I když jsem se tématu eutanázie mnohokrát věnoval z odborného hlediska, nenašel jsem žádné respektované studie o těch, kteří se na smrti druhých přímo podílejí. Jeden „zdravotník“ může být v průběhu roku zainteresován na jednotkách, ale také na desítkách smrtí. Nevíme, jak je pečováno o duševní a duchovní zdraví těchto lidí, jak jejich profese ovlivňuje jejich vztahy, a to zvláště v rodinách, nebo jejich duševní vývoj. Pokud bychom uvažovali o legalizaci eutanázie, musíme si pokládat nejen otázky spojené s jejími příjemci, ale také s vykonavateli, upozorňuje v komentáři teolog Zdeněk A. Eminger.
Pravidelně se v českém mediálním prostředí objevují zprávy o tom, která země světa povolila svým občanům podstoupit eutanázii. Ačkoliv jde téměř vždycky o značně zjednodušené podání eticky a právně závažných skutečností, fakt, že další a další země přistupují k uzákonění tohoto způsobu dobrovolného odchodu ze života, je pro řadu lidí zajímavý, v jistém ohledu dokonce nadějný.
Nemám v úmyslu se pouštět do rozboru fenoménu eutanázie na základě své etické specializace. To, co je pro mě důležité, je snažit se porozumět těm, kteří chápou eutanázii jako smysluplné východisko svých zdravotních a – dodávám – neřešitelných problémů. Na tisíci úrovních jsou dnes a denně skloňována a probírána „pro“ a „proti“ eutanázii. Dvě pro mě podstatné skutečnosti se však téměř neobjevují, a pakliže ano, spíš jen v poznámkách pod čarou. Tou první věcí jsou lidé, chcete-li samotnou eutanázii připravující a vykonávající personál. Tou druhou je otázka, resp. míra pravděpodobnosti, že se z eutanázie stane nejen odvětví byznysu (jímž už fakticky je), ale hlavně odvětví, u něhož hrozí, že bude mít svůj průmyslový charakter.
Na rozdíl od zdravotníků, kteří každý den zápasí o lidské životy, si personál eutanatických zařízení nemůže nikdy říci, že by v pravém slova smyslu pomáhal životu. I když i při běžné lékařské péči nebo při operacích někteří pacienti navzdory nasazení lékařů a sester zemřou, je statisticky průkazné, že většina lidí odchází domů uzdravena. Právě vědomí, že se – třeba i za mizerných platových podmínek – podílím na záchraně lidského života, drží mnoho zdravotníků nad hladinou. Váží si své profese (i kdyby byla část společnosti jiného mínění) a obvykle ji vykonávají do okamžiku, kdy jim to ještě dává nějaký smysl.
Zaměstnání: zprostředkovatel smrti
Personál klinik, kde se poskytuje eutanázie, je oproti tomu vystaven trvalému vědomí, že nikdo, s kým přišli jako s „klientem dobrovolné smrti“ do styku, nezůstane po jejich zásahu naživu. Nejde jen o těch několik lidí, kteří podávají – v „nemocnici“ nebo doma – člověku koktejl barbiturátů. Někdo dané zařízení založil, někdo ho financuje, někdo plánuje jednotlivé eutanázie, objednává smrtící substance, někdo vyřizuje věci úřední povahy, někdo se stará o tělo mrtvého a o jeho převoz. Každý, kdo má v tomto řetězu nějakou funkci, se spolupodílí na skutku, který je nevratný.
I když jsem se tématu mnohokrát věnoval z odborného hlediska, nenašel jsem žádné respektované studie o těch, kteří se na smrti druhých přímo podílejí. Jeden „zdravotník“ může být v průběhu roku zainteresován na jednotkách, ale také na desítkách smrtí. Jediný člověk tak může mít v průběhu své praxe svůj podíl třeba i na nižších stovkách eutanázií. Nedozvídáme se, jak je pečováno o duševní a duchovní zdraví těchto lidí. Nevíme, jak jejich profese ovlivňuje jejich vztahy, a to zvláště v rodinách. A hlavně: nemáme žádné relevantní informace o tom, jak se člověk v průběhu takového konání, když i jeho rukou umírají lidé, proměňuje, a má-li po odchodu z této profese vůbec nějakou naději, aby začal dělat něco, co přímo nesouvisí s oblastí smrti.
