Bůh se zprofesionalizovat nedal a nedá. Nevěřím, že potřebuje, aby mu člověk jako křesťanský profesionál přinášel oběti a modlitby jako na běžícím pásu. Ježíš, jak víme, byl v úkonech zbožnosti a modlitbě svobodomyslný. Rád se modlil o samotě a vybízel k tomu i ostatní. Nebyl natolik odtržen od života těch, ke kterým a pro které přišel, aby neviděl, že daleko víc než profesionalitu potřebujeme lásku, svobodu a společně sdílený čas.
Mám řadu přátel, kteří odešli do kláštera. Žijí a působí v řeholních řádech, z nichž některé se pokoušejí v posledních letech reformovat svoje vlastní duchovní kořeny. S trochou nadsázky o nich mohu – také proto, že jsou to moji přátelé – mluvit jako o „profesionálních křesťanech“. Náplní jejich života, který vnímají jako nepřetržitou službu Bohu a práci na jeho vinici, je být k dispozici Pánu v tom, k čemu je povolá.
Podobný typ „profesionality“ můžeme pozorovat i u teologů a teoložek, jejichž profese byla ještě vcelku nedávno rezervována výhradně pro lidi zasvěceného života. Profesionalita mých přátel, o které mluvím, je patrná v jejich svobodomyslnosti a nasazení, v němž se snaží aplikovat spiritualitu svého řádu na život člověka 21. století. Ne všude se to ale podařilo a daří.
Vzpomínám si, jak někteří řeholníci po revoluci uvažovali, jaké podoby má mít slib poslušnosti a chudoby. Zaznívaly nápady, že by řeholník neměl řídit auto nebo vůbec používat dopravní prostředky, a cestovat by měl třeba z Prahy do Jihlavy a zpátky po svých. Někteří řeholníci, kteří už řeholníky dávno nejsou, prosazovali extrémní postoje své, resp. řádové „profesionality“, nad nimiž by si třeba takový František z Assisi zoufal. Zažil jsem pár představených, kteří už dávno představenými nejsou, kteří si spletli roli, která jim byla v rámci daného společenství propůjčena, a kteří se chovali vůči svým bratrům a sestrám spíš jako dozorci. Několik řeholních domů skutečně zkrachovalo. Lidé se rozprchli, zmizely peníze, staletí sice složitého, ale přece jen určitého vývoje a tradice se završila v extrémních postojích profesionálního křesťanství. Do některých klášterů přestali vstupovat noví lidé. Jsem rád, že moji řeholní přátelé se pokoušejí vzkřísit základní ideje otců a matek zakladatelů a najít pro ně uplatnění ve světě, v němž mají církve historicky nejmenší autoritu.
Úplně jiná věc je profesionální křesťanství, do kterého se pouštějí laici. Jednotlivci, partneři i celé rodiny si pro svůj každodenní život vyberou v podstatě totožný koncept a rozvrh života, jaký praktikují řády přísné observance. Děti sice chodí do školy a rodiče mají své povolání, ale běžný rozvrh dne připomíná klášter, v němž centrální roli hraje duchovní život. Všechno, o čem se mluví, se točí kolem církve, modlitby a Boha. Knihy, pokud se čtou, mají výhradně náboženský charakter. Poslouchá se výhradně duchovně orientovaná hudba.
Čas dne je rozdělen právě tak, jak to známe u cisterciáků nebo trapistů. Všechny ty krásné a duši povznášející skutečnosti, mezi které patří volný čas, kultura, umění, sport, setkání s přáteli, cestování anebo jen obyčejné loudání se městem či krajinou a také nicnedělání nemá v takovém životě místo. Modlitby se měří na metry a na kila. Zbožnost je vlastně odvedenou prací, jejíž výkon se dá ohodnotit. Obyčejné věci tohoto světa nemají v tomto způsobu života místo. Děti rostou od malička pro duchovenské povolání. Manželé se léta rozmýšlejí, jestli po odchodu dospělých dětí z domova nepožádají biskupa, aby mohli vstoupit do kláštera, kam z nějakých důvodů zapomněli vstoupit ještě před tím, než jim do klína spadla rodina.
