Otevírat si ústa na ty, kteří jsou odlišní, je nekřesťanské. Každý z nás je totiž odlišný a každý z nás má svá tajemství, s nimiž se nepotřebuje chlubit před ostatními. Všude kolem nás, v našich rodinách a mezi našimi přáteli a blízkými máme někoho, kdo je v jádru odlišný, jiný, svůj, zmiňuje teolog a publicista Zdeněk A. Eminger.
Jednou z nejúčinnějších zbraní tyranských režimů vůči svobodnému a demokratickému společenství je propaganda týkající se „mravní dekadence“ obyvatel Západu. Ti jsou vylíčeni v totožných karikaturách, které dvě největší tyranie 20. století, komunismus a nacismus, úspěšně používaly vůči těm, které chtěly dehumanizovat a kterých se chtěly zbavit. Nic není vzdálenější křesťanskému pojetí světa a života než rozlišování lidí na „my“ a „oni“ a zdůrazňování mravních pádů, které v některé fázi života potkají každého z nás.
Historici zabývající se 20. stoletím ukázali, že část církevních elit, ať laici nebo klerici, se v evropských i mimoevropských souřadnicích nerozpakovali podporovat nelidské režimy, jejichž vizi „veřejné morálky“ sdíleli, nebo ta politická uskupení, která se snažila i za cenu obrovských obětí vybudovat cosi jako katolický stát, v němž nebude místo pro ty, kteří jsou v hloubce toho slova odlišní.
V Evropě a také v Česku posledního desetiletí můžeme pozorovat nástup katolického pseudo-konzervatismu, který je schopen se v zápase o tzv. křesťanské konzervativní hodnoty bratříčkovat s populisty, s neofašisty, nebo dokonce s komunisty, kteří se v závěrečných křečích své existence nestyděli odvolávat na „tradiční rodinu“ a vůbec to nejstrašnější, co se ve veřejném prostoru objevuje – na právo na „normální svět“. Evangelické a židovské prostředí je na tom o poznání lépe. Jeho ústřední orgány i některé sbory a jednotlivci vstupují do celospolečenské rozpravy, která se týká například rodiny, takzvané Istanbulské smlouvy či ruské války proti Ukrajině a svobodnému světu. I z protestantské oblasti se však občas ozývají hlasy, které se nepříliš liší od kulturní a politické propagandy Ruska a jeho vazalů.
Evangelia a další novozákonní texty nemůžeme, jak známo, číst vytržené z kontextu biblické i mimobiblické literatury. Nemůžeme si vybírat, které pasáže budeme vykládat doslova a které odsuneme ze zřetele, protože na ně zrovna není ta správná doba. Četl jsem nedávno kázání jednoho katolického biskupa ke slavnosti Svaté rodiny, jenž jednotlivé odstavce prokládal paragrafy Katechismu katolické církve. Nešlo o to, že by se v citaci katechismu zásadně mýlil. Tragédie této homilie spočívala v tom, že se dotyčný ani nepokusil zasadit církevní učení o rodině, člověku a vztazích do širších mantinelů biblického textu a dvoutisícileté křesťanské tradice. Ta se ke společenství rodiny postupem času vyjadřovala různými způsoby, přičemž hledala to, v čem je rodina jedinečná a v čem se její funkce a každodenní život mění.
Nikdo z takových kazatelů si dnes ani na základě historické četby neumí pořádně představit onu domnělou tradiční rodinu, jejíž členové žili po dvaceti až třiceti v jedné chalupě a sdíleli mnoho-generační bydlení s jeho výhodami i zřetelnými nevýhodami. Kdyby se začetli do textu evangelia pečlivě a podívali se střízlivýma očima na dobu, v níž žily velké křesťanské osobnosti, viděli by, že církev byla dosud jedinou organizací s celosvětovým dosahem, která se i přes všechny své viny snažila bránit individuální svobodu lidí a pestré formy života, jaké se v ní za dobu jejího trvání objevily a zdomácněly.
