Pokud chceme co nejkreativněji oslovovat lidi pro křesťanství, neměli bychom se stejnou snahou a horlivostí vzdělávat za duchovní jak muže, tak ženy? Já o tom nepochybuji.
Jeden z aspektů, který vnímám jako důležitý také při tomto tématu, je podívat se na situaci v širším kontextu, tedy nejen z úzkého pohledu jedné (té naší) církve. „Když Pán Bůh povolává, nedělá rozdíl. Když povolá muže, povolá muže. Když povolá ženu, povolá ženu,“ zaznělo z úst jedné z prvních kazatelek Církve adventistů sedmého dne v České republice.
I když farnost evangelické církve v mém rodném městě na Slovensku spolupracovala v rámci ekumeny také s adventisty, nikdy jsem ženu kazatelku u adventistů nezažila. V České republice mám možnost nejen o nich slyšet, ale měla jsem tu příležitost hovořit s jedním ze starších kazatelů této církve, který kriticky komentoval diskuze a „žabo-myší války“ uvnitř církve o tom, jestli církev umožní, nebo nikoliv, aby ženy vstoupili do duchovní a kazatelské činnosti.
Velmi podstatným aspektem pro ženy, které by uvažovaly o roli duchovních, je kromě jiného také to, jestli a jaké ženy v této roli působily v minulosti. Jestli takové ženy ještě žijí, aby bylo možné se s nimi setkat a možná se na něco přímo zeptat. Pamatuji si jeden svůj rozhovor při rozhodování se o studiu teologie s farářkou v blízkém sboru. Její odpovědi nebyly pro mě povzbuzením a přesvědčily mě o opaku, totiž že vnitřní povolání Pánem Bohem je nakonec silnější a významnější.
Některé ženy duchovní, například v Církvi husitské nebo ve Starokatolické církvi, jsou už třetí generací farářek, a to má své výhody, protože to tvoří „hlubší kořeny“ profesní identity. Není díky tomu nutné, minimálně v rámci rodiny, vysvětlovat a obhajovat svou pozici.
Zajímavým aspektem je příběh první ženy v pozici duchovní, v té které církvi a také v dané zemi. První ženou farářkou v mojí domovské církvi, tedy v Evangelické církvi a. v.
na Slovensku, kde jsem byla ordinována, byla Darina Bancíková. V pandemické době (v roce 2021) jsem se připojila k online oslavám 70 let od vysvěcení za kněze této nesmírně statečné ženy, průkopnice, která vydržela brutální zacházení jak ze strany státu, tak i ze strany vlastní církve.
Myslím, že nedokážu dost ocenit tu vysokou cenu a „oběť“, kterou Bancíková pro ženy farářky na Slovensku už vybojovala. Nám se kráčí a slouží mnohem lépe a jednodušeji. To je fakt. Důležitým aspektem je samozřejmě současnost a současný stav. V době mého nástupu na teologickou fakultu bylo v mém ročníku dvacet děvčat a dvacet kluků, velice vyvážený stav. Situace je dnes už ale jiná.
Fascinuje mě, když slyším ženy i muže z římsko-katolické církve hovořit: „Bez žen by růst křesťanství vůbec nebyl možný. Ano, dívky u oltáře jako ministrantky, a trend, který nastavil papež František, naznačuje, že je možné, aby se v budoucnosti ženy světily za jáhenky. Vývoj se posune dál.“ V současnosti máme v rámci nemocničních kaplanů v Katolické asociaci už 60% žen a konečně se dostávají i do rozhodovacích pozicí.
Nezapomenutelným a památným datem pro mě zůstane 16. říjen 2021, kdy Synod Evangelické a.v. církve v Polsku po dlouhých letech schválil ordinaci žen. Letos v květnu to bude rok od vysvěcení prvních devíti farářek ve Varšavě.
Zůstává ve mně rezonovat myšlenka první rabínky v Berlíně: „Pokud chceme spojit Židy s jejich tradicí, potřebujeme tolik různých druhů rabínů, kolik jen můžeme mít, a proto vzděláváme muže i ženy pro celou Evropu.“ Tak si tuto myšlenku pararelně aplikuji do křesťanství a kladu si otázku: Pokud chceme co nejkreativněji oslovovat lidi pro křesťanství, neměli bychom se stejnou snahou a horlivostí vzdělávat muže i ženy za duchovní? Já o tom nepochybuji.
Autorka: Miriam Szőkeová
Zdroj: Přítel/Przyjaciel