Je to už pár let, co jsem přestal v českém prostředí chodit na všelijaké takové ty církevní sedánky. Místo společenství Božích dětí, které se opravdu zajímají o osud těch, kteří sedí vedle nich, se obvykle vedly řeči – o církvi, o těch, kteří tu nebyli s námi, o zhoubě světa, o penězích, o politice a také vtipy a drby všeho druhu, kdo-kde-kdy-jak-a-s-kým. Nebylo o co stát. Ještě víc mně to však otevřelo přece jen trochu přivřená vrátka k přátelům, kteří si vůči institucionálnímu náboženství udržují odstup a kteří se mi za ta léta trochu ztratili na mé životní cestě.
Jejich víra a jejich křesťanství nemají nic společného s „profesionálním křesťanstvím“, o kterém mluvím. Vedle pokory a reverence před Bohem v nich zůstala dobrá míra vnitřní svobody a potřeba jít životem v Božích stopách, a ne jako oslík, který je veden tam, kam se mu nechce. Vzpomínám si na vyprávění česko-římského teologa Karla Skalického, jak se v roce 1976 setkal ve švýcarském Interlakenu s filosofem Erazimem Kohákem. Jeden přijel z Říma, druhý z Bostonu. Na konferenci, která měla odborný ráz, se však událo něco zvláštního. Evangelík Kohák požádal katolíka a kněze Skalického, jestli by se s ním nechtěl modlit. V situaci, kdy byste to vůbec nečekali, u lidí, kteří se viděli poprvé v životě, se dva muži modlí k jednomu Bohu. Ani jeden nechodil po kostelech, ani jeden nepotřeboval dodržovat řád „profesionálního křesťanství“, v němž je každá hodina a možná i minuta vyplněna nějakým zbožným úkonem. Počínali si vlastně jako „křesťanští amatéři“, kteří toužili, aby právě tam a právě tehdy byl v modlitbě Bůh uprostřed nich. Oba na to vzpomínali ještě po více než čtyřiceti letech.
Bůh se zprofesionalizovat nedal a nedá. Nevěřím, že potřebuje, aby mu člověk jako křesťanský profesionál přinášel oběti a modlitby jako na běžícím pásu. Ježíš, jak víme, byl v úkonech zbožnosti a modlitbě svobodomyslný. Rád se modlil o samotě a vybízel k tomu i ostatní. Nebyl natolik odtržen od života těch, ke kterým a pro které přišel, aby neviděl, že daleko víc než profesionalitu potřebujeme lásku, svobodu a společně sdílený čas.
Když zkoncentroval Zákon do přikázání lásky k Bohu, k sobě samému a k bližnímu, ukázal, že křesťan nemá životem procházet jako profesionál a absolvent školy duchovního života, ale jako ten, kdo se obrací k Bohu právě tehdy, kdy to jeho srdce a jeho duše nejvíc potřebují. V horské řeči (Matouš 5) nám pak dává jasné směrovky: Nebuďte profesionály, kteří pro všechnu zbožnost zapomenou na to, že mají kolem sebe lidi, kteří potřebují pomoc. Buďte solí země a světlem světa. Já, Ježíš, se bez vaší zbožnosti a bez vašich modliteb obejdu. Čas, který tím ušetříte, dejte těm, na které jste pro všecko to profesionální křesťanství plné vnějších úkonů zapomněli.
Dovedu pochopit, o jaké “profesionalitě” se tu hovoří. Hovoří se tu o lidech, kteří pro “křesťanskou profesionalitu” nevidí lidi.
O křesťanech, co pošlou peníze na bohulibou činnost v rámci sbírky pro Afriku ale netrápí je osamocená a nemocná členka jejich společenství, co leží doma bez pomoci a nemá, kdo by jí nakoupil. Nezajímá je babička, členka sboru, která by ráda navštívila bohoslužbu ale špatně chodí a nedojde tam. Nepomohou nezaměstnanému členu církevního sboru sehnat novou práci, přestože každý zná spoustu lidí, kterých by se mohli aspoň zeptat a tím dotyčnému pomoci.
Znám církevní sbory a jejich členy, pro něž je jednodušší “pomáhat” napříč světem, protože mají svojí “čárku” za službu Bohu. Je to jednodušší, než vystoupit ze své komfortní zóny a přijít s konkrétní pomocí třeba ke svému sousedovi. Tihle lidé mají velké porozumění k útrapám lidí třetího světa ale nevšimnou si utrpení člověka z vlastní cirkve, vlastního sboru, domu, obce. Nicméně se pravidelně usilovně modlí a považují se za dokonalé křesťany. Pak je asi něco špatně, nemyslíte?
