnotila současný stav diskuze o zneužívání v našich církvích? Řekla byste, že církve jsou dnes otevřenější se tímto tématem zabývat?
Zatímco v oblasti sexuálního zneužívání udělala církev poměrně velký pokrok, v oblasti duchovního zneužívání je stále na začátku. Zatím je složité i shodnout se na definici duchovního zneužívání, chybí metodiky pro řešení případů a leckdy i ochota brát vážně, o jak zásadní problém jde. Přitom dopady duchovního zneužívání mohou být úplně stejně zatěžující jako u sexuálního zneužívání.
Našim klientům, kteří se s duchovním zneužíváním potkali a chtějí je řešit s církví, říkáme, že jsou v jistém smyslu průkopníky a že je čeká náročná cesta. Je to nefér, ale stejně jako v případech sexuálního zneužívání jsou to právě oběti, které nás učí, jak vše správně řešit.
Protože chybí jasné definice, pojmenování a do jisté míry je to fenomén, který se pojmenovává nově, je pro představitele církví náročné případy řešit. I když by byli ochotní, tak narážíme na jistou jejich bezmoc (v římskokatolické církvi zejména ve chvílích, kdy nemají oporu v kanonickém právu) a bezradnost. A ano, jsou i představitelé církví, kteří projevují neochotu řešit problémy spojené s duchovním zneužíváním a neuvědomují si, jak nebezpečné je nechat pachatele dále působit nebo být laxní při řešení.
Možná je pro některé čtenáře termín duchovní zneužívání opravdu neznámý. Co si pod ním můžeme představit?
Podle Doris Reisinger (její knihu o duchovním zneužívání vřele doporučuji) je duchovní zneužívání porušení práva na spirituální sebeurčení. Toto porušení hranic způsobuje lidem duchovní nouzi. Jde o manipulaci člověkem prostřednictvím náboženství/spirituality, která narušuje jeho svobodu, svědomí a vnitřní vztah k Bohu. Někdo v pozici autority se vláme do našeho vnitřního intimního prostoru, který je vyhrazen našemu setkávání s Bohem, a převezme rozhodování našeho svědomí podle své vůle.
Duchovní zneužívání je jediný typ zneužívání, u kterého pachatel nemusí jednat ve svůj prospěch. Narážíme na případy, kdy pachatel zneužíval z přesvědčení, že opravdu ukazuje cestu spásy – vede lidi k Bohu. Jenže lidi k Bohu nelze přivádět zotročením, duchovní doprovázení a vedení má vést naopak k větší svobodě člověka. Není problém v tom, že někdo má autoritu – ta je legitimní, ale v jejím zneužití. Duchovní zneužívání začíná tam, kde je potlačován vlastní úsudek a svědomí člověka, kde se používá vina a stud jako nástroj kontroly, kde se zasahuje do osobních rozhodnutí bez respektu k autonomii. Autorita, byť v náboženském prostředí, se nesmí nikdy stavět na místo, které je vyhrazeno Bohu.
Někdy se v souvislosti s otevíráním tématu zneužívání v církvi objevují hlasy, které v tom vidí útok na církev samotnou. V sekulární společnosti se také často setkáváme s argumentem kladoucím rovnítko mezi církev a sexuální zneužívání. Je možné toto téma v rámci církve adresovat, aniž by to poškodilo její jméno či křesťanskou víru jako takovou?
Věříme, že ano. Církev máme rádi a jsme přesvědčeni, že jestli jí něco ubližuje ještě víc než samotné zneužívání, je to neochota o tomto problému mluvit. „Pravda vás osvobodí,“ říká Ježíš.
Pokud se církev naučí o problematice zneužívání mluvit tak, aby dál nezraňovala oběti a nezastírala přešlapy, kterých se její představitelé dopouští, udělá velký krok směrem k uzdravení. Součástí řešení je osvojení pravidel správné komunikace o jednotlivých případech, a to jak s farníky, tak s veřejností. Církev by měla veřejně prezentovat údaje o řešených případech z posledních let. Více jí škodí mlčení, které dává příčinu k pohoršení, než pravdivé pojmenování selhání. „Vymlčet“ problémy není správná cesta.
V rámci platformy Dominikánská 7. května spolupořádáte diskuzi na téma duchovního a sexuálního zneužívání v církvi, která navazuje na vydání dvou knih zabývajících se tímto tématem. Jednou z nich je kniha opata Dysmase de Lassuse Zlomené duše, jejíž vydání jste podpořili spolu s mužskou i ženskou konferencí vyšších řeholních představených. Podle ní je také celý večer na Dominikánské pojmenován. Proč je kniha pro náš český kontext důležitá?
Myslím, že je důležitá nejen v českém kontextu, ale obecně – zneužívání nezná hranice. V českém prostředí relativně malé církve, kde každý každého zná, je navíc důležité, že zaznívá hlas autority „zvenku“. Převor velké kartouzy má respektovaný hlas, navíc kniha je napsaná velmi důkladně s poctivými rešeršemi. V knize pojmenovává mechanismy moci i prožívání obětí. Je možné, že když si knihu přečte řeholnice z malé komunity v České republice, uvědomí si, že to, co se jí děje, není lokální specifikum, ale systémové selhání.
