Správná křesťanka je pokorná, mírná, smyslem jejího života je rodina. Pokud ji někdo o něco požádá, vyhoví s úsměvem na rtech. Nikdy si nestěžuje, své umírněné názory sděluje pouze na vyzvání. Nikdy se nehádá, neprosazuje. A proto ji mají všichni rádi.
Existuje žena, říkejme jí třeba Eva. Je jí kolem čtyřiceti let, stará se o několik dětí, v práci si nemůže vybírat. Potřebuje menší úvazek a spoustu volna navíc. Kvůli dětem. Proto skloní hlavu, zavře pusu a vezme práci, která na ni zbude. Doma se o všechno postará. O všechno a o všechny. Musí být šťastná. Má kde bydlet, je vdaná, má děti a práci. Kolik lidí tohle může říct? Ať se jí stane v životě cokoli, její povinností je být spokojená.
A pak se na sebe jednou podívá do zrcadla. Docela to jde. Ale co ty vlasy? Pořád se jí někde pletou. Do knoflíků u svetru, když obléká dceru do školky, do popruhů od batohu, ve kterém nosí synovy věci na aikido. Jsou všude. V koupelně ve vaně, v kuchyni na dlaždičkách. Eva má přes den dost práce a ty vlasy ji jen zdržují, překážejí.
Jsou potrhané, použité nepřetržitým provozem, vyžadují ke své regeneraci spoustu Eviny energie, kterou by potřebovala sama pro sebe. Stále se dívá do zrcadla a najednou ji napadne spásná myšlenka. Ostříhám se! Zvládnu to sama doma. Ne. Půjdu ke kadeřnici a nechám si udělat nějaký kratší, praktický účes.
Najednou má nepředstíraně dobrou náladu. Jakmile děti usnou, začne si se zájmem prohlížet návrhy účesů pro svůj typ obličeje. Je klidná, usměvavá a těší se, jak se jí alespoň v něčem uleví. Jenže manžel řekne „Ne“. S kratšími vlasy prý bude urážet jeho estetické cítění. Nebude se na ni moci podívat.
Eva cítí, jak ji tahle neviditelná facka bolestivě láme krční obratle, hlava padá dolů a nejde zvednout. Proto se celá otočí a jde spát. Ráno moudřejší večera. Třeba se jí tohle všechno jen zdá. Jenže hned po probuzení vidí, že to nebyl jen sen. Jak se teď o všechno postará? Co řekne, až se jí budou ptát, co se stalo?
Hlava jí visí k zemi, ale kupodivu se nad tím nikdo nepozastavuje. Snídaně je včas na stole, všichni mají všechno připravené jako vždycky. Nikdo se na nic neptá, takže není potřeba cokoli vysvětlovat.
Eva jde do kostela, kde má schůzku s kamarádkou Marií. „Proč se chceš nechat ostříhat? Vždyť ti to takhle sluší. Co by za to jiná dala! Musíš si vážit toho, co máš. Přece bys kvůli takové hlouposti nebyla smutná. Neopustíš ho, že ne? A kam bys šla? On to tak určitě nemyslel. Znáš mužské. Hele, do hospody nechodí, peníze ti dává. Tak je nech na hlavě.“
Tento příběh je smyšlený a podobnost s reálnými postavami je čistě náhodná. Pokud byste však nějakou takovou Evu přece jen potkali, připomeňte jí, že na zemi se štěstí hledá těžko. A i když má zlomený vaz a její život visí na vlásku, je tu stále způsob, jak se z toho dostat.
Podepřete Evě hlavu, zdvihněte ji opatrně výš, ať aspoň na chvíli vidí nebe. Možná si při pohledu na blankytně modrou oblohu vzpomene, že ten pohled stojí za trochu námahy. Držet hlavu zpříma dá někdy dost práce a hlavně odvahy. Občas pomůže zbavit se toho, co tíží a odstřihnout se. „To jsem já. Stojím tady, s hlavou zpříma, na mikádo, přesto navlas stejná.“
Foto: unsplash/omar-ram
V mnoha věcech jsem se poznala (tedy ve verzi před několika lety). Je důležité myslet i na sebe. Šťastná matka = spokojená rodina.