O tom, co to znamená být svatý, panují různé představy. Není však od věci dívat se kolem sebe a všímat si běžných lidí se zajímavým životním příběhem. Kolikrát při tom zjistíme, že svatost všedního dne je stejně krásná jako svatost kalendářových světců.
Italský kapucín a dlouholetý kazatel Papežského domu Raniero Cantalamessa řekl v jedné ze svých promluv, že „být svatý znamená být šťastný“. Naše představy o tom, jak asi vypadá nějaká světice nebo světec, bývají různé. Někdo se inspiruje knihami o velkých postavách náboženského světa, mezi něž patří třebas svatý Ambrož, svatá Kateřina Sienská, svatý František z Assisi nebo svatá Terezie z Lisieux. Někdo jiný se podívá třeba na Pasoliniho Evangelium podle Matouše či na Gibsonovo Umučení Krista.
Mnohem méně nánosů legendárnosti najdeme v životopisech světců posledních dvou století. Napadá mě třeba filosofka Edith Stein (pozdější Terezie Benedikta od Kříže) nebo evangelický teolog Dietrich Bonhoeffer. Oba položili za druhé světové války svůj život za víru ve Zmrtvýchvstalého.
Někdo další – a mezi nimi třeba já – si je zase jistý, že se na jeho životní cestě alespoň na okamžik objevili lidé, kteří byli svatí a šťastní. Nemám nejmenších pochyb, že i oni dosáhli cíle svého snažení a že byli přijati do náruče lásky a světla, jíž křesťané říkají milosrdný Bůh.
To štěstí, které tak úzce souvisí se svatostí, to není jen radost z toho, že jsme i díky svému talentu, schopnostem a píli něčeho dosáhli. Štěstí, které jde ruku v ruce se svatostí, totiž souvisí s odvahou a svobodou, skrze něž se člověk dokázal vyrovnat s výšinami, které mu zamotaly hlavu, i s pády a bolestmi, které se zas na první pohled jevily k nepřežití, a dojít smíření.
Švýcarský lékař a spisovatel Max Picard napsal kdysi knihu o lidské tváři, v níž ukázal, jak se umí malé i velké lidské prožitky vepsat do tváře a že čím těžší boje člověk bojoval, tím krásnější a důstojnější tvář mívá. A je v tom velká pravda. Stačí se podívat do očí těch, za jejichž lásku, něhu a věrnost jsme vděční. Není v nich nic plochého, tuctového a prázdného. Každá taková tvář je jedinečná jako otisky prstů a žádný ze zlepšovacích filtrů Instagramu by ji nikdy neudělal o nic krásnější.
Lidé, kteří vyrostli a žili v židovsko-křesťanské kultuře, věřili anebo měli na paměti, že člověk byl stvořen k obrazu a podobě Boží. Mnohé teologicky vybroušené analogie „být jako on“, tedy být jako Bůh a napodobovat ho, ztroskotaly a leckdy přinesly mnoho bolesti. „Člověk prostě není Bůh a hra na něj se mu krutě vymstí,“ napsal v r. 1984 ve své úvaze Politika a svědomí Václav Havel.
Existuje však jedna oblast, v níž člověk může, a dokonce by měl kráčet v Božích stopách. Tou oblastí je láska a milosrdenství. Lidé, kteří ve svém životě dosáhli trvalého štěstí, poznali, že skutečně největším je člověk tehdy, když je pokorný, když se dovede sklonit před tím, co ho přesahuje, když se dovede obětovat a sloužit tomu, co je malé, slabé a bezbranné. Poznali také, že štěstí znamená umět dávat a nebát se přijímat. Poznali, že štěstí znamená milovat a umět se otevřít lásce, protože nic jiného na světě neumí člověka proměnit a učinit laskavějším, tolerantnějším a pravdivějším vůči sobě i druhým než láska.
Kritérium štěstí, které přímo úměrně souvisí se svatostí, je odvislé od svobody, skrze kterou se rozhodujeme pro druhého, od lásky, kterou jsme schopni milovat druhého jako sebe sama, a od milosrdenství, v jehož síle dokážeme odpouštět, zas a znova, po sedmé, po sedmnácté, po sedmdesáté sedmé.
Papež František a mnozí jeho předchůdci si všímali, že církev, kterou navenek reprezentují spíš muži, je vnitřně hluboce ženská. Jsou to ženy, které vytvářejí a pečují o vztahy. Jsou to ženy, které se dokážou instinktivně a bez ohledu na to, co jim to přinese, obětovat za věci, které dávají smysl. Bývají to především ženy, které se i v těch nejbeznadějnějších okamžicích modlí za druhé – za své blízké, přátele, děti, i když se to může zdát jako zcela zbytečné. A je to žena, řečeno slovy literární vědkyně Nicole Echivardové, která „postřehne vždy dřív než muž, že přišla hodina žádat na Bohu Boha“.
Mnohokrát v životě jsem se setkal s muži a ženami, kteří si prošli různými hlubinami tmy a krizemi, a přesto z nich vyzařovalo světlo, které bylo přitažlivé pro kohokoliv, bez ohledu na jeho vyznání. Své štěstí vykoupili ne tím, že by třeba Bibli chápali jako detailní návod na život, ale tím, že pochopili, že jádro Kristova vykupitelského příběhu tkví v tom, že lidé byli Ježíšovým životem, smrtí a zmrtvýchvstáním osvobozeni pro konání velkých věcí.
To dokázali napříč dějinami a kulturními celky mnozí, kteří pomohli vybudovat, udržet a rozvinout civilizaci, která sice není dokonalá, ale v níž ještě může zaznívat Boží slovo o naději a která nenechá padnout nikoho, kdo zrovna prochází obtížným údobím nebo prostě nemá štěstí.
Úcta k sobě samému, vědomí vlastní důstojnosti a víra, že kráčím správnou cestou, pramení ve svobodě, statečnosti a lásce, jimiž přemáhám to, co mi klade odpor a co se zdá být zprvu nad moje síly. Proto nás fascinují životy známých i zdánlivě bezejmenných, kteří svým životem a dílem dosvědčili, že duch může panovat nad hmotou a že člověk není ve vleku nějakého osudu, nýbrž že je tvůrcem svého života i své budoucnosti, a tedy věčnosti. Pokud člověk padne a vzdá se, nebude mu líp. Pokud se zvedne a bude čelit svému strachu i své nedostatečnosti, bude mu nakonec přidáno všechno, co na své další cestě potřebuje.
Budeme-li se touto optikou dívat na lidi kolem sebe, zjistíme, že kromě kalendářových světců tu jsou i světci všedního dne. Jejich štěstí má svůj pramen ne v tom, co mají, ale v tom, jací jsou a jak se jejich víra odráží v tom, co říkají, co si myslí a o co se snaží. Křesťané se s důvěrou dívají na Krista a jeho matku a vidí, že svoboda, odvaha a láska proměňují svět a mohou být smyslem života a znamením opravdového štěstí.