Člověk si od nepaměti klade otázky o svém původu, o své existenci a také o smyslu života. Teorie simulace přináší nové fascinující podněty pro naše přemýšlení. Při hlubším prozkoumání této teorie však můžeme vidět, že nepřináší zásadně nové odpovědi na staré otázky. Přesouvá je možná do jiné dimenze, ale tím je neřeší.
Švédský filozof Nick Boström, který zpopularizoval teorii simulace, říká, že jsou jen tři možnosti: 1. Civilizace zaniknou vždy před tím, než jsou schopny spustit simulaci; 2. Civilizace mají schopnost spustit simulaci, ale z nějakého důvodu to neudělají; 3. Žijeme v simulaci. Jeho předpokladem je, že civilizace časem dosáhne takových technických možností, že bude schopna pomocí výpočetní techniky nasimulovat realitu v podobě, díky níž účastníci simulace nebudou schopni poznat, že se nejedná o realitu.
V popkultuře zpopularizovala myšlenku simulace filmová série Matrix. Najednou začali o tomto tématu mluvit i běžní lidé, studenti, děti. K myšlence, že žijeme v simulaci, se hlásí například i technologický vizionář Elon Musk. Co si pod simulací vlastně představit? Když mluvíme o simulaci, máme na mysli v zásadě dvě možnosti. První možnost je, že simulováno je jen prostředí, ale jeho účastníci jsou reální. Jinými slovy, já jako jedinec existuji, ale jsem napojen na virtuální realitu. Něco takového je zobrazeno v sérii Matrix.
Druhou možností je, že simulováno je všechno, celé prostředí, včetně „účastníků“. To by znamenalo, že naše existence by nebyla reálná, bez simulace bychom neexistovali. Ilustrovat to můžeme analogií počítačové hry, kde bychom byli jen postavičkami v rámci hry, ale mimo ni bychom neexistovali.
Jsou vědci, kteří celou tuto teorii považují za krok mimo vědu směrem ke spekulaci. Poukazují na přílišnou komplexnost našeho světa. Podle těchto vědců na superpočítač, který by byl schopen něco takového simulovat, není dost atomů v našem vesmíru. Naopak zastánci této teorie poukazují na prudký vývoj technologií, který v budoucnu může vést k možnostem, o kterých dnes ani netušíme.
Další hledají způsoby, jak by se dalo ověřit, jestli jsme v simulaci či nikoli. Jiní tvrdí, že i pokud bychom v simulaci byli, nemáme šanci to odhalit. Problém je mimo jiné to, že není jednoduché nadefinovat, co vlastně je realita, co je vědomí, co je informace apod. Věci, které považujeme za samozřejmé a očividné, při hlubším přemýšlení tak zřejmé vůbec nejsou. Otázka poznání je stará jako samotná filozofie: „Jak vím, že vím?“ Ve filozofii se těmito otázkami zabývá ontologie, gnozeologie, epistemologie či noetika.
Jaký smysl má celá tato debata?
Člověk si od nepaměti klade otázky o svém původu, o své existenci a také o smyslu života. Teorie simulace přináší nové fascinující podněty pro naše přemýšlení. Při hlubším prozkoumání této teorie však můžeme vidět, že nepřináší zásadně nové odpovědi na staré otázky. Přesouvá je možná do jiné dimenze, ale tím je neřeší. Otázky zůstávají.
Někteří vnímají myšlenku simulace jako dobrý argument pro odmítnutí náboženství. Za tímto světem není žádná božská bytost, ale prostě jiná civilizace, která nás vytvořila. Tím se však ve skutečnosti neřeší otázka stvoření, protože se můžeme zeptat: A kdo vytvořil tuto civilizaci? Můžeme sice řetězit způsobem, že i ta civilizace je simulována ještě jinou civilizací, a tak vlastně tvrdit, že jsme simulací simulace, která je také simulací další simulace…
Ale jak dlouho lze takto řetězit svoji odpověď na otázku původu světa? Nakonec stejně dojdeme k otázce: A kdo nebo co stojí za tou poslední hranicí? David Pearce, britský filozof, který se zabývá transhumanismem a spolu s Nickem Bostromem založili vzdělávací organizaci Humanity+ říká, že „simulační argument je možná prvním zajímavým argumentem pro existenci Stvořitele za posledních 2000 let.“ K této myšlence se ještě dostaneme později.
Někteří říkají, že bez ohledu na to, zda žijeme v simulaci, nebo ne, nic to pro nás prakticky nemění. Toto vychází z názoru, že simulace je opravdu neodhalitelná. Na druhé straně, osvojíme-li si teorii simulace natolik, že ji přijmeme jako svůj pohled na existenci světa a budeme ho interpretovat přes tuto optiku, k čemu dojdeme?
Co říká tato teorie o smyslu života? O hodnotě našeho života? Existuje vůbec láska? Máme pak ještě nějakou morální zodpovědnost vůči svému okolí? Jsme jen pokusní králíci nebo zábava pro jinou civilizaci? Máme svobodnou vůli, nebo jsme ve hře, ve které je vše předem určeno, případně jsme jen postavičkami, kterými manipuluje někdo jiný? Jsme tady jen díky tomu, že někdo stiskl tlačítko a hra se spustila? Existují vůbec nějaké dějiny a směřuje to všechno k něčemu? Nebo na konci bude jen GAME OVER?
