V životě chceme zůstat zdraví, jak po fyzické, tak i duševní stránce. Víme, že je třeba do našeho zdraví investovat, pakliže si jej chceme zachovat. Duchovní stránka našeho života je však rovněž dimenzí, o kterou je nutné se starat, přestože její oslabení není tak snadno postřehnutelné. Tento seriál nabízí několik tipů, jak naši spiritualitu posilovat a posouvat dál, abychom byli blíž k Bohu, k lidem i k sobě samým.
Cílem následujících výzev je si vyzkoušet něco nového. Při jejich plnění můžeme objevit něco, v čem budeme vnímat hodnotu a přínos, něco, co se stane součástí našeho duchovního temperamentu.
Výzva č. 1
Cory Hunter Asbury, svého času člen Bethel Music, napsal v jedné ze svých písní (Endless Alleluia), že ráno, když se probudí, Bůh je jeho první myšlenkou [In the morning when I rise to meet You, in the morning when I lift my eyes, You’re the only one I wanna cling to, You’re the first thought on my mind.]. Analogicky i večer, když usíná, poslední myšlenku věnuje Bohu [In the evening when I close my eyes, You’re still the only one I wanna cling to, You’re the last thought on my mind.].
Tato myšlenka se zdá být praktickým uchopením tvrzení, se kterým se v Bibli můžeme setkat na vícero místech (Iz 44,6 či Zj 22,13). Bůh je Prvním i Posledním, je Alfou i Omegou (alfa a omega jsou v řečtině prvním a posledním písmenem abecedy). V Bibli se nenachází žádná výzva k tomu, abychom první i poslední myšlenku věnovali Bohu, nicméně je to praxe, která přináší svá pozitiva.
Pokud si zvykneme vstávat s první myšlenkou na Boha, ovlivní to start našeho dne, který mnohdy determinuje jeho zbytek. Vybudování takového zvyku nám umožňuje pozvat Boha do celého našeho dne, nejen do jeho části, až si na něj během dne náhodou vzpomeneme. Naopak věnování poslední myšlenky Bohu nás může zklidnit. Důvěra v to, že o nás Bůh ví a že se o nás stará, nás před usnutím může naplnit klidem a radostí – netřeba jistě rozebírat, jaký vliv to má na proces usínání.
Výzva č. 2
Naši spiritualitu mohou posílit i zpívané modlitby (křesťanské chvalozpěvy), které do sebe zakomponovávají pestrou škálu biblické frazeologie a narážek na různá biblická místa. Každý křesťan si již jistě za svůj život vyslechl, ne-li i zazpíval, celou řadu chval. Otázkou však je, do jaké míry jsme se nad zpívaným či vyslechnutým zamysleli. Druhá duchovní výzva tedy zní: Vyberme si složitější chvalozpěv či jednodušší chválu, u níž známe melodii, ale dosud jsme nevěnovali pozornost jejím slovům.
Vyhraďme si na tuto výzvu jednu hodinu čistého času, během které se ji nejprve naučíme nazpaměť a následně se nad ní zkusme zamyslet. Můžeme si ji vizualizovat, promýšlet její asociace, objevovat v ní biblické narážky a fráze. Výstupem této výzvy by měla být jasná představa o tom, jakou hlavní myšlenku píseň předává a v jaké situaci nám může pomoci. Jako bonus se můžeme pokusit vypátrat příběh, který stál za složením melodie, textu či obojího.
Výzva č. 3
Třetí výzva se bude týkat četby Božího slova. Většinou postupujeme tak, že studujeme pečlivě určitý verš, oddíl či kapitolu. Takový způsob nám umožňuje objevit zajímavé a důležité myšlenky, je však dobré si uvědomit, že autoři (či redaktoři) biblických knih primárně počítali s tím, že se bude číst kniha jako celek. Biblické knihy odněkud někam směřují – určité myšlenky tedy lze objevit jen a pouze v případě, že si člověk přečte vkuse, na jeden zátah.
