Věta „Budu se za tebe modlit a bude to dobré“ má v církvi špatnou pověst – a často zaslouženě. Možná poněkud paradoxně bych se jí přesto chtěl zastat. Ze zkušenosti našeho sborového poradenského centra vím, že psychologická a duchovní pomoc se mohou doplňovat. Lidem, kteří se trápí, však nejčastěji chybí něco jiného: náš čas a naše přítomnost.
Ve sboru, kde působím (CB Praha 13), jsme řadu let provozovali poradenské centrum. Lidem bez rozdílu náboženského vyznání nebo církevní příslušnosti byla nabízena jak psychologická, tak spirituální pomoc. Ti, kdo v centru pracovali, byli většinou lidé s psychologickým vzděláním; výjimkou jsem byl já, který žádný psychologický výcvik ani školu neabsolvoval. Naši klienti si podle svého uvážení vybírali, s kým chtějí hovořit, zároveň ale docházelo k tomu, že jsme si klienty – pochopitelně s jejich souhlasem – předávali.
Jinými slovy, občas se mi stalo, že jsem došel k závěru, že dotyčný trpí například klinickou depresí, chronickou úzkostí nebo obsedantní poruchou osobnosti. V takovém případě jsem mu nabídl to, co jako duchovní nabídnout mohu a mám: naslouchání, pár rad týkajících se životního stylu, některé principy z Bible a modlitbu. Poté jsem ho odkázal ke svým kolegům, a to nejen proto, že vím, kde moje kompetence končí, ale i proto, abych mu, byť dobře míněnou radou, neublížil. Podobně to ale fungovalo i opačně a občas za mnou někdo zašel pro radu, kterou by jinak hledal u psychologa. Je třeba dodat, že všichni pracovníci našeho centra byli křesťané.
Filozofie naší služby lidem vycházela z přesvědčení, že psychologická a duchovenská služba se mohou doplňovat. Nejde tu o boj ducha a duše, ale o jejich prolínání, přičemž nikdo přesně neví, kde leží jejich vzájemná hranice, a tomu, kdo tvrdí, že to ví, prostě nevěřím. Pomoc druhým se totiž z tabulek a šablon velmi rychle vytrácí.
Na obranu jedné věty
Někdy jsem slyšel oprávněnou stížnost na frázi, se kterou se někteří lidé v církvi setkali, když přišli s nějakým problémem a uslyšeli: „Budu se za tebe modlit a bude to dobré.“ Přesně to jsme v našem centru, ale i sboru dělat nechtěli, zároveň jsme ale nechtěli a nechceme rezignovat na víru. Co s tím?
Možná poněkud paradoxně bych se chtěl této věty zastat. Má své místo, avšak pouze tehdy, když k modlitbě přidáme naslouchání, praktickou pomoc, moudrou radu, empatii a osobní setkání. To vůbec není málo a skvěle to může doplnit práci profesionálního psychologa či psychiatra. Bylo by naivní a zároveň velmi pohodlné si myslet, že člověku, který se trápí, pomůžeme pouhým zajištěním dobrého psychologa, s pocitem, že „máme odbyto“. Ani sebelepší odborná pomoc totiž nenahradí lidskou přítomnost. Jestliže církev v něčem dělá chybu, pak to většinou není v tom, že by podceňovala odbornou pomoc – byť se to v některých naštěstí okrajových kruzích žel stále děje –, ale v tom, že na lidi nemáme čas. Záměrně volím slovo „nemáme“, protože se to týká i mě.
Ruka podaná v pravý čas
Skutečná pomoc v našich sborech a farnostech často začíná tam, kde odložíme strach z toho, že nebudeme vědět, co přesně říct. Jenže přece nejsme povoláni k tomu, abychom vyřešili úplně všechno, ale abychom v pravý čas podali ruku potřebnému člověku. Byť skoro každou neděli hovořím z kazatelny, mluvil jsem na mnoha konferencích, publikuji, učím na škole, nakonec jsem došel k závěru, že nejhlubší proměny se odehrávají v osobním doprovázení, ne v přednáškových sálech nebo z kazatelny. Lidské srdce totiž velmi dobře pozná, kdy je o něj opravdový zájem.
Církevní společenství, která staví mosty namísto zdí, se stávají živým organismem schopným unést i ty, kterým selhávají vlastní síly – a právě to je odlišuje od pouhé organizace. Každý rozhovor vedený s respektem může přinést záblesk světla, v němž temnota projevující se úzkostí, bolestí a ztrátou naděje ztrácí svou moc. Důvěra se nerodí z velkých slov, ale především z vytrvalosti, s jakou dokážeme zůstat s druhým i tehdy, když on sám už nedoufá – nebo, abych použil poněkud drsná slova, která občas v církvi slýchám, když „v něm už není potenciál pro službu“.
Nést břemena jedni druhých
Odborná péče dává rámec a směr, a díky Bohu za ni, ale lidská blízkost, kterou může nabídnout i neodborník, vdechuje naději života, a proto má svoje místo. Nechceme-li zůstat jen u teoretických frází typu „mělo by se“, musíme se naučit nést břemena jedni druhých s pokorou a bez nároků na uznání. Za to vám sice nikdo po zádech plácat nebude, ale teprve zde se ukazuje skutečná hodnota společenství, které místo odsuzování nese ty, kdo se trápí.
Mnoho ran se nezahojí rychlou radou; potřebují čas, bezpečí a laskavou přítomnost. Pak naše nabídka „budu se s tebou modlit“ dává najednou smysl.
Možná, že největším svědectvím víry v dnešní uspěchané době je právě naše ochota věnovat druhému to nejcennější, co máme – naši pozornost a čas. V konečném důsledku jde jen o to, abychom skrze obyčejné lidské setkání nechali prosvitnout Kristovo světlo, které dává smysl našim dnům a zároveň sílu jít dál.









