Stále mě baví dávat dohromady či propojovat psychologické termíny s teologickými obrazy. Snad je to i jedna z forem experimentu, který se dnes od nás teologů a farářů očekává, když církev je (opět) zase v krizi a hledají se nové cesty.
Ostatně byl o tom i synod saských luteránů, kam jsem byl nedávno oficiálně vyslán. Už samotná forma toho synodu byla na naše poměry experimentální. Žádný maraton hlasování a nekonečné debaty nad ekonomickými věcmi církve, ale tématický den, pauza, přerušení, zastavení, abychom se mohli bavit o podstatných věcech.
Pauza, zastavení je téměř opakem, nebo minimálně obrazem mířícím jiným směrem než ten, který se na saském synodu také objevoval a který v církvi tak rádi a často používáme. Mám tím na mysli putování, pouť, tedy nemít kde hlavu složit, communio viatorum, následování Krista, nezajištěnost, putování Izraele pouští.
Měla na mě výrazný vliv kniha německého psychoanalytika Fritze Riemanna Základní formy strachu, taková psychoanalytická klasika. Riemann tu popisuje patologické projevy „normálních“ životních modů bytí ve světě: potřeby být individuem, potřeba být ve společenství (odevzdat se druhému), potřeba stálosti (noční můrou je změna), potřeba změny.
Když se to přežene: schizoid se bojí odevzdání se druhému a je raději sám, depresivní člověk se zase ztrácí v druhém a nechce být sám se sebou, nutkavý člověk lpí na stálosti, nutnosti a děsí se jakékoliv změny, hysterik je zase v proměnlivosti jako ryba ve vodě a děsí se naopak stálosti, nutnosti. Většina lidí patří ke smíšeným typům.
Napadlo mě (i díky inspiraci jiných) k diagnostice našeho žitého křesťanství, že častá je taková zvláštní kombinace obsedantního a hysterického prvku. Na jednu stranu potřeba jistoty, stálosti, Boží stálosti a nepohnutelnosti, důraz na absolutní hodnoty, na tradici, strach z toho, aby tuhle nepohnutelnost nedej Bože někdo nenarušoval, neboť pak by vše upadlo do chaosu. Ve vyhrocené podobě to ukazují kulturní války vedené okolo manželství pro všechny. Opravdu by se však všechno propadlo do chaosu, kdybychom je zavedli?
Riemann dále píše: „A tak za každým zvykem, za každým dogmatem a za každým fanatismem stojí také úzkost, strach ze změny a z pomíjivosti, a nakonec i strach ze smrti.“ Paradoxně ruku v ruce s tím může jít ale druhý důraz, možná více verbální, důraz právě na putování, na to, že tu jsme jen hosté, že jsme jak ti Izraelci putující pouští života, přičemž naše občanství je v nebesích. S čímž se ale může pojit horečnatý aktivismus, evangelizační akce a strategie, růst sborů. Kolik je za tím farářské zkušenosti s častým stěhováním?
Je to trochu karikatura, ale tu podčárník unese! Ano: v církvi i v životě potřebujeme obojí. Změnu i stálost, někdy možná „hysterická“ či „obsedantní“ období, kdy je potřeba hýbat se, promýšlet, jít do neznáma více, déle než jindy. A někdy je naopak potřeba studijní či jiné volno. Zastavit se, nedělat nic, čekat, nepouštět se do žádných velkých akcí.
I to zaznělo na synodu, když představovali jeden misijní velkoměstský projekt. Je důležitější navazovat vztahy s lidmi, třeba u kafe, než dělat přehršel bombastických akcí, to spíš škodí. Tedy: za teologii a křesťanství ani hysterické, ani nutkavé, ale vědomé si své identity, schopné sebeodevzdání a participace, vědomé si trvalosti a stálosti bytí a Boha. Ale také zároveň, že život nejen pomíjí a mění se, ale také že Boží království přichází, a to leckdy dynamicky, experimentálně, netušeně.
Autor: Jiří Šamšula
Zdroj: Protestant
🙂 Existuje jedno krásné spojení mezi psychologickým a teologickým světem. Narcismus. A není většího narcise než křesťanského boha (každé náboženství má svého vlastního narcise) – vševědoucí, všudypřítomný, všemocný apod. Je to jako deka, kterou je země pokryta. No a lidé odpradávna chtěli být jako bohové – v době sociálních sítí se jim to do značné míry daří (narcisové a jejich flying monkeys). Skutečný bůh (pokud existuje) by nikdy nechtěl, aby jej kdokoli uctíval, sloužil mu, měl z něj strach, prováděl nejrůznější náboženské rituály, obětoval se pro něj, snažil se jej napodobit apod. Takovýto bůh lidi potřebuje, aby existoval, ne naopak. Skutečný bůh (pokud existuje) je podporující, milující a respektující. A nevyžaduje nic, vůbec nic – je každého věc, zda se rozhodne pro sebedestrukci až k úplné anihilaci a rozpadu na hvězdný prach, nebo pro evoluci, která bolí.
Jenže, pane Novák – Narcis je proto “narcis”, protože se vzhlíží sám v sobě. Křesťanský Bůh, kterého tu urážíte se však nevzhlíží sám v sobě, ale ve svém Synu a vůbec ve všech svých dětech. Jako na narcisovi není problém sám o sobě v tom, že je krásný, ale v tom, že je pyšný a sebestředný, tak u křesťanského Boha není sám o sobě žádný problém v jakékoli jeho schopnosti, jakž nám tu podsouváte – protože on není pyšný a sebestředný.
Máme jednoho narcise na hradě