Oba dva způsoby by měly mít v našem repertoáru přístupů k Bibli své pevné místo – ideálně bychom měli začít přečtením knihy na jeden zátah, což nám nastaví danou perspektivu, teprve pak se přesunout na úroveň kapitol a následně jít ještě hlouběji na úroveň veršů.
Vyzkoušet si to můžeme na knize Daniel, jejíž přečtení nám může zabrat zhruba 60 minut. Otázky, které bychom si po přečtení dvanácti kapitol této knihy měli zodpovědět, zní: Jaké pocity z knihy jako celku máme? Co si myslíme, že se nás snaží kniha jako celek naučit? S jakým poznáním je konfrontován čtenář na startovní čáře a kde si autor přeje, aby se ve svém vnímání čtenář ocitl v cílové rovince?
Výzva č. 4
Během bohoslužby obvykle slyšíme „slovo“ neboli kázání. V protestantském prostředí, které počítá s všeobecným kněžstvím věřících, se můžeme setkat s tím, že v sobotu či v neděli kážou Boží slovo jak profesionálové (kazatelé, duchovní a pastoři), tak i laici. Obě skupiny však potřebují ve své službě růst a posouvat se – jisté chyby jsou schopni zaznamenat sami, u jiných jim může pomoci pohled druhých, neboť spadají do jejich mrtvého úhlu.
Další duchovní výzva se tedy týká hodnocení kázání, jež spočívá nejprve v zachycení a zformulování hlavní myšlenky kázání. To umožňuje kázajícímu si velmi jasně a rychle uvědomit, do jaké míry bylo jeho kázání pro druhé srozumitelné. Následně může být toto hodnocení obohaceno o zhodnocení přednesu, tedy vypíchnutí toho, co mě zaujalo (gestika, posturika, oční kontakt), a též toho, čeho by se měl příště vyvarovat (mumlání, kolébání, přehnané gestikulace).
Dále je možné vyjádřit se také k obsahu, opět zdůrazněním toho, co mě zaujalo (délka, ilustrace, fráze, struktura, propojení), a též toho, čeho by se měl příště vyvarovat (plevelných slov, klišé frází, argumentačních faulů, kontroverzních prohlášení, nedostatečně biblicky podložených prohlášení). Následně se můžeme zamyslet nad tím, jakým způsobem lze kázajícímu konstruktivní kritiku předat tak, aby jej nezranila, ale potěšila a posunula.
Výzva č. 5
Kolik času věnujeme uvažování o Ježíši? V rámci páté výzvy si můžeme vyzkoušet přemýšlet o Ježíši jednu hodinu vkuse, konkrétně nad nějakou krátkou epizodou z jeho života (od 1 do 7 veršů). K tomu nám poslouží synoptická evangelia (Mt, Mk, L) s kratšími úseky, než má evangelium Janovo. Doporučuji si zapnout stopky a zaznamenat si čas, kdy jsme se začali nudit a kdy jsme vyčerpali nápady, jak a nad čím u daných veršů během běžící hodiny přemýšlet. Zároveň je však třeba vytrvat a pokračovat dál – tento pocit samozřejmě zmizí.
Možnosti, jak se dá hodina využít, jsou nekonečné: Můžeme promýšlet epizodu z pohledu Boha, z pohledu člověka, z pohledu nevěřícího. Můžeme přemýšlet nad jeho aplikací, nad jeho propojením a vazbou na jiné biblické příběhy. Nebo se jej můžeme pokusit naučit zpaměti, vytvořit na něj „meme“, přemýšlet, jak by daná epizoda proběhla, kdyby se odehrála dnes ve 21. století a v evropském kontextu, respektive jak bychom hlavní myšlenku z ní předali sekulárnímu člověku. Kreativitě se meze nekladou.
Duchovní život každého z nás se skládá z přístupů k Bohu, k lidem a nám samým, které jsme přijali v rámci naší rodiny, kruhu našich přátel či vzorů, a hlavně církve či denominace, se kterou jsme v nejužším kontaktu.
Přeji sobě i každému čtenáři, aby výše zmíněných pět výzev mohlo být mementem skutečnosti, že náš duchovní repertoár nemá ustrnout, ale že jej máme neustále obohacovat a posouvat dál.