Někdy nás společnost tlačí k tomu, abychom žili život „na doraz“, jindy si nakládáme na záda sami. Všichni jsme uvězněni ve svých produktivních systémech, vyčerpáváme se do posledních sil a hoří nám knot na obou stranách svíčky. I Bůh ale po stvoření světa odpočíval a k odpočinku zve také nás.
Když se rozhlédneme kolem sebe, spatříme lidi, kteří se ze sebe snaží dostat to nejlepší – své tělo, mysl a vnitřní kapacitu zbožnosti posunout až na samou hranici svých sil. Někdy nás společnost tlačí k tomu, abychom žili život „na doraz“. Zdá se, že cena za postup vpřed je právě tahle nekompromisní námaha.
Nevyžaduje to však jen společnost; mnohdy je důležitější si uvědomit, co si nakládáme na záda sami. Tlak tohoto životního stylu nejvíce cítí ti, kdo jsou na dně socioekonomického žebříčku, ale ušetřen není nikdo. Bez ohledu na pohnutky jsme všichni uvězněni ve svých produktivních systémech, vyčerpáváme se do posledních sil a hoří nám knot na obou stranách svíčky.
Možná jste už někdy cítili, že toho máte dost – ty tiché protesty vašeho těla, které nemůžete ignorovat. Určitě nejste sami. Sám se s těmito pocity pravidelně potýkám, zkoumám své hodnoty a priority a ptám se sebe sama, zda neupřednostňuji povrchní aspirace konzumní společnosti před skutečným a naplněným životem.
Bůh také odpočíval
Sedmý den, šabat, je jako vzácný dar, za který jsem vděčný. Je to Boží způsob, jak nám říct: „Teď už stačí.“
Šabat nás zve k tomu, abychom změnili rytmus svého života. Ukazuje nám morální hranice toho, co bychom měli od sebe a svých životů očekávat, co bychom měli produkovat a jaký potenciál bychom měli v sobě a v ostatních rozvíjet.
Walter Brueggemann nám připomíná, že šabat je zakořeněn v biblických příbězích o Stvoření a Exodu. Písmo rámuje sedmý den jako čas odpočinku, protože i Bůh odpočíval po tvoření světa (Genesis 1). Bylo to proto, že by Bůh potřeboval odpočinek? Stěží! Naopak aby ukázal, že i tvorba má své morální meze. Bůh zve lidi, aby se přidali k jeho odpočinku a oslavě stvoření. Šabat je pravidelnou rytmickou připomínkou Boží štědrosti a zároveň pozváním k radosti a oslavě života.
Bible také chápe sedmý den jako přímou odpověď na Boží osvobození lidu z otroctví v Egyptě (Deuteronomium 5). Na pozadí generací ekonomického vykořisťování, kdy byl Boží lid vnímán jako výrobní jednotky, které stavěly skladiště faraonova bohatství, je šabat Boží pozvánkou k tomu, abychom zažili svobodu a nápravu z důsledků nemorálního vytěžování a nespravedlivého vykořisťování.
Šabat nachází svůj význam v generativní a osvobozující Boží moci. Možná proto je v Exodu 20:8 příkaz „pamatuj na sobotní den, aby ti byl svatý“. Oddělená posvátnost šabatu má být důsledným nácvikem velkého příběhu o Bohu a našeho pozvání se k němu připojit.
Praktikování šabatu je jako životní vzorec, který nás zasycuje Boží štědrostí a vtahuje nás do proudu Boží obnovy. Tyto duchovní rituály šabatu, které probíhají jeden den v týdnu, nás vedou k odpočinku od stresu produkce a podporují život plný oslav a obnovy.
Šabat jako reset komunity
Šabat ale není jen pro jednotlivce; je určen celému společenství.
Šabat nebyl Bohem navržen pro individuální lidské osudy, ale jako reset pro komunitu. Kromě zákonů, které určují týdenní den odpočinku, biblická praxe šabatu zahrnovala také pravidelné období celospolečenské nápravy ekonomické nespravedlnosti.
Každých sedm let Bůh nařídil odpuštění dluhů jako způsob, jak zabránit vykořisťování chudých. Bůh ale nejenom nařídil vymazání dluhů, které často vznikly kvůli osobním finančním krizím, požadoval dokonce také rozdávání darů bohatství těm, kdo byli dříve zadluženi. Tyto dary sloužily jako oslava hojnosti (která je dostatečná) a jednoduchý způsob, jak zajistit, aby se ekonomicky zranitelní jedinci mohli vrátit k plnohodnotné účasti na ekonomickém životě tehdejší společnosti.
Mimo dlužníky měli být osvobozeni také ti, kdo byli zotročeni, čímž byla stanovena hranice pro zisk, který se z nich směl vytěžit. Navíc měla být půdě poskytnuta jednoroční doba odpočinku. Období, kdy se půda mohla vzpamatovat z nadměrného využívání, je nám připomínkou toho, že Bůh nám ve stvoření dává více, než potřebujeme. Právě Šabat byl Božím způsobem, jak dát přednost svobodě a obnově pro každého ve společnosti, pokud vezmeme v úvahu všechny způsoby, jak společnost může využívat ekonomický život chudých a zranitelných.