K novodobému křesťanství patří samozřejmě křesťanské rituály nicméně za vším je třeba vidět zejména člověka. Alespoñ v Bibli se na to klade důraz.
Tak to vidím já.
Člověk je na světě proto, aby sloužil Bohu a lidem a dostal se do nebe- tak věříme my, katolíci. A je už potom na každém, jak toto poslání naplňuje nebo nenaplňuje a není na nás, hodnotit v tom ty druhé. Osobně velmi obdivuji a ctím všechny kněze a zasvěcené osoby, že šli do služby Bohu takto radikálně. A ze stejného důvodu obdivuji i tu rodinu, o které píšete. A do jaké míry se těmto nadšencům pro Boha daří nebo nedaří, naplňovat obě Kristova přikázání lásky, to ví právě jenom sám Bůh.
Ano, Bůh jistě nepotřebuje naše výkony, ani naše modlitby a oběti, avšak nutně je potřebujeme my lidé, jako jednotlivci, i jako lidstvo. Je velkým satanovým vítězstvím, že si tolik křesťanů myslí, že je správné užívat si plnými doušky tento svět (jehož je on pánem) a tento život, který až příliš brzy pomine- vždy dříve, než se nám to vytoužené “užívání si” podaří zrealizovat.
Nemyslím si, že je ten zlý pánem tohoto světa. Asi jak kde a jak mu to kdo dovolí.
Pro mne je tím pánem Bůh (…jako v nebi, tak i na zemi…)
Také si nemyslím, že je dobré nekriticky ctít “všechny kněze a zasvěcené osoby”.
Bohužel se mnohdy prokázalo, že se Satan zabydlel přímo na některých jejich farách. Přesto všechno si spousta z nich opravdovou úctu zaslouží.
Písmo svaté nabádá křesťany ke službě Bohu a jiným lidem.
Rodina, co se sice pravidelně modlí ale jinak se v ničem neangažuje, toto nenaplňuje a nerozvíjí ani sebe.
Problém některých křesťanů je v tom, že profesionálně zvládli formu (křesťanské rituály) ale uniká jim obsah (člověk jako bližní a potřeba pomoci mu).
Ve vší úctě, že je zlý pánem tohoto (našeho lidského) světa, je věroučný fakt, v Bibli o tom nacházíme množství zpráv, vybírám alespoň některé:
Víme, že pocházíme z Boha, ale celý svět je v moci toho zlého. Jan 5,19
Teď je souzen tento svět. Teď bude vládce tohoto světa svržen. Jan 12,31
Proto se radujte, nebesa a vy, kdo v nich přebýváte! Ale běda zemi a moři! Sestoupil k vám totiž ďábel a má velký hněv, protože ví, že mu zbývá málo času.“ Jan 12,12
Už s vámi nebudu mnoho mluvit, protože přichází vládce světa. A nemá nade mnou moc. Jan 14,30
Řekl mu: „Dám ti moc nad nimi všemi i jejich slávu, protože byla dána mně a dávám ji, komu chci.” Luk 4,6
Je jen jediný účinný způsob, jak satanovi nepodlehnout- odevzdat se ve křtu a biřmování Ježíšovi a pak se mu odevzdávat den za dnem, stále znovu. Jinak se úspěšně zabydluje kdekoliv, třeba i na těch farách, jak píšete, ale hlavně v srdcích a myslích lidí.
Rodina, co se pravidelně modlí, je malý zázrak, a její angažovanost je už tou modlitbou vic než velká 🙂
No to je teda odborny vhled. Spis odporny. “Nu coz, olupte.”
Jsem katolicky knez a reholnik. Tedy “profesional”, ale nad touto slataninou mne napadaji slova meho svagra, kdyz jsme z jeho klukama, tehdy jeste svobodnyma, resili krasu holek. A on nas tak shovivave poslouchal a pak to podtrhl slovy: “kdyz vy vubec nerozumite vnitrni krase zen.” Na ta slova jsme museli kapitulovat. Ted bych to rekl v podobnem duchu: ” to dobrodruzstvi hned tak nekdo nechape. A kdekomu nema cenu to odhalovat”
Aha, myslela jsem že “odhalovat toto dobrodružství” je právě prací a posláním kněží. Ale když říkáte, že “nemá cenu odhalovat to kdekomu”, dívám se konkrétně na vás novým pohledem. Přinejmenším překvapeným pohledem a nejen tím. Člověk se neustále učí.