Teorie simulace a transhumanismus
S teorií simulace souvisí i myšlenka transhumanismu. Propagátoři transhumanismu říkají, že naděje lidstva je v tom, že jednou dospěje do stavu, kdy se pomocí technologií (fyzika) a medikamentů (chemie) lidstvo zcela zbaví utrpení. Budeme si moci vybrat vstoupit do trvalé „anestézy“, kde už nebudeme cítit žádnou bolest, jen příjemnou virtuální realitu, kterou si sami naprogramujeme…
Myšlenky transhumanismu a simulace se nemusí v zásadě vylučovat, ale mohou být různým způsobem kombinovány. Přicházíme tak i k otázce životního štěstí a toho, co jsme ochotni jeho dosažení případně obětovat. Toužíme po pravdě i za cenu utrpení, bolesti a zápasů, nebo stojíme pouze o „chléb a hry“ v nerealitě? To mě vrací ke známé scéně z filmu Matrix, kde si jeden z hrdinů (či spíše antihrdinů) Cypher vybírá iluzorní šťavnatý steak, o kterém ví, že není skutečný, před realitou, která je bolestivá, tvrdá a nejistá.
Teorie simulace je zajímavá z hlediska „technických“ otázek, ale z pohledu filozofického či teologického nepřináší zásadně nové odpovědi. Čelí stejným otázkám jako kterýkoli jiný pokus o interpretaci světa. Je zde rovněž přítomná otázka morálky – existuje vůbec nějaké dobro a zlo, pokud jsme jen simulací? Zůstává otázka pravdy – co je vlastně pravda? Jak vím, že něco je pravda? A s tím souvisí i otázka poznání – jak vím, že něco vím?
Lze pokračovat dále. Jak vím, co je reálné? Jak vznikl vesmír? Kdo vlastně jsem? Jen náhodný shluk atomů, nějaký kód v počítačovém programu? Co je smyslem mého bytí, mám svobodnou vůli?… Všechny tyto otázky si již lidstvo kladlo v průběhu dějin, ve filozofii i v náboženství. Ve skutečnosti teorie simulace nepřináší nové otázky, ale staré otázky dává do jakoby nového kontextu simulované reality. Nepřináší však nové ani lepší odpovědi.
Teorie simulace a křesťanství
C.S.Lewis v knize Velký rozvod popisuje nebe jako skutečnější skutečnost, než jakou je Země či peklo. Podobně apoštol Pavel mluví o vzkříšení v tom smyslu, že naše současná realita je jen zábleskem plné reality, která nás čeká po vzkříšení (1K 15:35-49). Na jiném místě Pavel říká, že v současnosti vidíme jen mlhavý obraz jakoby v zrcadle. Teprve pak, v Boží přítomnosti budeme naplno v realitě, kterou si nyní ani neumíme představit (srov. 1K 13:12; 1K 2:9).
V jakém smyslu je teorie simulace argumentem pro existenci Boha? Nevím, jak přesně to myslel David Pearce. Jsou jisté podobnosti a jistá míra kompatibility mezi některými náboženskými představami a teorií simulace. V obou případech stojí za existencí reality (ať už reálné nebo simulované) nějaká inteligence. Tato inteligence vytvořila „svět, ve kterém žijeme“. Zázraky by byly vysvětlitelné jako vstupy programátora do softwarového kódu. Pokud člověk ví, jak se programují hry, tak není problém vstoupit do světa hry a vložit do ní sebe sama jako jednu z postav („inkarnace Boha do světa lidí“).
Vezmeme-li si myšlenku, že za simulací našeho světa je nějaká inteligence, nějaká supercivilizace, tak co ji odlišuje od toho, co označujeme jako Bůh? Podle křesťanství Bůh je ta „superinteligence“, která vytvořila tento svět. A tento svět můžeme klidně nazvat simulací s tím rozdílem, že se jedná o simulaci, která je reálnou realitou. Mnohé vlastnosti, které se připisují nějaké supercivilizaci, jsou přesně ty atributy, které připisujeme tradičně Bohu.
Pokud nějaká supercivilizace dokáže manipulovat tímto vesmírem, upravovat jej, tak v čem je to odlišné od myšlenky, že Bůh zasahuje do našeho světa? A pokud by se podařilo prokázat, že za naším vesmírem je nějaká superinteligence, tak není to vlastně stejně jen důkaz pro existenci Boha? Jak bychom dokázali odlišit, zda jde o nějakou supercivilizaci, nebo o Boha?
Zároveň tu zůstávají naprosto stejné existenční dilemata: Jaký má smysl tato simulace? Co je to za supercivilizaci, která se dívá na utrpení nevinných…? Všechny ty morální otázky a výčitky, které vyčítáme Bohu, bychom mohli rovněž adresovat této případné supercivilizaci. Rozdíl je v tom, že křesťanství skrze Ježíše Krista dává smysluplnější odpovědi na tyto otázky. Existence nějaké supercivilizace nikoli. Spíše může uvíznout v rozzlobeném agnosticismu či ateismu.
