Od stávky škol už uplynul více než týden. Co nám přinesla? Byla k něčemu? Zda pomohla, nevím. Problémy, kterých se týkala, jsou široké a mají hluboké a staré kořeny. Jednoduché odpovědi je nedokážou postihnout, žádné „ano nebo ne“ tady neplatí. Jen málo věcí je dnes už poměrně jasných.
Jako většinou, i tentokrát se smíchalo zoufalství lidí postižených stávajícím stavem s ambicemi těch, kteří hledají pověstná stébla, protože jejich pozice skomírají, nebo jakýkoli žebříček, po kterém by se rádi dostali výš. Volání po věcných opatřeních, která by pomohla naši dětem, přehlušily politické proslovy a ukřičené transparenty. Vláda opakovaně deklarovala, že jí požadavky odborů nejsou ve stávající situaci jasné.
Přiznávám, že úplně jasné nejsou ani mně. Jakoby odbory opustily svoji tradiční roli a hledaly si nový důvod své existence. To ale nechci komentovat, není to moje parketa, snadno bych se mohl zmýlit. Řekl bych ovšem, že je docela jasné, o co šlo školám. Protestovaly kvůli celkovému podfinancování školství a z toho plynoucímu snižování kvality našeho vzdělávání. Konkrétně proti omezování dělené výuky, proti nízkým platům nepedagogických pracovníků ve školství a proti omezování počtu pedagogických asistentů. Nebojovaly za vyšší platy učitelů.
Školy potřebují víc peněz. Nejsou ale jediné. Armáda potřebuje víc peněz a vzhledem k válce na východ od nás, u které neexistují žádné pochyby o tom, kdo první překročil hranice svého souseda, a naopak existují velmi oprávněné pochyby o tom, kde by se zastavila, kdybychom jí nepostavili hráze, je nutné vnímat požadavky armády jako velmi oprávněné, v zájmu celého státu. A celý náš zastaralý penzijní systém a v mnoha oblastech obtížně kontrolovatelný systém sociálního zabezpečení a zdravotnictví a další a další oblasti. Kdo peníze nakonec získá a kdo ne? Kdo je potřebuje nejvíc?
Stávka bohužel patří ke strategiím preferujícím největší křiklouny. Dostane ten, koho je nejvíc slyšet. Běda státu, který na takovou hru přistoupí! Ti nejhlasitější většinou nebývají těmi nejpotřebnějšími!
Tím nechci ani naznačit, že bych školám peníze nepřál! Naopak, osobně se domnívám, že právě ony je využijí mimořádně užitečně. Aktuální situace ovšem stejně tak vyžaduje podpořit armádu. Ostatní cílové oblasti asi bude aktuálně třeba poněkud upozadit. Chápu, že se mnozí ozvou, proč právě jejich potřeba má ustoupit do pozadí. Rozumím i tomu, že to chápou jako útok na svoji osobu, na svoji rodinu, řek bych ale, že takové vnímání je projevem nemoci naší společnosti.
Jaké nemoci? V čem vidím tu primární bolest, kořen neschopnosti se domluvit? Mluvím teď v pořadu Glosa, jehož zadáním a úkolem je konfrontovat aktuální události či stav našeho světa s biblickým viděním, s textem Bible. Co nám tato prastará kniha řekne?
Pokud jde o školy a o poznání, nenechá nás na pochybách. „Někdo má zlato a množství perel, ale nejdrahocennější skvost jsou rty plné poznání.“ Vzdělání je víc, než aktuální hmotná hojnost, školy si zaslouží maximální podporu. K té nemoci naší společnosti ovšem Bible promluví také. Myslím teď především na slova apoštolova: „V pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, ne jen jemu.“
Je starou iluzí, že to, co prospěje jednotlivci, musí nutně prospět všem. Stejně tak by ovšem bylo klamem domnívat se, že co prospěje společnosti, prospěje i jednotlivci. Je třeba hledat kompromis, optimální poměr zisků a ztrát. Protože jako lidé nejsme stejní, nikdy nebude možné vyhovět všem, vždycky tu budou ti, kteří na zvolený systém nějak doplatí. Při hledání onoho optimálního poměru zisků a ztrát je ale třeba přinášet návrhy řešení, nikoli jen protestovat. Je třeba říct, co a jak, nezůstávat jen u toho, co ne. To příliš neprospěje.
Za Rádio 7: Petr Raus