Woke (“uouk”) znamená v slangu Afroameričanů „probuzený“ čili uvědomělý. Ohledně čeho? Ohledně znevýhodnění a práv barevných skupin obyvatelstva, žen a tzv. sexuálních menšin. A jak uvědomělý? Militantně. Hnutí woke je bojovné. Nekompromisně kritizuje všechny skupiny privilegovaných, například bílé heterosexuální muže, kteří zmíněné skupiny dlouhodobě utlačovali.
Šíří se hlavně v univerzitním prostředí na Západě, na sociálních sítích a postupně proniká do různých oblastí života společnosti. Jeho stoupenci dosáhli nejednou toho, že ten, kdo se vyjádřil proti němu, odešel („byl odejit“) ze své pracovní pozice. Má náboženský charakter, protože běloši na veřejných shromážděních vyznávají před černochy svůj rasismus jako vinu. Podobně vyznávali své hříchy lidé obrácení během velkých probuzení v USA v první čtvrtině 19. století – netýkaly se však rasismu.
Základním polem hnutí woke je genderová teorie a vztahy podle ní definované: není důležitější to, zda je člověk mužem či ženou biologicky, ale za co se považuje, přičemž identit, tzv. genderů, je mnohem víc než dva. Když se muž cítí jako žena, může se nechat přeoperovat.
Další platformou boje „wokistů“ je rasa. Rasisty jsou už ti, kdo odmítají dívat se na život a dějiny z hlediska rasy a rasové nerovnosti. Odpor proti rasovému útlaku se zvedl zejména po zabití Afroameričana George Floyda v USA v květnu 2020. A rasismus je všudypřítomný, vše se děje ve prospěch privilegovaných bělochů. Wokisté jsou nemilosrdní, nejtěžší známkou rasismu je tento problém zpochybňovat nebo na něj zapomínat, všichni běloši jsou rasisty automaticky, nezávisle na své vůli, je to jako dědičný hřích. A rasové rovnosti lze dosáhnout jen diskriminací bělochů. Wokisté také připomínají, že někteří barevní lidé mohou být diskriminováni na více frontách, například ženy homoerotického zaměření (lesby).
Hnutí woke také útočí na vědu jako takovou i na jednotlivé vědní obory. Tvrdí, že jsou provozovány z pozice bílých mužů, že tedy mají patriarchální, kolonialistický charakter a podporují nadvládu bílých (heterosexuálních) mužů nad barevnými, ženami, homosexuály. Například biologie. Měla by být vyučována z hlediska oněch znevýhodňovaných skupin. Anebo matematika. Je rasistická. V čem? V tom, když se třeba od žáků žádá, aby dali „správnou“ odpověď, anebo aby „ukázali svou práci“. Takový přístup učitelů je diskriminační. Matematika byla také zneužívaná při obchodu s otroky, když je počítali apod. Vědy je třeba zbavit kolonialistických prvků a pozůstatků, pojmout je například z hlediska černošské magie a zpochybnit gravitační zákon. Jak mohl Newton vyvodit, že síla gravitace je všude stejná, když si to nemohl ověřit v Africe? Je třeba vzít v úvahu „místní“ poznání. Na Novém Zélandě navrhují vyučovat vedle západně chápaných přírodních věd, které jsou považovány za příliš „rozumové“ a „objektivní“, také maorské mýty a poznatky. Objektivita je znakem mužského tyranství. Přírodní vědy je třeba pojímat subjektivně, což je spíše ženský přístup.
Závěr knihy nenabízí určité shrnutí, jak bychom očekávali, ale spíše podává další informace, pokračuje ve výkladu, byť některé obecnější postřehy obsahuje. Například ten, že wokisté chtějí naočkovávat již mládež na středních, ba základních školách, ale faktem je, že rodiče (v USA) se proti tomuto hnutí bouří. Prostě je třeba říci se „ne“ a nebát se. Touto výzvou kniha končí.
Je škoda, že se autor nesnaží reagovat nějakou protiargumentací, jíž by (pseudo)náboženské hnutí woke zpochybnil. Asi proto, že jeho výstřelky považuje za tak protismyslné, že se ani nepokouší je kritizovat. Svým způsobem nejde o argumenty. Jestliže je někdo (emocionálně) umanutý, navíc v rámci psychózy či hysterie davu, nedá se jimi přesvědčit, wokisté by je nechtěli a nechtějí vnímat. Oni stojí na jiné (diskusní) rovině. Jde jim o boj a moc, o politiku, o prosazení svých názorů, o skupinovou jednotu a získání nadvlády nad těmi, kdo s nimi nesouhlasí. Asi bychom si museli pustit nahrávky wokistických protestů, přečíst si texty, které proti svým odpůrcům napsali a také výhrady těchto odpůrců, zda jsou tak strašné, nenávistné a nevěcné, že si jejich nositelé zaslouží být „odejiti“, jak se to stalo nositelce Řádu Britského impéria, profesorce Kathleen Stockové z univerzity v Sussexu.