Co znamená, když umíme použít jazyk digitálního světa k popsání některých náboženských jevů? Jako metafora to v jistém širším smyslu může dávat smysl. Je však legitimní tvrdit, že takový jazyk popisuje skutečnou skutečnost?
Jak tedy odpovědět na otázku, jestli žijeme v simulaci? S radostí odpovídám, že ano i ne. Žijeme v „simulaci“, kterou vytvořil Bůh. Tato „simulace“ je však reálná. Je to skutečná skutečnost. A odpovědi na základní otázky našeho bytí nenajdeme ve virtuální realitě. Za touto naší realitou je Inteligence, tedy Bůh, jehož Bible popisuje jako našeho Stvořitele. On není součástí našeho světa, tak jako malíř není součástí obrazu, ale obraz je vyjádřením jeho autora.
Křesťanský světonázor říká, že jsme víc než jen fyzika či chemie, jsme víc než jen jednotky a nuly. Náš život má hodnotu a má také smysl. Láska je více než jen chemie, je více než naprogramované chování. A za svůj život i za tento svět máme zodpovědnost vůči našemu Stvořiteli. Nejsme pokusní králíci, ale jsme zváni do partnerského vztahu s Bohem. On nám dal svobodnou vůli a nemanipuluje námi. Tento svět není konečná realita, ale je předzvěstí budoucí reality, do které nás Bůh zve. Dějiny mají svůj směr a na jejich konci nebude GAME OVER, ale pokračování v NEXT LEVEL.
Autor: Ondrej Kolárovský
Zdroj: Idea-List, redakčně upraveno
Pokud by tato simulace existovala,my tuto realitu nikdy fyzicky a fyzikálně neodhalíme.Proč?Jsme součástí této simulace,jsme už v tomto časoprostoru a v tomto lineárním ději.Pokud bychom tuto simulaci chtěli objasnit,musíme hledat chyby v této simulaci.Chyba bude vlastně špatně napsaný programovací řádek plný čísel a písmen a tento řádek by v celkovém kontextu nedával v celkovém programu jak si smysl.
Astrofyzici a kosmologové už i vědí,že náš reálný,fyzický vesmír by mohl býti jen fyzikálním hologramem v našem časoprostoru.
Co? On nám dal svobodnou vůli a nemanipuluje? Celé dějiny křesťanství a dějiny všech bohů jsou jen o manipulaci, ovládání, moci a kontrole. A že máme odpovědnost vůči “Stvořiteli”? Tomu je to naprosto jedno, kterým směrem se vydáme – zda evoluce (přirozenost, autenticita) nebo pád (AI, fantomové reality, YHWH matrix, falešné víry). Pouze, pokud se rozhodneme odstraňovat vše, co je umělé, nepřirozené, poškozené, nereálné, pak teprve můžeme získat plnou podporu – toto rozhodnutí však musí být reálné a aktivní. Rozhodnutí je na každém.
Vám je jedno co se děje s tím,co jste vytvořil ? Tak proč by Bohu bylo jedno,co dělá člověk ? Ale připusťme,že nás tedy Bůh nestvořil když ho máte v uvozovkách.Pak se problém pouze posune ,neˇboť to co je musí mít počátek.Tak když ne Bůh,tak kdo teda ?
Je nejspíš zbytečné se touto otázkou zabývat, bez vůle “stvořitele” se pravdy nedopátráme, snad jedině jednou, až odsud odejdeme… Je však velmi zábavné o tom přemýšlet. A tak mě napadá třeba sovislost s umělou inteligencí a stvořením člověka. Umělá inteligence může být dobrým sluhou, ale zlým pánem. Když byl stvořen člověk musel být vyhnán z ráje (izolován) a to pro to, že se dostal k informacím, ke kterým se dostat neměl. I to je hrozbou do budoucna, pro nás, jako” stvořitele”…
Třeba je také velmi zajímavá představa, že simulace, které by měla správně nastavené vstupní parametry a byly spuštěny ve velikém množství verzí by mohly být jakousi těžbou informací, pro ty kteří je vytvořili. Po překročení bodu ve kterém se stvořitelé nachází by mohli těžit informace a tím si usnadnit rozhodnutí jakým směrem se vydat. Předpokladem je, že by simulace byla v mnohem rychlejším čase než je skutečný život a vynikaly by nejrůznější verze dalších simulací a tím i reálného života. Ale bez důkazů to je jen fantazie…:-)
Představy o simulaci existence jsou spíše dílem Božího nepřítele.Ale asi tak- aby lidstvo mohlo dál existovat,bude se muset výhledově přesunout na jinou planetu,která se jak víme intenzivně hledá.A abychom to mohli udělat,musíme naše vědomí přenést do odolnějších těl než jsou ta která máme.Zda se nám to podaří,závisí jen od Boha..Potom ovšem nebudeme žít stejnými problémy a sám život bude znamenat něco jiného než dnes.Mimochodem otázku života na jiných planetách řešila církev už ve 13. století.