Máme zkušenost, že když k nám přichází lidé z řeholních společenství, potřebují se zorientovat v tom, co se jim stalo. Tato kniha jim přinese možnost, jak svou zkušenost porovnat se zkušeností, která není ovlivněna českým kontextem, je tak nezatížená právě předsudky o lidech, kteří v české církvi působí.
Poděkování patří nakladatelství Krystal OP, které český překlad vydává. Kromě našeho spolku na vydání finančně přispěla také Konference vyšší představených ženských i mužských řeholí. A také díky Dominikánské 8, že knize a problematice duchovního zneužívání věnuje večerní debatu.
Jaké ohlasy kniha vzbudila v zahraničí? Existují nějaké inspirativní příklady z jiných zemí, kde se daří duchovnímu zneužívání účinně předcházet? Co bychom se od nich mohli naučit?
Kniha byla částečně vydána jako reflexe případů, o kterých se promluvilo ve Francii. Francie byla jednu dobu skoro až dávána za vzor při vzniku nových komunit. Případy Jeana Vaniera, bratra Efraima a dalších tak bolestivě ukázaly, jak obrovským problémem zneužívání je. Kniha je tak vlastně svědectvím o tom, že si někdo uvědomil, že duchovní zneužívání existuje a je třeba o něm mluvit.
Množství překladů během krátké doby pak ukazuje, že kniha je aktuální v různých zemích. Máme za to, že lidé, kteří četli původní francouzské vydání, se po přečtení podívali na svou místní církev a docela se polekali. Ačkoli totiž kniha popisuje řeholní společenství a vychází z francouzského kontextu, obsah jde vztáhnout i na jiné komunity – farnosti, vztahy mezi představenými a duchovními nebo i na katolické (nebo obecněji věřící) rodiny. Tam všude se s duchovním zneužitím můžeme setkat.
Jaké další kroky bychom měli podle vás udělat na různých úrovních od jednotlivců až po celocírkevní struktury, abychom problému zneužívání účinně čelili?
Každý z nás by měl něco o problematice zneužívání vědět. K tomu může sloužit třeba základní online kurz, který připravilo ve spolupráci s odborníky ze zemí střední Evropy Centrum důstojnosti dítěte Katolické Univerzity ve Lvově. Kurz je online, v češtině a zdarma, zabere asi hodinu a půl.
Po jeho absolvování získáte o problematice základní povědomí. To je dobrý první krok, který může opravdu pomoci, když se potkáme s někým, kdo byl zneužitý, nebo když máme starost o někoho ve svém okolí.
Každý, kdo je zodpovědný za někoho jiného v církvi, by měl absolvovat vzdělávání zaměřené na problematiku zneužívání – a toto vzdělání pravidelně obnovovat. Každý vedoucí na táboře, pastorační pracovník, duchovní. Statistiky totiž říkají, že dítě, které bylo zneužité, musí oslovit 5–6 dospělých, než je někdo uslyší. Je důležité umět rozpoznat znaky groomingu, vědět, kam se mohu obrátit pro pomoc a podobně.
A církve by měly mít vypracované – a skutečně je i realizovat – etické kodexy, plány prevence a vzdělávání, zásady safeguardingu (ochrany zranitelných lidí) a metodiky, jak postupovat v případě, že ke zneužití dojde.
Pracujete se skupinami a absolvovala jste řadu seminářů. Co jste za dobu vaší praxe vypozorovala, že je pro církev a oběti zneužívání to nejdůležitější?
Naslouchat a věřit. Obětem i církvi.
Oběti, které s námi sdílí svůj příběh, často mluví o tom, že mají strach, že jim nikdo neuvěří. Žijí ve velkém zmatku. Během zneužití pachatel může manipulovat něžností – dělá vlastně laskavé věci, ale v úplně převráceném kontextu. To přináší do vnitřního života obrovskou nejistotu a zmatek. Jsem přesvědčena, že oběti si zaslouží celý podpůrný tým, který bude naslouchat jejich potřebám a bude věřit, že jejich zkušenost a prožívání jsou skutečné.
A stejně tak je důležité naslouchat a věřit i církvi a jejím představitelům. Jistě jsou mezi nimi tací, kteří jsou skutečně zlí. Ale myslím, že většinou jsou představitelé církví spíš bezradní a bezmocní. Tím nechci omlouvat jejich špatné chování, ale odmítám kopat příkopy a ukazovat na ně prstem bez ohledu na to, jak se chovají nebo jak se snaží. Vážím si těch, kteří se v problematice zneužívání vzdělávají a nebojí se toto náročné téma otvírat. Není jednoduché postavit se za oběti, za ty křehké v našich společenstvích – někdy to znamená, že tím jdu proti názoru respektovaných a vážených členů církví.
Možná je pro nás všechny důležité učit se vzájemně komunikovat tak, abychom druhého nezranili, a když se toho přece jen dopustíme, tak o tom mluvit a nezabouchávat za sebou dveře. Společenství, které je citlivé k traumatu, není to, které je bezchybné, ale to, které je otevřené, citlivé a laskavé. Je otevřené zpětné vazbě i kritické a dokáže se poučit ze svých chyb.
