Svatyně je tématem, které dnes stojí spíše na okraji. Jednotlivé předměty svatostánku skončily kdovíkde, chrám už také nestojí – s výjimkou Zdi nářků, která tvoří pozůstatek po Druhém chrámu. Věřím však, že principy a poučení nacházející se v popisu svatyně v knize Exodus, svůj náboj neztratily.
Se svatyní se v Novém zákoně setkáváme spíše zřídka. Její těžiště je patrně v Listu Židům, který jak se mnohdy glosuje, není listem, nýbrž spíše zachyceným kázáním, a není ani určen primárně Židům. V tomto článku se však zaměříme na starozákonní popis svatyně z knihy Exodus, ve kterém není složité se pro celou řadu detailů ztratit či se velmi brzy začít nudit.
Rád bych v popisu svatyně zachytil a představil několik fenoménů, které v nás „křesťanech 21. století“ mohou posílit vědomí toho, že Bohu záleží na tom, aby věci měly řád a estetiku. Také si přeje, abychom jej brali vážně a měli jej na prvním místě, což zahrnuje i snahu rezervovat si pro něj to nejlepší z nejlepšího.
Pisatel knihy Exodus několikrát zdůrazňuje konkrétní světovou stranu, na kterou byla ta či ona část svatyně orientována. V některých případech je důvod zřejmý (např. vchod), v jiných již méně (např. stůl pro předkladné chleby). Celá svatyně byla orientována tak, že se do ní vcházelo z východní strany. Lidé, kteří přišli za úsvitu ke svatyni uctívat Hospodina, vstoupili se sluncem v zádech. Tedy přesně naopak, než by to dělali ti, kteří uctívali slunce; ti by se museli otočit ke svatostánku zády.
Jenomže v budoucnu se tak žel opravdu stane – uběhne několik století, svatyni nahradí chrám a v knize proroka Ezechiele se můžeme dočíst: „Řekl mi: ‚Viděl jsi, lidský synu? A uvidíš ještě větší ohavnosti než tyto.‘ Uvedl mě do vnitřního nádvoří Hospodinova domu, a hle, při vchodu do Hospodinova chrámu, mezi předsíní a oltářem, bylo asi dvacet pět mužů, zády ke chrámu Hospodinovu a tváří k východu; klaněli se východním směrem slunci.“ (Ez 8,15–16).
Barvy a materiál svatyně
Než se Izraelci dali do stavby svatyně, muselo dojít ke shromáždění materiálu. Pokyn zněl: „Vyberte oběť pozdvihování pro mne od každého, kdo ji ze srdce dobrovolně odevzdá. Toto bude oběť pozdvihování, kterou od nich vyberete: […] látka purpurově fialová, nachová a karmínová, jemné plátno a kozí srst; načerveno zbarvené beraní kůže, […]“ (Ex 25,2–8). Nám již dnes na zmíněných barvách nepřijde nic zvláštního, ale v tehdejší době nebylo vůbec snadné se k nim dostat.
K získání modrého barviva o váze 40 g (to je méně, než váží polovina tyčinky Margot od Orionu) bylo potřeba zabít 12 tisíc plžů rodu murex. Červené barvivo se získávalo z kořenů rostlin mořeny barvířské (Rubia tinctorum) a mořeny cizí (Rubia peregrina). Avšak z aktuálních poznatků se zdá, že Egypťané přišli na uspokojivou techniku extrakce tohoto barviva až v rámci 18. dynastie, do které se tradičně umisťuje vyjití Izraelců z Egypta, a tudíž i stavba svatyně.
Zdá se, že hierarchie „zlato – stříbro – bronz“ se odrážela i ve svatyni a zhruba odpovídala vzdálenosti od Boží přítomnosti. Ve svatyni svatých, tedy v nejklíčovější části svatyně, kde se projevovala Boží přítomnost, máme zlatou, stejně tak i ve svatyni. Když se přesuneme do nádvoří, potkáváme stříbro a následně i bronz.
Zmíněnými kovy se dle biblického záznamu nešetřilo: „Všechno zlato, zpracované při tom díle, při celém díle na svatyni, bylo zlato obětované podáváním, dvacet devět talentů a sedm set třicet šekelů podle váhy určené svatyní. Stříbra bylo od těch, kdo byli z pospolitosti povoláni ke službě, sto talentů a tisíc sedm set sedmdesát pět šekelů podle váhy určené svatyní.“ (Ex 38,24–25).
Pro lepší představu 29 talentů a 730 šekelů zlata představuje zhruba jednu tunu zlata, 100 talentů a 1775 šekelů stříbra pak zhruba 3,5 tuny stříbra. Kdybychom chtěli dnes vytvořit kopii takové svatyně 1:1, tak jen pro předměty ze zlata bychom museli mít k dispozici více jak jednu miliardu korun.
Oděv kněží a velekněží
Velekněz, jako i další kněží, nosil roucho. Bylo vytvořeno ze stejných látek (a tudíž i barev) jako svatyně, takže spolu barevně ladili (Ex 28,5). Lidé tedy na první pohled věděli, kam si kněze a velekněze zařadit. Roucho se skládalo z různých částí (řízy, tkané suknice, turbanu, šerpy atd.). Velekněz byl celý zakrytý, avšak s jedinou výjimkou: plosky nohou. Dávalo se tím najevo, že se nachází v Boží blízkosti (vzpomeňme si na Mojžíše u hořícího keře).
