Po 180 dnech se v neděli 19. dubna opět naplnilo Hradčanské náměstí protestujícími proti vedení Ministerstva životního prostředí zástupci Motoristů. Dva tisíce lidí vyjádřily svou nespokojenost s propouštěním odborníků, s omezováním financí na ochranu a obnovu přírody i s útoky na neziskové organizace.
Za Ekumenickou síť Společný domov jsme se k protestům přidali. Náš vzkaz jsme přitom, asi jako jediní, explicitně vyjádřili teologicky, když jsme odkázali na verš 15 z druhé kapitoly knihy Genesis: „Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil.“ Co nás k tomu vedlo a co mohou věřící na toto téma vlastně říct?
Obdělávat a střežit
Ve svojí dnes už klasické knize Tisíc let a jeden den, původně vydané v roce 1962, píše uznávaný starozákoník Claus Westermann, že péči o Zemi je ve světle biblické zvěsti potřeba brát jako trvalé základní určení veškeré lidské práce. Dokonce říká, že „takovou prací, při níž tento předpoklad schází, by se člověk vůbec neměl zabývat“. Podle tohoto výroku by Westermanna dnes kdekdo neváhal označit za „zeleného šílence“. Řada současných ekoteoložek a ekoteologů mu však dává za pravdu a jeho výklad zní v dnešním kontextu neobyčejně pádně. Od poslání „obdělávat a střežit“ se totiž vlivem politiků s vazbami na fosilní byznys a organizace popírající změnu klimatu odklání dokonce i ministerstvo, hlavní instituce, která v naší zemi zajišťuje ochranu a obnovu přírody.
Co se děje kolem nás
Budoucnost naší přírody a politiky není oddělená od světového kontextu. To bylo mluvčími na demonstraci vícekrát zdůrazněno, ať už v souvislosti s následky závislosti vůči fosilním palivům během globálních konfliktů, kterým by se dalo předejít rozsáhlejším využitím obnovitelných zdrojů, nebo s odkazem na nadnárodní podnikání fosilních oligarchů.
Věřícím by také neměl uniknout další problematický rys, který dění u nás spojuje s děním v dalších zemích. V působení postav světové politiky, jako je americký prezident Donald Trump nebo bývalý maďarský premiér Viktor Orbán, se proplétají tři výrazná vlákna: opakované odkazování na tradiční křesťanské hodnoty, útoky na občanskou společnost a překrucování či popírání klimatických a environmentálních problémů.
Ačkoliv u nás Motoristé „náboženskou kartu“ nehrají tak explicitně (vzpomeňme však například na účast Filipa Truka na mši za Charlieho Kirka nebo plánované setkání Petra Macinky se zástupci The Heritage Foundation), zbylé dva pilíře jejich politika bohatě využívá. Nejsou jim cizí útoky na ekologické organizace, propouštění nepohodlných zaměstnanců MŽP, šíření dezinformací, omezování kultury, ale ani třeba devalvování hodnoty humanitních oborů. Mezi ně mimochodem patří také teologie a různé další obory, jako je filologie, filozofie nebo historie, bez kterých si lze kvalitní teologické vzdělání jenom těžko představit. Mají skutečně věřící tváří v tvář těmto trendům zůstávat v klidu? Představují opravdu kroky těchto obdivovatelů Trumpa a Orbána onen „konzervativní“ přístup, který má pomoci uchovat a rozvíjet naše přírodní i kulturní bohatství?
I církve jsou součástí občanské společnosti, která má vedle trhu a státu za úkol formovat směřování naší země. Veškeré útoky na občanskou společnost a zlehčování jejího hlasu by tak měly brát vážně. Pokud tak neučiní, ocitnou se na křižovatce. Buďto se zřeknou svého úkolu působit ve společnosti a svěří vše do rukou politiků a trhu, čímž se však zároveň prohřeší svému poslání vycházet k druhým, pečovat o opomíjené (mezi které můžeme dnes, jak ukázal papež František, počítat i přírodu) a nabízet alternativu vůči statu quo. V horším scénáři se věřící a duchovní mohou spolu s autoritářskými politiky a oligarchy aktivně podílet na rozkladu občanského života. Třetí možností pak je, že v rámci sounáležitosti s neziskovým sektorem zareagují i církve, duchovní a věřící na ohrožení, ve kterém se občanská společnost ocitá, a vydají se cestou vzájemné solidarity a péče.
Moc křesťanští na ekoaktivisty, příliš ekologičtí na křesťany? Vůbec ne!
V současné době se množství lidí napříč generacemi potýká s různými formami nepříjemných pocitů a tíživých nálad pramenících ze stavu klimatu a naší krajiny i z předpovědí jejich budoucího vývoje. Prokop Pithart, filmař a fotograf divočiny, ve svém proslovu na demonstraci zmínil frustraci a beznaděj lidí, kteří v Česku opakovaně řeší dopady sucha, povodní či eroze půdy – škody na jejich majetku se jim už pojišťovny zdráhají proplácet. A zazněly i další konkrétní příklady poklesu životní úrovně různých skupin lidí.
Podle ekoteologa a výzkumníka eko-úzkosti Panu Pihkaly má naše péče o psychické zdraví v kontextu klimatické krize tři důležité složky. Musíme být schopní uvědomit si a prožít své těžké emoce a vynést je na světlo. Musíme umět dbát na své limity a doplňovat své síly. A do třetice musíme cítit podporu a mít možnost zapojit se do smysluplných činností vedoucích k nápravě stavu, který vyvolává náš smutek, hněv nebo úzkost. Právě poslední z těchto momentů jsme v neděli prožívali nejsilněji.
Cítili jsme sounáležitost s environmentálním hnutím, když jsme byli na začátku akce pozváni na pódium, a během pochodu jsme sdíleli stejné obavy i přání jako protestující kolem nás. Věděli jsme, že na akci zastupujeme také desítky našich přátel a mnoho dalších věřících nejen v Česku, kterým na ochraně stvoření bytostně záleží. Mohli jsme se opřít i o Slovo na našem banneru; nést ho ulicemi byl hluboký duchovní zážitek. Bylo nám jasné, že nestojíme na pomezí „dvou světů“, mezi kterými bychom si museli vybírat. A podobně nám bylo a je zřejmé, že pokud chtějí církve naplňovat své poslání v současném světě a pečovat i o ty, kterým degradace životního prostředí a opomíjení klimatických hrozeb ztěžuje životy, musejí se environmentální témata stát samozřejmou oblastí aktivismu věřících.
Autor: Adam Vrchlabský