Eutanázie jako průmysl 2.0
Druhá věc se týká možného zprůmyslnění eutanázie. Prodlužující se doba dožití s sebou přináší i delší časový úsek, kdy se člověk stává nesamostatným, nemohoucím a osamělým. Uspokojit všechny jeho potřeby na institucionální úrovni je i jen z ekonomického hlediska nemožné; a bude v tomto ohledu mnohem hůř. Kdo kdy viděl postupně chřadnout a umírat lidi v LDN, dá mi zapravdu, že i toto zprůmyslnění péče je v jistém ohledu děsivé. Kdo kdy viděl prostředí hospice (jako stážistovi mi v něm zemřeli někteří lidé, ke kterým jsem jako teolog chodil, v náručí), uzná, že tento způsob paliativní péče, která člověka dovede k jeho konci, včetně hospiců tzv. domácích, je nejbližší přání mnoha lidí, jež je prosté – zemřít doma. Umírat důstojně lze. Je však otázka, je-li možné důstojně chřadnout, když člověk zůstane sám a je plně, roky nebo desítky let, odkázán na úplně cizí lidi.
S naprostou jistotou nás čeká epocha, v níž se péče o seniory vysokého věku a o nemocné stane v demokratických a kulturních zemích jednou z nejdůležitějších politických a občanských otázek. Představme si ale, že by se eutanázie pro tělesně a duševně nevyléčitelné rozšířila a stala se nezadatelným právem pro každého občana – za předpokladu splnění všech nutných podmínek. Dříve nebo později by se nejen rozvolnila kritéria, pro která může člověk požádat o eutanázii, ale bylo by třeba vybudovat celé odvětví eutanatických klinik a společností s ručením omezeným, které by byly schopné – v řeči moderního člověka – uspokojit poptávku po takzvaně dobré smrti.
Vyhýbám se v této glose tomu, abych hovořil jako teolog a katolický křesťan. Chtěl bych věřit, že by ani při takovém rozšíření nedocházelo k výraznějšímu zneužívání institutu eutanázie. Dívám se na věc čistě prakticky – tisíce a tisíce lidí podstupujících za kontrolovaných podmínek relativně bezbolestnou sebevraždu a tisíce a tisíce osob personálu, kteří tyto lidi ke smrti doprovází a podávají jim smrtící substance.
Hodnota lidského života
Pozoruji-li, jaké obskurní politické strany se postupně dostávají k moci, pozoruji-li, že i mezi demokratickými stranami zaznívají extremistické názory na různá témata, pozoruji-li, jak velká míra lidí u nás je fascinována ruským světem, a tedy i jeho strašlivým vztahem k hodnotě lidského života a zdraví, bojím se, že právě u nás by se dříve nebo později stala eutanázie výkonem na objednávku, na jejíž uspokojení by se čekalo možná ještě kratší dobu než na nové auto nebo jízdní kolo. Mé osobní zkušenosti s lidmi, kteří se z titulu svého povolání setkávají se smrtí, nejsou nikterak veselé. Člověk se stává tím, co dělá, s kým se setkává, co vidí, čeho se dotýká. Pomáhat přivádět člověka do života je úplně něco jiného, než mu život pomáhat brát.
Také proto bych se rád dozvěděl víc o těch, kteří jsou na eutanatických pracovištích zaměstnáni a starají se o bezchybné a rychlé provedení smrti. Mám za to, že právě teologové a teoložky a pochopitelně také církve mají co nabídnout, aby člověk poskytující smrt na objednávku zůstal člověkem stojícím na straně života a nepropadl v důsledku svého povolání životní skepsi nebo pocitům viny a depresi.
Neříkám eutanázii ani ano, ani ne. Chci jen, aby si čtenář uvědomil, že moderní míra anonymity se dotýká nejen těch, kteří trpí, a těch, kteří se starají o zdraví a život, ale také těch, kteří ho na přání druhého člověka berou. Vůbec nejsmutnější je pro mě představa eutanatického byznysu, představená tklivými reklamami a poukazem na čisté a hygienické prostředí jako něco báječného, co můžeme mít relativně tak snadno jako dovolenou. Jde o fenomén, který může – a už to částečně činí – zcela změnit trajektorii lidské civilizace a to, kam se vydá a jaký bude její cíl.