(Vele)kněží museli nosit i něco, co je pro nás dnes samozřejmostí: spodky. V opačném případě by je však, na rozdíl od nás, čekala smrt (Ex 28,42–43). Proč? U okolních národů se pěstoval kult plodnosti, který zahrnoval mnohé, co lze spojit s pokřivenou lidskou sexualitou – Bůh se patrně snažil posílit ve svém lidu myšlenku, že systém uctívání Izraelců se má diametrálně lišit od toho, na co byli zvyklí u okolních národů.
Velekněz měl dále na sobě tzv. náprsník. Šlo o čtvercový kus látky, který byl vysázený drahými kameny ve čtyřech řadách. První řadu tvořily kameny: rubín, topas, smaragd. O kamenech v dalších řadách se dočteme v Ex 28,17–20. Nemáme dnes jistotu, jaké konkrétní druhy minerálů se skrývají za slovy, které nacházíme ve svých překladech. Teologové a mineralogové učinili několik pokusů o určení, ale přesto se, jak podotýkají, nad identifikací vznáší určitý otazník.
Celou věc komplikuje i fakt, že existují určité rozdíly mezi řeckou LXX (Septuagintou) a hebrejským masoretským textem. Nemá tedy cenu si říct: „Koupil jsem si dneska v obchodě kousek chrysolitu! Tak tahle vypadal ten kámen, který měl velekněz na sobě...“. Dobrou zprávou je však také fakt, že nás tyto otazníky nemusí trápit. Pointa zůstává jasná: Každý minerál symbolizoval jeden izraelský kmen, takže velekněz na sobě symbolicky nosil celý Izrael, který reprezentoval. Když předstoupil před Boha on, předstoupil před Boha celý Boží lid.
Existovaly ještě dva zvláštní kameny, o kterých toho víme ještě méně než o kamenech z náprsníku: urím a tumím. Sloužily zjevně k doptávání se Boha na jeho vůli, tedy zda s něčím souhlasí, či nesouhlasí (1S 28,6). Zajímavý na těchto kamenech je jejich název. Jednak se o nich mluví v množném čísle (viz koncovka -ím), a také počátečním písmenem jednoho z nich hebrejská abeceda začíná a počátečním písmenem druhého naopak končí.
Svatý parfém
V Ex 30,22–32 je zmíněn recept na tzv. „olej svatého pomazání“. Ačkoliv recept na něj znali všichni Izraelci nazpaměť, pro jeho svatost jej nesměl připravit nikdo jiný než člověk k tomu povolaný. Díky němu lidé po čichu poznali, co je svaté. Pomazalo se jím takřka všechno od stanu setkávání přes předměty v něm (schrána, stůl či svícen) až k Áronovi a jeho synům.
David vzpomínku na něj použije i v jednom ze svých žalmů: „Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratří bydlí svorně! Jako výborný olej na hlavě, jenž kane na vous, na vous Áronovi, kane mu na výstřih roucha“ (Ž 133,1–2). Z čeho se tedy svatý parfém skládal? Šlo o pět ingrediencí: tekutá myrha (500 šekelů = 6 kilogramů), balzámová skořice (250 šekelů = 3 kilogramy), puškvorec (250 šekelů = 3 kilogramy), kasie (500 šekelů = 6 kilogramů) a olivový olej (1 hín = 6 litrů).
Vedle svatého oleje pomazání existoval ve svatyni ještě jeden olej: olivový. Sloužil k udržování ustavičně svítícího kahanu. Nebyl to však ledajaký olivový olej, nýbrž „čistý vytlačený olivový olej“ (Ex 27,20). Ten byl v tehdejší době ze všech druhů olejů nejdražší. Tím, že měl být čistý a vytlačený, se zajistila jeho větší kvalita. Avšak jeho příprava byla samozřejmě náročnější, než kdyby se použil lis. Opět se tím tedy vyjádřila myšlenka, že Bůh si od nás zaslouží to nejlepší z nejlepšího!
V popisu svatyně od 25. kapitoly knihy Exodus až po její konec jsem osobně zaslechl pozvání k promýšlení Boží moudrosti, svatosti, svrchovanosti, jedinečnosti a vzácnosti, stejně jako jeho lásky a touhy po vztahu s člověkem. Rád bych, aby po přečtení tohoto textu, ve kterém jsem představil pár zajímavostí, jež se se svatyní pojí, zaslechl podobné pozvání i čtenář.
Zajímavé je , že ve škole nás učili jak se orientovat v terénu bez kompasu , letokruhy, mech a lišejník na severní straně atd. A dalším poznatkem bylo to, že kostel má vždy oltář na východ , takže se klaníme v něm slunci ! To asi Bohu nedělá radost a není mu to jedno , když ve svém Chrámů to tak nechtěl .
Moc pěkné téma. Fakticky konkrétně k cíli. Některé podobné články zahlcují příjemce, například množstvím textu. Necítil jsem to za vás, ale mám dojem, že jsem získal důležité informace. Dík!
Zajímavé, jak moc se o tom dá říct. Myslel jsem, že to nedotáhnu do konce, ale prezentace je dobře zrežírovaná a příjemná a dobře se čte. Čekám na další příspěvky, které mají podobnou hodnotu 🙂