Katolická církev prošla dlouhou cestou k pochopení a respektování mimokřesťanských náboženství. I přesto však mnozí katolíci stále bojují s předsudky a nepochopením vůči jiným vírám. Jak můžeme zlepšit mezináboženský dialog a proč je tento dialog důležitý pro budoucnost?
Jednou ze zajímavých oblastí života mé církve je vztah jejích členů k věřícím jiných náboženství. Zdá se, že po nadějné religionistické průpravě z raných 90. let, která se dotkla také římskokatolické církve u nás, se vztah katolíků k mimokřesťanským náboženstvím dostal do slepé uličky. Je to tím zvláštnější, že řada křesťanů necestuje po světě jako turisté, ale studijně, pracovně a objevovatelsky. Jejich setkání s věřícími jiných náboženských okruhů tedy nebývá povrchní, ale založené na těsnějším kontaktu a mezilidských vztazích. V této skupině je třeba hledat naději.
Nezdá se, že by lhostejnost či přímo negativní vztah k jiným vyznáním pramenily z nevzdělanosti. Nemalou míru předpojatosti a distance najdeme v českém katolickém prostředí u těch, kteří nějaké minimální náboženské či přímo teologické vzdělání mají. Jak je možné, že se i v erudovaném křesťanském prostředí setkáváme s podobnými postoji jako u těch, kteří znají například islám, buddhismus nebo židovství jen prostřednictvím mediálních zkratek? Odpor se mi zdá být přímo úměrný tomu, jak černobíle a ploše se rozumí a chápe vlastní víra, křesťanství a úloha církve v Božích dějinách spásy. Neporozumění druhým souvisí s neporozuměním sobě a s úpornou snahou ochránit „to svoje“ i za cenu zničení „toho druhého“ .
Cesta římskokatolické církve k uznání a respektu mimokřestanských náboženství byla dlouhá a trnitá. Velký kus práce v pochopení jejich věrouky učinily mnohé řeholní řády skrze misie, stejně jako křesťanští učenci z jihu Evropy, kteří byli dějinnými okolnostmi konfrontováni se svými kolegy z islámského nebo asijského civilizačního okruhu. Velká část katolické teologie se po většinu dějin orientovala apologeticky čili obranně. Prostřednictvím disputací a formulací církevních stanovisek vůči náboženským výstřelkům a bludům, a tedy negací, došlo paradoxně k pozitivnímu formulování teologického, etického a filosofického mínění církve.
Rozhodující vliv na pozitivní chápání mimokřesťanských náboženství, jak o nich smýšlel v Čechách narozený a v Římě působící teolog Vladimír Boublík, mělo studium jak náboženských systémů světa, tak hlubší studium pramenů křesťanské víry a předně Bible. Ta byla na přelomu 19. a 20. století s mírným zpožděním od totožného úsilí protestantských biblistů podrobena historicko-kritické metodě výzkumu také katolickými biblisty. V bohatém překladatelském úsilí, které mělo zpřístupnit knihy Bible i čtenářům mimo duchovní stav, se postupně zúročily vzájemné dialogy s židovskými učenci a znalci antického a středověkého prostředí. Zdálo se, že výsledky poctivého biblického a teologického bádání, z nichž žijeme dodnes, prostoupí i vrstvami církve, které se o nic jiného než o „své náboženství“ nezajímají. Bohužel se tak nestalo.
Mimokřesťanská náboženství jsou i dnes někde chápána jako náboženství nepravá, zbytečná, pro někoho dokonce ďábelská a protikřesťanská, jejichž jediný smysl je ten, aby jejich věřící byli obráceni na naši víru a aby jejich nábožensko-kulturní svět brzy zanikl tak, jak se to stalo alespoň v evropských souřadnicích s náboženstvími animistickými a polyteistickými. Byl to právě Vladimír Boublík, profesor a děkan Teologické fakulty Papežské Lateránské univerzity, který se ve své knize Teologia delle religioni (v češtině Teologie mimokřesťanských náboženství) pokusil o teologický pohled na náboženství v Božích dějinách spásy. Ten znamenal opravdový kopernikánský obrat, na který můžeme být jako Češi hrdí.