Souhlasím s Jiřím. Pěkně napsáno.
Pokud byste nebyl zasvěcenou osobou, chápal byste naprosto. Jste prostě jako zasvěcená osoba ve své bublině, mimo život, ve kterém hry na život zasvěcených osob nepomáhají okolí, ani daným lidem – udržují je ve své bublině. Existuje kniha Tvář za sklem – mluví o autismu. Vidím, pozoruji, ale neúčastním se, jsem mimo. Bůh se postará. Někdy tuto realitu namísto lhostejnosti nazýváme vnitřním pokojem, protože to vypadá, že jsme “vyrostli”.
Ne, v jeho příspěvku je moudrost a životní nadhled. Díky za to.
Ani nevím, do jaké míry je účelné reagovat na obsah příspěvku. Je v něm skombinováno mnoho bez ladu a znalosti přiměřeného teologického základu. Je patrné, že autor má znalosti o církvi a jejím poslání žurnalistického charakteru a v církevním prostředí se nepohybuje. Klíčovým důkazem je jeho pojem “církev”. Autor ví, že v průběhu 2000 let se zrodilo vícero podob následování Ježíše Krista, tedy církví. Každá je hodnotná. Ale, chci-li posuzovat “církev”, nutně se musím zaměřit na jednotlivé církve a o nich psát či je porovnávat. Nechci se tedy pouštět do rozboru jednotlivých odstavců dotčeného příspěvku. Ale připomíná mi to moji nedávnou zkušenost z týdenního pobytu v jedné muslimské zemi. Jedna turistka z Moravy se při cestování v autě vyjadřovala o místních, že to jsou ti, kteří si otloukají čelo o zem. V další diskuzi se zmínila o kované bigotní katoličce, své jinak docela fajn a inteligentní kolegyni. Tak jsem si znovu uvědomil vážnost situace, kterou je neúcta k víře a jejího praktikování druhými lidmi. Je to po staletí stejné, ti, kteří s vírou a církví nemají osobně nic aktivního co do činění, tudíž pochopitelně nemohou mnohému rozumět, rádoby fundovaně a nezaujatě hodnotí (kriticky a spíše negativně) její působnost a postavení. Já některým hodnotitelům církve doporučuji, aby se v duchu a pravdě s pochybnostmi obrátili přímo na jejího zakladatele Ježíše Krista. Právě jemu mohou krátkou modlitbou sdělit svými slovy: „Proč je tolik „pomatenců“, kteří Ti věří, následují Tě v dnešní době již přežitou, nesrozumitelnou formou života. Někteří z nich jsou dokonce ochotni jít do krajnosti, že se na sebe dobrovolně berou závazky slibů: chudoby, poslušnosti a čistoty. Tvrdí, že pravými cnostmi jsou víra, naděje a láska.“ Buďte si jisti, Kristus nenechá nikoho bez odpovědi, i když nemusí přijít hned a formou, jakou se očekává. Ale přijde překvapivě účinně a srozumitelně. Pokojné časy, dobrou mysl a vytrvalost v dobrém.
Amen.
Buď má člověk Krista a žije v jeho svobodě nebo nemá a má dřinu. Svobodu však nemáme zaměňovat za svévoli, píše apoštol Pavel. Skutečné následování Krista je extrémní – je to “nežiji již já, ale žije ve mně Kristus”. Ale dva mohou zdánlivě dělat totéž a není to totéž. Bohatý mladík se nedokázal vzdát majetku a odešel od Ježíše smutný – protože si uvědomil, že toto nedokáže. Ovšem kdyby svůj majetek rozdal a následoval Ježíše smutný, že je chudý – nebyl by na tom o mnoho lépe. Vždyť kdybych se rozkrájel a rozdal – bez lásky je to bezcenné, čteme v listu Korintským. Ježíš není jen postava dějin, není pouze Spasitelem – je živý a to na věky. Kdo hledá a nachází a znovu hledá a nachází živého Krista – ten následuje. Takový člověk Krista následuje pouze protože Ho miluje nade vše a je milován nade vše. Pak je “Jeho jho příjemné a břemeno lehké”. Pak ale takový člověk nemá ani potřebu nakládat neúnosná břemena na šíje svých bližních, není farizejským dozorcem, není poháněn úzkostí, ale láskou – láskou kterou dostává a kterou je proto schopen rozdávat, bez frustrace.