Proč by se člověk nemohl vystavit polemickým názorům (wokistů)? To je přece znak zralosti. Profesorka Stocková prohlásila, že transgenderismus je iluze a že ve skutečnosti existuje jen biologické pohlaví. Transgenderoví lidé a jejich podporovatelé taková slova nesnesli, někteří jí vyhrožovali smrtí. Kdyby měli od radikality svých názorů odstoupit, museli by se omluvit těm, kterým ublížili, a jejich ztráty jim kompenzovat. Také by to pro ně znamenalo velkou hanbu, kterou nejsou připraveni nést, a vůbec ztrátu identity a také moci, možná především, a mediálního zviditelnění. Museli by se pokořit – před oběťmi svých útoků, před veřejností, před tradicí a odstoupit ze svých pozic, což by bylo čestné. Domnívám se, že si to uvědomují.
Co se týče rasismu, příslušníci jiné než bílé rasy mohou nést těžce, že jejich předkové byli zotročováni. A i když to bylo dávno, některé projevy nebo důsledky ponižování příslušníků nebílé rasy mohou přetrvávat dodnes. My, kdo k nebílé rase nepatříme, nevíme, jak ostatní, třeba černoši a indiáni, minulost a zraněnou identitu svého lidu, své rasy vnímají. Není to pozitivní dědictví a oni sami se o ně nezasloužili. Ale obviňovat paušálně představitele generace, která se na něm nepodílela, nic nevyřeší, a když se to činí vyostřeně a protirozumově, jak jsme to ukázali u wokistů, je to nesprávné, nezdravé. Všeho lze zneužít - i skutečnosti historické křivdy a jejího pocitu. Takové zneužití se stává psychickým násilím a manipulací, poněvadž apeluje na lidskou slabost nebo slabinu: na sociální cítění a sklon k pocitu k provinilosti. To je něco jiného než věcné argumenty.
Na druhé straně bílí, většinou muži, starší (srov. též Norbert Bolz: Der alte weisse Mann, 20234, 88) vynalézali, zakládali školy a nemocnice, stavěli cesty, továrny, budovali celou strukturu i právo, úřady, aby společnost a stát mohly fungovat, a nebílí těchto výdobytků využívali a využívají, chodili a chodí do škol atd. Je třeba všechny ty instituce a zařízení vyjmenovávat? Nebílí nenesli břemeno správy státu. Copak se jim ani dnes nedostává od bílých mnoho dobrého? Klasická věda, technika, racionalizace jsou darem bílé kultury ostatním kulturám – a ty je přijaly a používají. V minulosti to byli také bílí, kdo ve Velké Británii a v USA bojovali za zrušení otroctví a v USA za to umírali v občanské válce. Měli by jejich potomci požadovat po nebílých přiměřenou kompenzaci? Byly to struktury bílých, které dopomohly nebílým k větším právům. Neříkám, že nebílí za ně nebojovali. Ale aspoň částečně museli s bílými spolupracovat. Neměli by nebílí bílým také děkovat? Takovéto zobecňování je svým způsobem směšné a nešikovné, ale vystihuje základní pravdu, ačkoli každý může ze své pozice něco přidávat a dohadování (asi) nebude konce.
Tvrdit, že přírodní zákony nemusejí platit v Africe stejně jako Evropě, není vlastně ani naivní či dětinské, ale jak- si nenormální, patologické, zpátečnické, ano je v tom něco dětinsky sebestředného, tvrdohlavého i zlomyslného až pyšného, ba destruktivního. Je v tom neochota uznat širší svět a dějiny vědy, základní principy přírodních věd. Patologie se k tomuto postoji nabízí jako označení přednostní, jestliže jej obhajují lidé dospělí. Ta je pak spojena s revolučním, a tedy mocenským myšlením a jednáním, člověk se může podílet na převratu velkého rázu. Mimochodem je jisté, že v Burundi platí zákon přitažlivosti stejně jako v Maroku?
