Ptá se jeden druhého: „O čem kázal v neděli farář?“ „O hříchu.“ „A co řekl?“ „Byl proti.“
Vtipkovat o hříchu bych asi neměl. Jde přece o smrtelně vážnou věc. Vyrůstal jsem v reformované tradici, která se vůči hříchu vymezuje docela přísně. Kalvín byl vůči hříchu neúprosný. Země, ve kterých zakořenila tato přísnost, dokonce nepoužívají závěsy ani žaluzie, aby bylo jasně a transparentně vidět, co se v domácnosti děje. Jestli se neděje nějaká ta nekalost.
Obecně platí, že nechceme, aby byl náš hřích veřejně vidět, aby se propíral v církevních a jiných kuloárech. Učíme se jej tedy tutlat. Maskovat. Ukrývat kdesi hluboko. Nejlépe také sami před sebou. Mnohdy se nám to dokonce daří. A hřích vesele bují. Víme my vůbec, že jsme hříšní? Má tato rétorika nějaký dopad na to, jakým způsobem vnímáme a přijímáme sebe sama?
Text, o kterém v souvislosti s hříchem hodně přemýšlím, je Ježíšovo zaslíbení Ducha pravdy: „On přijde a ukáže světu, v čem je hřích. A pak také: „Jakmile však přijde on, Duch pravdy, uvede vás do veškeré pravdy.“ (J 16,7–8.13) Duch Pravdy by tedy měl každého jednoho z nás přivést k poznání pravdy o nás samotných. K poznání, že nejsem lepší než ostatní. Že někdy se prostě pletu a nemám pravdu. A že dělám chyby, i když si rád nalhávám, že snad i něco dělám dobře a ke prospěchu ostatních.
Pravdivý pohled na sebe sama někdy zabolí. Velice rád bych si ukládal zásluhy a vyvozoval nároky na Boží přízeň, když už jsem se tolik napracoval… A vida. Před Bohem mé nároky, moje pravda a mé přesvědčení o mých naprosto čistých motivech neobstojí. Zvláště z tohoto důvodu mi přijde důležité prosit o Ducha pravdy, který by mi pomohl nacházet pravdivý obraz o tom, kdo vlastně jsem.
V epištole Petrově (1Pt 4,7–11) zazní podivná věta: „Vždyť láska přikrývá množství hříchů.“ Je docela rozdíl mezi tím, zda něco přikryjeme, nebo ukryjeme. Přikrývám své děti během noci, aby jim nebyla zima. Přikrýváme těsto, aby hezky nakynulo. K obojímu nás pak vede touha chránit. Zcela jiný smysl by mělo, kdybych po nocích děti místo přikrývání ukrýval, že? Nebo kdybych své manželce místo přikrytí těsto někam ukryl.
Láska hříchy nekryje proto, aby je zatajila, přehlídla. Láska hříchy přikrývá, protože chce člověka chránit, chce chránit lidskou důstojnost. Nechce hříchy druhého vystavit na světlo, nechce druhého odhalit v jeho nahotě. Pochopitelně, poukázat na chyby lidí, se kterými jsem v kontaktu, je tak snadné! A někdy nás nepravdivá představa o nás samotných svede na scestí, když si myslíme, že jsme lepší než ti druzí. Pýcha dokáže druhého velmi přísně posuzovat. A někdy ho zcela zadupe do země. Kde ve vztahu chybí láska, soustředíme se pouze na chyby. V takovém vztahu bez lásky každé vyřčené slovo, pohled, skutek nahlížíme s podezřením, rostou nedorozumění a konflikty. A navíc, ďábelské pokušení je v tom, jak odhalování hříchu druhého dokáže přinést pyšné uspokojení… Mějte lásku. Mějme lásku. Bez ní zvlčíme. S láskou však dokážeme unést specifika jedni druhých. V lásce dokážeme mnohé urovnat, uhladit, narovnat, aniž bychom chyby a zranění přehlíželi.