Podíváme-li se na dějiny židovského národa, na Ježíše, apoštola Pavla a rodící se církev, vidíme, že varování před ostatními polyteistickými náboženstvími a kulty vychází z Hospodinovy smlouvy, a tedy z toho, že věřící Žid a posléze také křesťan nemá mít jiného Boha než Hospodina, resp. Boha v Trojici. Věřit současně Pánu a jiným bůžkům je vlastně popřením víry jako takové. Vsázet na své duchovní cestě s Pánem i na jiné bohy, kdyby cesta vytyčená Ježíšem náhodou nedopadla dobře, je v lidském ohledu podobné jako milovat vedle své ženy či muže pro jistotu ještě někoho druhého či třetího. Koketování křesťanů s ostatními deriváty jiných vyznání či spíše spiritualit ukazuje na slabé pouto mezi člověkem a Bohem, který si nás ne obrazně a ne metaforicky, ale křtem přitáhl na své srdce a naše srdce naplnil vším, co pro svoji existenci potřebujeme. Ani tohle však neznamená, že by ostatní ne-křesťanská náboženství byla zbytečná.
V dějinách spásy mají všechny epochy, události i jednotlivé osudy svůj nezastupitelný smysl. Každé z náboženství, které vede člověka po cestě dobra, lásky a spravedlnosti, má svoji zvláštní roli na trajektorii dějin spásy, kterou mu přisoudil sám Pán nad dějinami. Všichni lidé do jednoho, říká Vladimír Boublík, se bez ohledu na prožitý život v jakékoliv době a jakékoliv kultuře, setkají v okamžiku smrti s Pánem života, jehož budou moci poznat jako toho, kterého různým způsobem ve své víře předjímali a tušili, a pro něj se také budou moci – pokud jim to dovolí jejich duchovní stav – svobodně a jednou provždy rozhodnout. I pro křesťany platí stará teologická pravda, že ve věčnosti bude všechno „totaliter aliter“ , a tedy úplně jinak, než jsme si představovali. Pro věřící jiných náboženství bude objevení a setkání s Bohem v Otci, Synu a Duchu svatém stejné překvapení a vyvrcholení jejich života jako pro mnohé křesťany, kteří si třebas Ježíše představují jako mocného vojevůdce a soudce, který to lidem po smrti pěkně spočítá.
Církev ušla a ještě ujde obrovský kus cesty v poznání toho, co paralelní náboženství světa v Božích dějinách spásy znamenají. Neopustí nic z toho, k čemu ji povolal Pán, a nepromění se do jiné podoby jen proto, aby byla atraktivnější. Neměla by se vzdát kritického pohledu na sebe sama a skrze toto vlastní očištění také kritického pohledu na nové formy náboženství, kultů a sekt. Je pravděpodobné, že mezináboženský dialog mezi náboženstvími knihy, a tedy židovstvím, křesťanstvím a islámem, se bude v budoucnosti prohlubovat a sílit, protože víra a oddání se jednomu Bohu, který je Láska, nebudou – domnívám se – v nastávajícím čase samozřejmé.
Mnohé kulty starověké Persie, Asie, Řecka a Římské říše, z nichž se staly kapitoly v encyklopediích náboženství, sehrály podobně kladnou úlohu jako velké monoteismy. Připravily totiž – v pozitivním i negativním ohledu – dobu a prostor, do kterého se mohl poprvé a naposledy v dějinách vesmíru vtělit Boží Syn. Duchovně příčetný křesťan se nemůže klanět Slunci, Měsíci, hvězdám, přírodě, moři nebo úsvitu. Zřekl by se tím lásky, z níž pro něj na kříži zemřel Syn Boží. Slunce a Měsíc a hvězdy a přírodu a moře a úsvit však může milovat, obdivovat a mít rád jako stvořené radosti, které dělají člověku průvodce jeho životem a činí ho laskavějším.
Ve věřících jiných náboženství nemáme vidět konkurenty nebo blázny. Kdybychom totiž jen tušili, jakou roli jim v dějinách spásy přisoudil Bůh, nemohli bychom je považovat za nábožensky zpozdilé a méněcenné. Sdílíme s nimi mnohem víc, než se na první pohled zdá. Církev, v níž žiji, je v naší víře zbudovaná na Kristu a zalévaná krví mučedníků. To mi ale jako katolíkovi nebrání mít úctu k ostatním náboženstvím, vcházet s jejich věřícími do dialogu, spolupráce a žít s nimi jako s Božími dětmi, které se nemýlí, ale jen byly z důvodů, kterým nerozumíme, zrozeni k jiné víře, která je má podivuhodným způsobem nakonec dovést ke stejnému cíli.
Nebudeš mít jiného boha mimo mne. (Písmo svaté, Exodus 20:3)