Pročítám se knihou s životopisy svatých a znovu si připomínám, že církev vždycky oceňovala ty, kteří byli i z dnešního hlediska super-odlišní. Byla skoupá zařadit do seznamu svatých manžele, nebo dokonce nesezdané partnery. Za blahoslavené a svaté však neváhala prohlásit ty, které by dnešní tyrani, odvolávající se na křesťanské hodnoty, poslali rovnou ke zdi nebo do gulagu.
Jeden světec prožil část života na stromě, druhý na sloupu. Jeden se nechal zazdít, druhý jedl výhradně kobylky, třetí pouze rostlinnou stravu. Jeden pronásledoval církev a její členy posílal na smrt, aby se po obrácení stal prvním z teologů a velkých svatých. Jeden se fyzicky a pohlavně umrtvoval natolik, až se umrtvil docela. Jiný se přes sexuální eskapády, které by mu mohl leckdo závidět, stal ctnostným člověkem, který se už do konce života nepodíval na své nahé tělo a koupal se v tom, v čem chodil. Jeden se pravidelně do krve bičoval, jiný – jurodivý svatý blázen – stál polonahý kdesi v Rusku na rohu ulice a hodiny civěl na kolemjdoucí a občas něco zakřičel. Jeden se při křížových výpravách moc nemazal s nepřáteli, jiný byl pacifistou do té míry, až na to umřel.
Jeden rád pil pivo a miloval jídlo, jiný žil podle svých slov jen z eucharistie. Jeden byl šikanován svými představenými, a přesto to dotáhl na svatého, druhý žil obyčejným světským životem, v němž svědčil o Kristu těm, z jejichž středu vzešel. Jeden byl svatým papežem, který byl zvolen po papeži, kterého pro jeho lumpárny zavraždili. Jiný byl strůjcem katolické reformace, která žádala, aby papež žil chudě a podle toho se také oblékal. Těch světců a světic jsou tisíce, ale mají jedno společné – jsou pestří, různí, pokorní i nepokojní, odbojní a stateční, málomluvní i výřeční, ti, o nichž byste klidně řekli, že byli už za života svatí, i ti, o kterých by to i přes slavnostní obřad svatořečení řekl málokdo.
Otevírat si ústa na ty, kteří jsou odlišní, je nekřesťanské. Každý z nás je totiž odlišný a každý z nás má svá tajemství, s nimiž se nepotřebuje chlubit před ostatními. Všude kolem nás, v našich rodinách a mezi našimi přáteli a blízkými máme někoho, kdo je v jádru odlišný, jiný, svůj. Nejokatější propaganda proti svobodnému, a tedy i křesťanskému světu, se točí kolem sexuality a genderu, o němž tihle propagandisté vědí asi tolik jako o životě na Marsu. Každý z nás má i v této oblasti svoji třináctou komnatu. Jen málokdo by vyhověl totalitní nebo náboženské propagandě o tom, jak má vypadat a žít správně smýšlející a dobře zakalený občan. Rozhořčovat se nad lidmi, kteří poctivě hledají odpovědi na své otázky týkající se vlastní identity a sexuality, je nejenom sprosté a nespravedlivé, ale také nekřesťanské.
Všichni jsme lidé hendikepů. Všichni bojujeme. Všichni máme něco, co nás i na té nejintimnější úrovni zraňuje a bolí. Ne každý má povahu na to, aby se vyoutoval a ukázal se světu tak, kým skutečně je. Myslím, že to není ani potřeba. Co je naopak nejvíc nutné, je nenaskakovat na propagandu tyranů a nevidět v každém, kdo není „jako my“, perverzního šílence, který se už už připravuje na to, aby zničil naši pěknou křesťanskou tradiční Evropu. Kdyby nás podle této míry nesnášenlivosti soudil při svém druhém příchodu náš Pán, propadli by oním pomyslným sítem do nebe snad dva, snad tři lidé, a kdo ví, jestli ne náhodou.
Text, který jde k jádru věci. Ani dvě vločky sněhu nejsou stejné, ani dvě květiny stejného druhu na louce. Stejní mohou být jen roboti, jednotní mohou být jen fanatici, lidé zmanipulovaní , vybavují se mi hajlující davy před II. světovou válkou.
A lidé lhostejní, nebo slepě poslušní zmanipulovatelní, proto jsou nebezpeční.
Díky.