Myslím však, že to přikrývání hříchů funguje recipročně. Když dokážu pravdivě nahlížet, že moje provinění, přestupky, má neohrabanost, mé špatné nálady a drobné či větší zrady důvěry bývají přikrývány, teprve když vnímám, že jsem milován, jsem pak schopen promíjet nedostatky druhého. A ačkoliv to Petrův hlas neřekne napřímo, intence dopisu zřetelně počítá s tím, že Kristus je ten první, kdo se rozhodl láskou náš hřích přikrýt.
No a pak jsou tady ještě důsledky: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, co činí. (L 23,34) Vzpomínám si na příběh kluka, který se často vztekal. Táta mu podal sáček hřebíků a řekl: Kdykoliv tě propadne vztek, vezmi kladivo a zatluč do dřevěného plotu hřebík. Víte kolik jich klučina zatloukl první den? Desítky. Jak utíkaly týdny, zatlučených hřebíků byly v plotu stovky. Časem počet hřebíku na den klesal a klučina se naučil svůj vztek kontrolovat – bylo to snazší než zatloukat hřeby. Táta mu tedy řekl, ať hřeby vytáhne. Později, když v plotu nezůstal ani jeden hřebík, mu táta řekl – podívej, tento plot již nikdy nebude stejný jako předtím. Díry po hřebech v něm zůstaly.
Odpuštění není laciná záležitost. Ježíšova prosba za ty, kteří mu ublížili, se jeví jako nadlidský akt. Dokážeme se k Ježíšově prosbě připojit? Třeba v krátké modlitbě: „Otče, odpusť jim, neboť nevědí, že díry po hřebech zůstávají. Amen.“
Autor: Martin Sabo
Zdroj: Český Bratr - redakčně upraveno
Článek jsem začala číst, protože mě to fakt zajímá. Jak se vyrovnat s vlastní nedokonalostí? Vidím své vlastní nitro, je hříšné, pyšné, naduté. Jak mám tuto hříšnost odpustit sama sobě? Kristus přikrývá svou láskou, ale já vím, co pod tou přikrývkou smrdí… Přijď, Pane, brzy… Jsem zoufalá…
To o čem píšete je stav ve kterém se více či méně nachází každý člověk. Velmi dobré je, že si svůj stav uvědomujete a že Vám to silně vadí. K tomu už většinou lidé nedospějí. Vám nezbývá nic jiného, než věřit, že Bůh je ochoten odpustit člověku jeho nedokonalosti a chyby, to znamená, že Bůh svým duchem může měnit Váš duchovní stav, jestliže o to opravdu stojíte. To ovšem znamená, že Vy se snažíte v souladu se svým přáním a se svými modlitbami i konat. Vyžaduje to trpělivost, vytrvalost i námahu. V každé situaci, v každém styku s bližními, ba dokonce i v myšlenkách si to uvědomovat, kontrolovat se a nejednat pyšně, nadutě a sobecky, mít na paměti oprávněný zájem druhých a to, že Bůh to sleduje. Je to běh na dlouhou trať, ale na pomoc máte učení a příklad J.Krista i další biblické spisy. Nenechte se odradit, když se Vám to nebude stoprocentně dařit, zde musíte nasadit vytrvalost, ale také můžete sklízet radost, když uvidíte dobré výsledky. Stále mějte na mysli, že Bůh je na Vaší straně a i jeho velmi těší Vaše víra a snaha.
Great blog! Your website loads incredibly quickly. Which hosting service are you using? Could you share your affiliate link for your host? I wish my site could load as fast as yours, haha.
Dobrý článek, jelikož hřích skutečně existuje.V této době je to obzvláště potřebné vědět, neboť mnozí lidé hřeší čím dál více, neboť existenci hříchu neuznávají. V rámci falešného ekumenismu a tolerance a humanismu tak konají to, co je v Božích očích hříšné a nevědí, že za to sklidí po smrti to, co zaseli. Existuje nejenom Boží láska, ale i spravedlnost, které se nikdo z lidí nevyhne.