A že je matematika rasistická a biologie diskriminační vůči těm, kdo se necítí jako muži nebo ženy? To je přecitlivělost používaná ve jménu politického boje tam, kde se má studovat. Je to projev diletantismu, pýchy, mocenských záměrů, sebestřednosti, jakési dětinské zlomyslnosti i lenosti. Měli bychom obvinit medicínu, že kvůli ní musíme nebo můžeme mít psychické problémy, např. starosti a vnitřní nestabilitu, když chodíme na vyšetření, která jsou nepříjemná, a přitom se dovídáme nepříjemné zprávy o svém zdravotním stavu, zatímco druhým se daří lépe? Tato obvinění věd jsou deficitní mimo jiné svou jednostranností. Copak si jejich šiřitelé nespočítají díky matematice svou výplatu?
O genderu jsme již v Příteli (9, 12 /2016; 1, 3, 4, 5/2017) psali. V krátkosti: kromě biologického pohlaví existuje něco jako sociální identita, muž své mužství a žena své ženství nějak cítí a prožívají z hlediska povinností nebo kulturních rozdílů. Ale to neznamená, že lze biologickou identitu od sociální oddělit. Nikdo také neví, kde končí jedna a začíná druhá. Kdo ví, kdy daný muž žehlí prádlo proto, že ho to baví a/ nebo proto, že chce pomoci své manželce? Možná to neví ani on sám. Ale příkladů může být milion pět a lidí ještě víc. Celkově je dobré uvažovat o doplňování biologické a sociální identity, ne je stavět do protikladu. Ale jak jsme řekli, my nevíme, kde je mezi nimi hranice, jestli vůbec na sebe navazují, zda se naopak neprostupují. A u každého to může být jinak. Pokud jde o osoby, které se nechaly přeoperovat, v důsledku čehož více vypadají jako osoby opačného pohlaví, takové existovaly vždycky. Ale proč je stavět na piedestal jako hrdiny a mučedníky a navnazovat a podněcovat tak druhé? Proč doporučovat patologii? Ať vyhledají psychiatra nebo psychologa! Chirurg by měl odmítnout odstranění zdravého orgánu, poněvadž to není léčebný zákrok, to je proti medicíně.
Podotkněme, že ideologie woke má marxistický charakter. Vzorec je stejný. Najde se nějaká skupina, kterou se jednostranně představuje jako utiskovanou, v jejím jménu se útočí na celou společnost a její řád. U občanů se apeluje na jejich schopnost soucítit s onou skupinou a na smysl pro spravedlnost. Obránci těchto skupin jsou hodně hlasití, hledají cesty, jak své zájmy prosadit. Zároveň chtějí a slibují přebudovat celou společnost a její fungování, bořit dosavadní pořádky, například smazávat rozdíly mezi muži a ženami, a postupně tvořit nové spravedlivé řády, což je věc budoucnosti. V současnosti si však už neberou jako „rukojmí“ dělnickou a rolnickou třídu, která je „vykořisťována“, nýbrž menšiny, třeba „sexuální“, které jsou „diskriminovány“. Rozdíl tkví ovšem v tom, že jednat jako dělník čili pracovat v továrně není nemravné a ostudné, naproti tomu jednat homoeroticky ano. Za socialismu se mohl univerzitní profesor cítit nenormální, slýchal-li třeba slogan „já jsem horník; kdo je víc?“ anebo ještě „když jseš docent, budeš makat na dvě stě procent“. Podobně si dnes může připadat nenormální (v očích společnosti) matka v domácnosti a manželka, zatímco homosexuál si může připadat jako king a chráněný druh, ano, jako ten horník.
Co proti této ideologii dělat? Ozývat se. Ale nemusí to být lehké. Mnozí přišli o práci, zaplatili (vysoké) pokuty. Když se ovšem protiargumenty předestřou zdvořilým a promyšleným způsobem, na vhodném fóru mohou zaúčinkovat. A když se v tom bude pokračovat ... V opačném případě se bude ideologie woke dále rozpínat a ublíží společnosti ještě víc. Oporou jejích protivníků je to, že se jejich argumenty mohou zakládat na zdravém rozumu, a tím pádem na tom, co je přirozené, co odpovídá (šíře pojaté) přirozenosti a z toho důvodu vychází z Božích principů.
Podle knihy „La religion woke“, Jean-François BRAUNSTEIN. Paris: Grasset 2022
Autor: Marek Říčan
Zdroj: Časopis Přítel/Przyjaciel