V pátek odpoledne začátkem února není v mém malém knihkupectví moc velký provoz. Ani únor, ani pátek odpoledne čilému obchodnímu ruchu nesvědčí. Nevím, proč to tak je. Mám ale aspoň čas číst. Sloupek titulů, které si chci přečíst nebo aspoň prolistovat, se mi hromadí na pultu už od pondělí. Zatím jsem prošla jenom novinky literatury pro děti. Na ostatní knihy nějak nedokážu sebrat sílu.
Vzala jsem si jednu do ruky, ale ani jsem ji neotevřela. Můj pohled ulpěl na malém kousku nebe, který je z mého místa za pultem vidět. Má šedivou barvu. Visím očima na tom šedém kousku a nic se mi nechce. Kdyby vešel zákazník, asi bych ožila a fungovala, ale když nic nemusím, jen koukám do prázdna. Přemýšlím o zítřku. O sobotě.
Už pár měsíců si s manželem hlídáme, aby o víkendu aspoň jeden den byl odpočinkový. Rozhodli jsme se mít jeden den šabat, den věnovaný odpočinku a upuštění od všech všedních činností. Budujeme si sobotu jako návyk. Je to krásné. Nic nedokončujeme, ani nevylepšujeme. Nemáme žádné termínované úkoly, snad jen že ráno snídáme, přibližně v poledne obědváme a někdy navečer večeříme. Povídáme si, čteme si, pospáváme nebo posloucháme hudbu. Chodíme na nenáročné procházky a někdy přijmeme návštěvu. Většinou je nám ale vzácné být jen spolu.
Dost jsme o šabatu přemýšleli. Nejdřív jsme ho brali jako odměnu, jako den, kdy zaslouženě odpočíváme po pracovním týdnu. Tak to ale není. Šabat není za odměnu po práci, je to první den před prací. Podle tradice Bůh stvořil člověka šestého dne a sedmého byl šabat. Teprve pak se dal člověk do díla. Šabat je start do života. Tento den je mimořádný svým posláním. Máme se v něm vděčně radovat, čerpat a užívat si. Teprve když jsme načerpali, odpočinuli si a vyklidnili se, startujeme do nových bojů, do nových úkolů, do všeho, co potřebujeme konat. To Bohu dáváme svůj čas. Jak to zformuloval Abraham Joshua Heschel, významný židovský myslitel: Bůh nenařídil, abychom ho uctívali na nějakém konkrétním místě nebo nějakými konkrétními skutky. Vyjádřil přání, abychom mu věnovali čas. Šabat.
Rozumím tomu tak, že když Bohu dáváme jeden den z týdne, projevujeme tím svou víru, že ve zbylém čase stihneme všechno potřebné.
V našich prvních pokusných šabatech jsem se cítila trochu neklidně. To si vážně můžu jen tak číst, když mám volné odpoledne a hromadu prádla na vyžehlení? Byla jsem tak nějak napružená vyrazit něco dokončit nebo naopak připravit si něco dopředu. Třeba si nachystat hrnec vývaru nebo upéct buchtu. To se může přece vždycky hodit. Jenže to bych porušila pravidlo šabatu. A tak jsem se několikrát zhluboka nadechla a přitlačila se zpět do křesla. Ne, ne, můžu si číst. Odháněla jsem drobné výčitky svědomí, protože můj vžitý vzorec chování z domova nařizoval nejdřív všechno dokončit a teprve pak smět odpočívat. Kampak na mou maminku s pravidly šabatu. Naštěstí jsem už velká holka.
Položila jsem knihu zpět na hromádku na pultu a uvědomila jsem si, jak moc se těším na večer. Budu mít volno.