Nedávno jsem si uvědomil, že se ptám, do jaké míry se tyto principy šabatu skutečně projevují v našem každodenním životě. Někteří z našich předních učitelů o šabatu, jako je Walter Brueggemann, Dorothy Bassová a další, nás upozorňují na důsledky šabatu pro společnost a na to, jak šabat kritizuje a odsuzuje nespravedlnost ve společnosti (i v církvi).
Avšak pokud se naše praktiky šabatu neomezí jen na osobní úvahy a nebudou se odvážně snažit o implementaci způsobů, jak šířit Boží hojnost a obnovu mezi ekonomicky nejzranitelnějšími – a nejvíce zneužívanými – členy našich komunit, obávám se, že nám unikne plnost Božích záměrů pro šabat.
Musíme se učit od těch, jejichž práce pozvedává naše kolektivní vědomí směrem ke zkušenosti chudých a k propojené povaze našich životů ve sdílené společnosti. Martin Luther King Jr. ve své práci zdůrazňoval „jediný oděv osudu“. Melba Padilla Maggay pak přináší myšlenku, že „strádání jedné osoby je známkou viny a ponížení všech“. Jak prorok Jeremiáš připomíná Božímu lidu v babylonském exilu, lidský rozkvět nese společnou odpovědnost (Jr 29,7). Utrpení některých ovlivňuje nás všechny, zejména když je toto utrpení způsobeno účastí ve společnosti, která vysává zdroje a vykořisťuje.
Sobota je dnem sdílení radosti
Sobota se stává prostředkem, jak sdílet radost z božské hojnosti. Není jen o odvrácení nespravedlivých a nezdravých postupů, ale spíše o přeorientování našeho přístupu k životu a odpovědí na život samotný.
Jak by naše křesťanské svědectví a praxe byly ovlivněny, kdybychom se rozhodli žít ve světě, jenž oslavuje Boží hojnost a prožívá Boží obnovu takovým způsobem, který kladně ovlivňuje životy těch, kdo jsou ekonomicky na okraji naší společnosti? Jak by naše praktikování šábesového odpočinku mohlo podporovat jakýsi svatý neklid vůči způsobu, jakým jsou lidé a životní prostředí vykořisťováni, a vůči překážkám, které tolika lidem brání zažít Boží hojnost ve svých životech?
Brát šabat vážně a uvědomit si jeho ekonomické dopady na náš život by mohlo znamenat čelit tomu, co to znamená, že Ježíš je „Pánem soboty“ (Lukáš 6,5). Ježíš, tím, že nepřichází rušit zákon, ale naplnit jej (Mt 5:17), nenechává těmto starověkým konceptům klid. Ježíš naopak tyto myšlenky proměňuje novým způsobem. Místo prostého dodržování rituální praxe Kristus vtěluje étos šabatu a zahajuje nový druh království, které je neseno duchem a cílem šabatu.
Ježíš přináší do světa novou realitu, kde jsou zásady šabatu – trvalá radost z Boží hojnosti, neustálá obnova těch, kteří jsou vykořisťováni, a začlenění těch, kdo jsou na okraji, do plného společenství – typické pro život Božího lidu.
Tento nový životní styl je jasně patrný v celé Knize Skutků a v jiných textech, kde lidé žijí ve svém každodenním životě etiku šabatu. Společně sdílejí zdroje, aby každý mohl mít podíl na jejich společné hojnosti (Skutky 2,42–47). Upravují systémy a struktury, aby se postarali o chudé a ekonomicky zranitelné (Skutky 6,1–7). Vidíme to i ve vztahu k Filemonovi, kde se Kristova realita projevuje v odmítnutí otroctví Onezima jako neetického podle království, které Ježíš učil.
Pavel ve svých dopisech korintské církvi ostře kritizuje situaci, kdy se bohatí ve společenství přejídají a opíjejí, zatímco chudí a pracující jsou vylučováni a marginalizováni (viz 1. Korintským 11,17–22). Tento přístup zcela podkopává novou realitu života, kterou Ježíš přináší.
Ježíšův svět oplývá bohatstvím a stojí za to do něj investovat celým srdcem. Pozvání k praktikování šabatu v ekonomickém smyslu nás zve k budování společenství, kde každý, zejména ti nejzranitelnější, mohou ochutnat a prožívat tu hojnost a zažívat obnovující sílu Božího díla.
Pravidelný odpočinek není jen o tom, abychom se na chvíli zastavili a odpočinuli si. Je to výzva k tomu, abychom vytvořili svět, kde, jak říká Dorothy Bass, „není místo pro nespravedlnost“. Ježíš nás vede k tomu, abychom šabat začlenili do našeho života tak, že oživí morální perspektivu a pomůže nám říct spolu s Bohem: Už stačí.
Autor: Adam Gustine
Zdroj: Christianity Today